Předplatit časopis Finmag

Sexbyznys v Česku. Jak ho regulovat a nikomu neublížit

Bohumír Žídek
Bohumír Žídek
29. 7. 2021
 17 718

Co ubližuje sexuálním pracovníkům nejvíc? Kriminalizace. A to nejen kriminalizace jejich výdělečné činnosti jako třeba v USA, ale také kriminalizace zákazníků jako ve Švédsku nebo Norsku. A také kriminalizace podnikání (takzvaného kuplířství), což se děje zas i v Česku.

Sexbyznys v Česku. Jak ho regulovat a nikomu neublížit
Zdroj: Shutterstock

Při diskuzích o sexbyznysu a nutnosti legalizovat v Česku prostituci se mi často dostává překvapených reakcí, že toto odvětví v Česku kriminalizaci nečelí. V polovině května se ovšem objevil případ, který by měl být budíčkem pro všechny, kteří si tohle myslí.

Policie si na jihu Čech došlápla na dvě ženy, které podezřívala z toho, že se dopustily kuplířství. Jejich konkrétní prohřešek? Pronájmem pokoje mladým sexuálním pracovnicím si vydělaly čtyři miliony korun. Zajišťovaly jim při tom i „veškerý servis – různé nákupy, úklid, praní ručníků a ložního prádla“.

Dokud 35letá sexuální pracovnice, jedna ze dvou obviněných žen, poskytovala služby sama za sebe, ničeho se z hlediska zákona nedopustila. Jakmile ale rozšířila činnost, bylo zle.

Pod kuplířstvím si většina lidí nepředstaví „zločin“ bez oběti. Zákon se musí změnit...

„Kuplířství“ bez oběti

V důsledku skutkové podstaty trestného činu kuplířství je podnikání v odvětví sexbyznysu nelegální. Kriminalizováni jsou majitelé podniků a každý, kdo sexuálním pracovníkům a pracovnicím poskytuje prostory či marketingový servis. Přesto lze na „vykřičené domy“ narazit i v Česku, své podnikání totiž „maskují“ různými právními kličkami (viz box Umění i relax níž).

§ 189 Kuplířství

(1) Kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až na čtyři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo
b) jako člen organizované skupiny.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1  těžkou újmu na zdraví.

(4) Odnětím svobody na osm až patnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

Zákon (viz box vpravo) hovoří o trestu odnětí svobody na šest měsíců až čtyři roky. V případě „organizované skupiny“ nebo „úmyslu získat značný prospěch“ pak hrozí vězení na dva až osm roků.

S výjimkou posledních dvou odstavců, které jdou nad rámec konsenzuálního jednání, se paragraf týká podnikatelů, kteří zprostředkovávají i oboustranně odsouhlasenou transakci mezi sexuálním pracovníkem nebo pracovnicí a klientem.

To způsobuje velké zmatení. Když nahlédnete například do komentářů u zmíněné zprávy, velká část čtenářů je přesvědčena, že podnikatelky se kuplířství nedopustily a soud je musí osvobodit. Pod kuplířstvím si většina lidí nepředstaví „zločin“ bez oběti.

Zákon se proto musí změnit, aby v budoucnu odpovídal tomuto intuitivnímu vnímání.

Práce pornoherečky není jediná alternativa. Pokud by si někdo vydělával ve fast foodu, zneužil by ho pohostinský sektor?

Nezdravý přístup k sexu?

Proti tomuto přirozenému vnímání ale stojí jiný přístup, který se v řadě zemí světa prosazuje i do legislativy. Variace na něj jsem nedávno objevil v diskuzích o kauze Feri. Ten je podezřelý ze sexuálního násilí, sexu bez souhlasu. To lze těžko spojovat s poskytováním sexuálních služeb za peníze, protože v takové transakci je souhlas naprosto klíčový.

Jak fungují „bordely“?

