Všechno, co jste kdy chtěli vědět o čínské ekonomice

Představit hospodářství nejlidnatější země světa na 260 stranách je podobná výzva jako shrnout Marcela Prousta v patnácti sekundách – ale Arthur R. Kroeber to na rozdíl od účastníků slavného skeče Monty Pythonů dokázal. Jeho kniha China’s Economy: What Everyone Needs to Know („Čínská ekonomika: co by měl vědět každý“) by dokonce mohla sloužit za vzor všem „úvodům do“.

Za prvé, Kroeber jasně definuje svůj záměr i cílovku: „Pokusím se vyložit, jak se čínská ekonomika dostala tam, kde je dnes, kam by mohla směřovat v následujících letech, a co to znamená pro zbytek světa. Kniha by měla přinést užitek běžnému hloubavému čtenáři, který se chce něco dozvědět o Číně a jejím globálním významu. Při čtení mu postačí všeobecný přehled o ekonomii i Číně samotné.“

Za druhé autor volí přehlednou a snadno srozumitelnou formu výkladu: otázka, odpověď, otázka, odpověď.

Za třetí Kroeber často vysvětluje stylem za prvé…, za druhé…, za třetí… – což je znamením propracované osnovy a zkrátka toho, že autor umí jasně přemýšlet a psát.

Co se u Žluté řeky naučíš, na Kongu jako když najdeš

Ředitel analytické firmy GaveKal Dragonomics, redaktor China Economic Quarterly a od roku 2002 obyvatel Pekingu stihne ve dvanácti kapitolách proletět víc než jen ryze ekonomická témata, jako je měnová politika nebo kupní síla obyvatel. Přiblíží historická východiska (Čína je k zahraničním investorům vstřícnější než Japonsko nebo Jižní Korea, protože se světu otevřela později, kdy už se jí dík globálním dodavatelským řetězcům vyplatilo stát montovnou), demografický vývoj (politika jednoho dítěte je přeceňovaná, v okolních zemích klesala porodnost ještě rychleji i bez ní) nebo stav životního prostředí (na jeden vyprodukovaný dolar Čína spotřebuje dvakrát víc ropy než USA a třikrát víc než Evropská unie).

Plná nečekaných postřehů je i podkapitola o něčem tak ordinérním, jako je infrastruktura. Kroeber obhajuje velkorysé investice do silnic a železnic. Ne že by některé projekty nebyly megalomanské – soudruzi se jimi někdy chtějí blýsknout před nadřízenými – ale většina je prý užitečná a návratná, a to včetně vysokorychlostních železnic. Cena pozemků i lidské práce je totiž v Číně výrazně nižší než v bohatých zemích, což cenu rychlých tratí citelně sráží. A mimochodem: „Čínské zkušenosti s budováním dopravních staveb snížily jejich cenu i pro další rozvíjející se země, které bez kvalitních komunikací nemůžou stát moderními ekonomikami.“

Čínská konfederace hraje fér

Co může člověka s pouhým „všeobecným přehledem o Číně“ v Kroeberově knize nejvíc překvapit? Asi poznatek, že formálně mimořádně centralizovaný stát je ve skutečnosti mimořádně decentralizovaný: o třech čtvrtinách veřejných výdajů rozhodují regiony, zatímco u ostatních přechodových ekonomik je to obráceně ve prospěch hlavního města. Už desetiletí Číně sice vládne jediná strana, ta ale od konce sedmdesátých let postrádá autoritativního vůdce. Protržní reformy byly ostatně výsledkem „bojů mezi znesvářenými skupinami, rozhodnutí přijatých ve stavu nouze a s nedostatkem informací, pokusů opožděně přiznat a aspoň částečně napravit dřívější chyby i prostého víření miliardy lidí, kteří se chtěli mít líp“. (Vnitrostranický boj okolo reforem detailně popisuje kniha Unlikely Partners, jejíž recenze vyjde v srpnu.)

Druhý šok: Čína, aspoň dle Kroebera, nepodvádí. Líp řečeno: nepodvádí víc než ostatní. Údajná říše padělání a cenového dumpingu „se připojila k prakticky každé velké mezinárodní dohodě nebo konvenci, a podle jejich pravidel hraje přinejmenším stejně poctivě jako ostatní velmoci, včetně Spojených států. (Dokonce podpořila některé dohody, které Spojené státy odmítly, především Úmluvu Organizace spojených národů o mořském právu.)“

Kroeberův lampion neposvítil všude

Tady začíná být zřetelná jediná podstatná slabina knihy. Autor o Číně píše z pozice autority, a i když skoro vše podkládá faktickými argumenty, u podobných úvodů do by čtenář mohl víc ocenit zprostředkování debaty: tahle autorita říká tohle, ale jiná autorita na to říká zase tamto. Kroeber by tím předešel svému občasnému lakování Číny narůžovo: je pěkné, že se její vláda hlásí k úmluvám o tom, že bude hrát fair play, ale podle OECD pochází pět z šesti zabavených padělků právě z Číny.

Vzhledem k míře decentralizace popisované země taky dost chybí podrobnější informace k jejím jednotlivým regionům: podobná kniha o Evropské unii by se taky měla zvlášť věnovat Německu a zvlášť Řecku. Tibet je tu zmíněný jen jednou, ujgurský Sin-ťiang dokonce ani jednou. Což bohužel odpovídá mizivé pozornosti, kterou autor věnoval lidským právům – v podstatě jde o jediný odstavec v kapitole o demografii.

Kroeberův výkon je ale i tak úctyhodný. Na 260 stranách (bez poznámek a užitečného seznamu další doporučené četby) dokázal Čínu zbavit dračí masky. Odhalil pod ní zemi, kde jeden soudruh neví, co dělá druhý, a řečeno s Midi Lidi: ani jeden nevidí dál, než kam by se bál. Paradoxně právě v tom byla a je největší síla Číny.