Čína a USA v pasti. Přijdou kompromisy, nebo válka

Vzrůst athénské moci vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že je dohnaly k válce, popsal řecký historik Thúkydidés ve svých Dějinách peloponéské války dynamiku, která v pátém století před naším letopočtem vedla k „antické světové válce“. Ambiciózní Athény tak dlouho cuchaly nervy dominující Spartě, až jejím jestřábům došla trpělivost. Tři dekády bojů zvrátily rozkvět Athén, vyčerpaly vítěznou Spartu a ukončily zlatý věk klasického Řecka.

Sedmasedmdesátiletý profesor politických věd z Harvardu Graham Allison má za to, že se podobná dynamika v posledních pěti staletích šestnáctkrát opakovala. Dvanáctkrát přitom závod rostoucí velmoci s hegemonem skončil válkou. Jen čtyřikrát se podařilo zachránit mír.

Špatná zpráva: sedmnácté opakování je na obzoru.

Dohnat a předehnat

„Kam jen oko dohlédne, globální pořádek nečelí důležitější otázce, než jestli můžou Čína a Spojené státy uniknout z Thúkydidovy pasti,“ píše Allison v úvodu knihy Destined for War (Předurčeni k válce). A na dalších několika stovkách stran trousí důvody, proč by se to podařit nemuselo.

Číňané i Američané svoji zem tradičně vnímají jako vyvolenou k dominanci. V čele obou států stojí hrdobci s podobným programem: Donald Trump i Si Ťin-pching chtějí vypustit septiky korupce a slabošství a učinit své národy opět velikými – v čemž jim nejvíc překáží zrovna ten druhý národ. Zatímco význam Spojených států klesá, Čína roste tak rychle, „že to svět ještě neviděl“: z dvou procent globální ekonomiky v roce 1980 na 18 procent loni a odhadovaných 30 procent v roce 2040. Ke stému výročí revoluce si komunisté chtějí v roce 2049 nadělit o 40 procent větší hospodářství, než je to americké.

V lecčems už Čína svého rivala dokonce předehnala. Díky půlbilionovému fiskálnímu stimulu při poslední krizi dnes Číňané jezdí rychlovlaky. „A při tom si můžou zkusit vzpomenout, co že za svoji 983miliardovou infuzi do ekonomiky dostali Američané.“

Tak nám zabili Ferdinanda

Citlivější duše by si měly raději nabídnout Lexaurin před osmou kapitolou, ve které Allison promýšlí pět různých podob novodobého sarajevského atentátu vedoucího nakonec k horké válce:

• Zprvu nenápadný incident v Jihočínském moři proti sobě pošle čínské a americké vojenské lodě.
• Tchajwanské úsilí o dovršení nezávislosti na Pekingu donutí Američany skončit se „strategickou ambivalencí“ a otevřeně vystoupit proti Číně.
• Obě velmoci do války zavleče třetí strana, například malá skupina japonských ultranacionalistů symbolicky okupujících ostrov nárokovaný Čínou.
• KLDR zkolabuje. Čínští vojáci se střetnou s americkými v přímém boji o nadvládu nad poloostrovem, jako v roce 1950.
• Ostrou střelbou nakonec skončí válka ekonomická.

Allison rozhodně umí vyděsit. Popisuje, jak můžou podobné relativně drobné incidenty vést ke zničující hře na kuře. (To je takové to, když se dvě auta řítí na plný plyn přímo proti sobě, a kdo škubne volantem první, je kuře a prohrál.) Na síle jeho teoriím dodává, že v úvodních kapitolách detailně vylíčil, jak nenápadně se můžou dvojice velmocí nebo panovnických rodů do Thúkydidovy pasti propadat, až z ní už není kudy ven. Habsburkové a Osmané v šestnáctém a sedmnáctém století, Spojené království a Rusko v devatenáctém, Spojené státy a Japonsko ve dvacátém: bum, bum, bum.

Státníci potřebují tým historických poradců

Jak ale Allison správně připomíná zlidovělým citátem ze Shakespearova Julia Ceasara – náš osud není ve hvězdách, je v nás. Čtyřikrát z šestnácti popsaných případů se hegemon a jeho vyzyvatel rozešli smírně. Byly to Portugalsko a Španělsko v patnáctém století, Spojené království a Spojené státy na začátku dvacátého století, Spojené státy a Sovětský svaz v druhé půlce dvacátého století; na jeho sklonku pak Britové a Francouzi nezačali válčit se sjednoceným Německem. Jak to?

Španělé a Portugalci se obrátili na vyšší, papežskou autoritu. Německo se s nedávnými nepřáteli objalo a propletlo v EU a NATO. Američanům a Britům pomohla k nalezení společné řeči… společná řeč. Všichni účastníci studené války věděli, jak šílené následky by měl její přerod ve válku horkou. K těmhle čtyřem receptům doplňuje kniha ještě dalších osm. Předpokladem většiny z nich je bohužel polknutí hrdosti a ochota ke kompromisům.

Právě kvůli takovým životně důležitým ponaučením z dějin, apeluje Allison, by měli státníci mít k ruce vedle týmu ekonomických poradců i tým poradců historických. Sepsal proto dokonce Manifest aplikované historie.

Chvalte atomové zbraně a globalizaci

V červenci a srpnu jsem přečetl šest knih o historii, současnosti i budoucnosti Číny, viz box s odkazy. Destined for War byla tou nejlepší nakonec.

Allison má vzácnou schopnost strhnout svým historickým rozhledem a nepůsobí přitom nabubřele. Mnohem pečlivěji než ostatní nečínští autoři dává kroky současných čínských politických představitelů do historických a kulturních souvislostí. Zatímco strategie západních státníků připomíná prý spíš šachy, ve kterých jde o to protivníka rozdrtit, ideálem tisíce let staré čínské kultury je jemné, nenápadné a trpělivé získávání převahy – jako ve hře go. Připomíná, že „střed“ v sousloví „Říše středu“ neznamená plochu mezi ostatními říšemi, ale celý prostor mezi nebem a zemí. Všímá si, že císař Čchien-lung šikanoval v roce 1793 Macartneyho diplomatickou misi ze Spojeného království stejným způsobem jako o dvě století později Mao Ce-tung výpravu Henryho Kissingera…

Jak po přečtení takové temné věštby spím? Poměrně klidně. Jakousi omezenou naději nám dává, že poslední dvě uvíznutí v Thúkydidově pasti za sebou neskončila válkou, což se ještě nikdy před tím nestalo. Chvalte atomové zbraně a globalizaci. Navíc čínský ministr zahraničí zrovna před pár dny zopakoval, že ho víc než obchodní války, ve kterých nakonec prohrají všichni, zajímají oboustranně výhodné vztahy.

Jen je pro mě jako pro Reaganovo a Clintonovo dítě těžké překousnout, že když ve stejném článku mluví reprezentant jednoho státu o win-win spolupráci a vlivný občan druhého o tom, že vítěz bere vše, je tím prvním čínský komunista – a tím druhým Američan.