Příliš růžový svět podle Pinkera

Bill Gates má novou „nejoblíbenější knihu, kterou kdy četl“ – a není těžké přijít na to, čím si Enlightenment Now (Osvícenství pro dnešek) tohle ultimátní doporučení vysloužila. Americký psycholog a thinkfluencer Steven Pinker v ní s pomocí 71 grafů a nespočtu čísel přesvědčuje, že po celém světě žijí lidé delší, zdravější, šťastnější a bohatší životy než kdykoliv v minulosti a že za zjevný pokrok vděčíme rozumu, vědě a humanismu. Tedy osvícenské tradici, jejíž moderní podobu ztělesňuje očkující filantrop Gates snad víc než kdokoliv jiný. Sám Pinker ho ostatně čtyřikrát jmenuje a šestkrát odkazuje do materiálů Bill & Melina Gates Foundation.

Pokud jste s Pinkerem na jedné lodi, tedy pokud věříte na abstraktní myšlenku pokroku i na jeho reálné projevy, pak si Enlightenment Now užít můžete. Není náhoda, že autor dříve napsal jeden z nejlepších návodů na to, jak čtivě psát – fakt to umí. Hází jednu zapamatovatelnou hlášku za druhou. Například že „otěhotnět bylo v Americe před sto lety skoro stejně nebezpečné jako dnes onemocnět rakovinou prsu“. A nebojí se ukázat na nikoho, kdo podle něj stojí tomuto pokroku v cestě. Že to je Donald Trump a pravicoví populisté, to se ví samo sebou. Pinker ale nakládá i „postmodernistům“ (česky bychom řekli: „neomarxistům“) za jejich relativismus a „dusivou politickou korektnost“. Zvláštní místo na jeho seznamu nepřátel pokroku mají ti, které pojmenovává jako „misantropické environmentalisty“ – a mezi které řadí papeže Františka:

„František ve své encyklice Laudato Si’ 2015 napsal: ‚Náš společný dům je jako sestra, s níž sdílíme život […] Tato sestra protestuje proti zlu, které jí působíme.‘ A to zlo je podle papeže stále horší: ‚Zdá se, že země, náš dům, se stále více mění na nezměrné skladiště odpadků.‘ Může za to prý osvícenská oddanost rozumu, vědě a pokroku. ‚Pokrok vědy a techniky se nerovná pokroku lidstva a dějin,‘ napsal František, podle kterého ‚existují jiné základní cesty ke šťastné budoucnosti‘. Ty vedou skrze úctu k ‚tajemství rozmanitých vztahů mezi vším, co existuje‘ a k (jak jinak) ‚pokladu křesťanských duchovní zkušeností‘. Své hříchy tedy musíme vykoupit odklonem od ekonomického růstu, deindustrializací a odmítnutím falešných bohů vědy, technologie a pokroku. Jinak máme nakročeno k hrůznému zúčtování u environmentálního Posledního soudu.“

Tumáš, pontifiku!

Když nečtete zdroje do konce a negooglujete

Problém s Enlightenment Now začíná ve chvíli, kdy se přestanete radovat z toho, jak to Pinker těm tmářům natřel, a začnete zkoumat, čím že jim to natřel. Když papežskou encykliku přečtete celou, František z ní nevyjde jako odpůrce rozumu, vědy a pokroku, naopak má až překvapivě blízko Pinkerovu ideálu osvícence: „Správně orientovaná technověda je s to nejenom produkovat skutečně cenné věci ke zvýšení kvality lidského života, počínaje předměty domácího užití až k velkým dopravním prostředkům, mostům, budovám a veřejným prostorám. Je schopna produkovat také krásno a umožnit člověku ponořenému do materiálního světa ‚skočit‘ do krásného prostředí. Copak lze popřít krásu letadla nebo některých mrakodrapů?“ Nebo: „Jsme dědici dvou staletí enormních změn: parní stroj, železnice, telegraf, elektřina, automobil, letadlo, chemický průmysl, moderní medicína, informatika a v nedávné době digitální revoluce, robotika, biotechnologie a nanotechnologie. Je správné radovat se z těchto pokroků a nadchnout se pro široké možnosti, které se před námi otevírají těmito neustálými novinkami, protože ‚věda a technologie jsou obdivuhodným produktem lidské kreativity, která je darem Božím‘.“

Možná to není Bill Gates – ale ani tmář z Pinkerovy karikatury.

