Pryč s kvótami, otevřme Senát i Hrad třicátníkům

Česká ústava je jedna z nejpřísnějších na světě, pokud jde o věkové limity senátních a prezidentských kandidátů. Prvním i druhým musí být v den voleb minimálně čtyřicet let. Pro srovnání: ve Spojených státech amerických můžou být senátoři o deset a prezident o pět let mladší, a to má commander-in-chief na hraní místo Ovčáčka atomové tlačítko. Francie postupně snížila minimální věk senátorů na 24 let, přímo volenému prezidentovi (opět s nepoměrně vyššími pravomocemi než u nás) může být klidně pouhých 18. Ze 44 zemí uvedených na wikihesle Age of candidacy drží stejně vysoký limit pro senátní volby jen Itálie, která je také spolu se Singapurem a Čínou jediná ještě vybíravější u prezidentských kandidátů. Zato například sousední Polsko kopíruje americký model 35/30.

Není samozřejmě špatné vymykat se zvykům – pokud je k tomu dobrý důvod. Jenže vysoké české věkové limity žádný dobrý důvod nemají.

I neúspěšná kandidatura může mít význam

Naše nemilosrdná čtyřicítka nebrání Hrad a Senát jen před vitamíny bez životních zkušeností, ale taky před spoustou slušně prověřených kádrů. V letošních prezidentských a senátních volbách by nemohli kandidovat předsedové dvou parlamentních stran, sociální demokrat Jan Hamáček a pirát Ivan Bartoš. Ústava neshledává dostatečně zralých ani šest, respektive pět ze čtrnácti ministrů (Robert Plaga se dočkal kulatin mezi letošními volbami). Přes firewall by se v lednu nedostal ani Vít Rakušan, dlouholetý starosta Kolína a místopředseda STANu. „Jen“ devětatřicet ve čtvrtek slaví bývalý ministr spravedlnosti se solidním track recordem Robert Pelikán. Z očividně vyzrálých nepolitiků diskvalifikuje čtyřicítka třeba rektorku Mendelovy Univerzity Danuši Nerudovou nebo spisovatelku Kateřinu Tučkovou.

Otázkou zůstává, jestli je přinejmenším u Senátu nutné ty mlaďochy bez životních zkušeností dopředu filtrovat. Voliči po páscích prokazatelně netouží: poslancem se může stát kdokoliv starší 21 let, přesto bylo po volbách mezi dvěma stovkami poslanců jen deset mladších jednatřiceti, průměrný věk byl 47,5 roku. Ústava ostatně nezná věkovou kvótu pro premiéra, primátory ani starosty – každý z nich přitom může napáchat větší škodu než jednotlivý senátor.

Senátní volby se přitom vyznačují nízkou účastí, letos to bylo v prvním kole 42 % a ve druhém necelých 17 %. Přispívat tomu může i to, že se kandidáti rekrutují jen ze zhruba poloviny populace v produktivním věku. Z lidí, kteří ve svém osobním životě obvykle mají velkou část politikou ovlivňovaných témat nějak vyřešených. Na billboardech a v diskuzích dostává přednost zdravotnictví, bezpečnost a abstraktní obrana civilizace. Mladší kandidáti by nemuseli být nutně zvoleni, aby zvládli stočit debatu víc k bydlení, školám nebo školkám. S trochou štěstí i k automatizaci a globálnímu oteplování, jejichž následky přece jen budou zakoušet déle a intenzivněji než dnešní průměrný senátor. Tomu táhne na 58, má šest let do důchodu a podle statistik dožití dvacet let před smrtí.

Paradoxy kvót

Tolik nenáviděné kvóty na počty žen na kandidátkách by v případě schválení voličům demograficky zpestřily výběr. Stejně umělé věkové kvóty výběr omezují, přesto se mi při rešerších nepodařilo vygooglovat komentář, který by je kritizoval. A to v době, kdy prezident denně ukazuje, že s věkem automaticky nepřichází vyrovnanost, moudrost ani noblesa.

Limity by měl Parlament novelou ústavy zrušit nebo přinejhorším snížit na americkou kombinaci pětatřiceti pro prezidenta nebo prezidentku a třiceti pro senátory a senátorky. Měl, ale neudělá to: kapři si rybník sami nevypustí, čelit při obhajobě mandátu o třicet, natož čtyřicet let mladšímu protikandidátovi neláká. Na to, aby tu chtěly žít naše děti, budou nadále dohlížet jejich dědové.