Jak že je to s tou rizikovostí porodů před sto lety a rakoviny dnes? Pinker odkazuje na stránku Fool.com, kde se ovšem píše o lokalizovaných nádorech, tedy těch s nejlepší prognózou, na které do pěti let umírá jen jedna žena ze sta, zatímco na prahu minulého století umíralo podle Cdc.gov necelé procento rodiček (Pinker ani Fool.com zdroje neuvádějí). Rakovina prsu bez bližšího upřesnění stadia podle Cancer.gov obnáší 89procentní pravděpodobnost pětiletého dožití, ve srovnání s porody před sto lety má tedy mortalitu stále víc než desetkrát vyšší. (Otázkou zůstává, jestli to jde vůbec srovnávat: mortalita matek se uvádí na tisíc živě narozených dětí, ne na tisíc všech porodů či těhotenství. Navíc obě čísla značí úmrtnost v jiném časovém intervalu: někdy ode dneška do pěti let versus někdy ode dneška do devíti měsíců.)

Oceňuju, že se kniha zabývá nejenom lidskými úspěchy v boji se starými hrozbami, jako byly neštovice, ale bere do úvahy i hrozby nové. Jenomže když Pinker uklidňuje, že „kyberútoky nikdy v historii nezranily jediného člověka“, nemá pravdu. V kapitole o válkách zas kudrlinku na rozoumku napálí tvrzení, že „prakticky každé území dobyté po roce 1928 se vrátilo státu, který o ně přišel“. Až Pinker jednou v Kaliningradu na někoho promluví německy, bude překvapený jako pan Burns, když chtěl poslat telegram na pruský konzulát v Indočíně. Dále mu to narušují třeba Severní Kypr, území dobytá Izraelem v šestidenní válce, Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Abcházie nebo třeba Krym, který je pro Pinkera ovšem „výjimkou potvrzující pravidlo“.

Vůbec dobře nevychází kniha ani z fact-checkingu kapitoly o životním prostředí, do kterého se pustil George Monbiot.

Angus Deaton zvládl Pinkerovu misi líp

Nejde jenom o to, že by se Pinkerovi čas od času připletla do cesty nějaká fake news. Větší problém je jeho statistické diletantství, které se od začátku do konce projevuje dvěma způsoby. Za prvé, Pinker téměř nepochybuje o kvalitě a čistotě svých dat, třebaže pocházejí z různých zdrojů, historických období i zemí a často navíc od lidí, kteří mají dobrý zájem na tom ohnout si čísla na jednu nebo na druhou stranu. Za druhé Pinker nejčastěji argumentuje průměrem. Ale jak radí krásný talebismus: Nikdy se nebroďte přes řeku, když o ní víte jenom to, že je v průměru po prsa.

Průměrný příjem, průměrná životní spokojenost nebo průměrné názory neznamenají vůbec nic, když nevíme nic bližšího o rozložení hodnot. Že jsou dnešní průměrní obyvatelé blízkovýchodních a severoafrických muslimských zemí na liberálně-konzervativní ose na stejném bodě jako průměrní obyvatelé protestantských zemí v šedesátých letech, zní povzbudivě. Pak ale člověku dojde, že tu máme v jednom pytli liberální Tunisko a Jordánsko s ultrakonzervativní Saúdskou Arábii. Nebo že Pinker agreguje mnoho různých hodnotových postojů z výzkumů Christiana Welzela do jediné proměnné, ze které může člověk požadující kamenování nevěrnic vyjít jako volnomyšlenkář – stačí, když je proti státní cenzuře, není nacionalista, rasista a podobně.

V jedné z lucidnějších pasáží Pinker píše, že Al Gore udělal medvědí službu hrozbě změn klimatu. Pro pravicové Američany ji totiž zarámoval jako to, čím straší levičák, takže k ní začali být hluší, třebaže ochrana přírody bývala ve Státech klasickým pravicovým tématem. Obávám se, že co týče pokroku a osvícenství, je Pinker podobně nešťastným pomocníčkem. Enlightenment Now je plná nefér útoků na konzervativce, pokrokové levičáky i věřící (vlastně na každého, kdo nefandí apolitické politice neoliberálního střihu) a drobných věcných i zásadních metodologických chyb. Cenná je jenom jako rozcestník po zdrojích optimismu: Pinker hojně cituje z OurWorldInData.org, Johana Norberga a z Anguse Deatona. Je to právě Deatonův Velký únik, který zůstává nejlepší mně známou knihou o tom, jak se lidstvo zbavuje jha chudoby a nemocí. Předpředloňský nobelista v ní prokazuje mimořádný dar skeptického, nepředpojatého myšlení a předkládá mnohem pestřejší story než tu ukrytou za aritmetickými průměry. O to je jeho svědectví o pokroku – křehkém a leckde pomalém – přesvědčivější.

Překlad pasáží Laudato Si’: Vatikánský rozhlas