Taky vás to napadlo: když nelze legálně v oblasti sexbyznysu podnikat, jak je možné, že řada podniků v Česku celkem nerušeně funguje? Je to prosté. Ty nejviditelnější, jako jsou velké veřejné domy typu Showpark (který mimochodem řadu let využíval budovu patřící pražskému magistrátu), obcházejí nepříznivou legislativu tím, že v podniku oficiálně sexuální pracovnice nepracují. Nejčastěji je vydávají za výkonné umělkyně, jindy se zas podobné podniky tváří například jako masážní salony.

A vedle toho jsou tu malé a střední podniky fungující v bytových prostorách, takzvané priváty. U těch nejmenších si byt pro svoje komerční aktivity pronajmou třeba dvě nebo tři pracovnice. Častěji ale tyto komerční aktivity někdo organizuje, v případě legálního podnikání bychom hovořili o provozovateli nebo majiteli podniku. Priváty svou existenci nevytrubují do světa. Dohledat je lze jen online, kde zpravidla nemají přesnou, ale jen přibližnou adresu. Přesnou adresu zákazník zjistí až při objednání.

První druh podniků tedy funguje díky tomu, že formálně nepodniká v sexbyznysu, ale v nějaké legální oblasti. Druhý typ podniků potom funguje díky tomu, že není příliš vidět. To ale neznamená, že provozovatelům nic nehrozí. Jednou za čas policie jeden z podniků obou typů zlikviduje. Někdy se tak děje i na udání pracovnic, pokud se k nim majitel nechová dobře a férově – formálně neexistující odvětví totiž nespadá pod inspekci práce.

Zastánci daného přístupu to ale vidí jinak. Konkrétně někdo v diskuzi nadnesl, že si zmíněný expolitik na oslavu narozenin v roce 2016 pozval pornohvězdu Lady Dee, která následně se svým přítelem souložila na střeše. Zmíněný příspěvek nemám před sebou, ale jeho podstatu lze shrnout takto:

1) „Přístup k sexu, který vyústil v podezření ze sexuálního násilí, začíná tady – v placení pornohvězdě, aby souložila na večírku.“ (dostupné zdroje o placeném sexu nehovoří, mluví o spontánním chování, ale pro dobro argumentu to nechejme stranou)

2) „Lady Dee je sociální případ holky, která utekla z domova a pornoprůmysl ji zneužil.“

První bod je dost nesamozřejmý. To, že můžu platit za sex, mě nevede k předpokladu, že můžu mít sex bez souhlasu druhé strany. Podobně možnost koupit si nějaké zboží mě nevede k tomu, že ho můžu ukrást, a možnost zaplatit si za jakoukoliv jinou službu mě nevede k tomu, abych někoho přinutil k jejímu poskytnutí proti jeho vůli.

Druhá část sexuálním pracovníkům upírá autonomii a vůli. Práce pornoherečky není jediná alternativa. Pokud by si někdo po útěku z domova vydělával ve fastfoodu nebo v supermarketu, tak by ho zneužil pohostinský či retailový sektor? Pokud ukrajinský profesor pracuje v Česku jako stavební dělník, zneužívá ho sektor stavebnictví?

Ačkoliv jsem tento názor zaznamenal z konzervativní části spektra, nemá daleko ke vnímání jedné varianty progresivně levicového feminismu. Ta vychází z toho, že v sexbyznysu nikdy neexistuje souhlas a prostituce vždy implicitně znamená znásilnění a vykořisťování.

Ohrožoval nás, oloupil a přinutil k sexu. Policii trvalo dvě nebo tři hodiny, než dorazila.

Severský model ubližuje

Z tohoto pohledu vychází velmi nebezpečná legislativní úprava prostituce známá jako severský nebo švédský model. Ten kombinuje dekriminalizaci sexuálních pracovníků a pracovnic s kriminalizací jejich zákazníků. Organizace hájící práva a zájmy sexuálních pracovníků a pracovnic ho kritizují jako nebezpečný a stigmatizující.

Model pracovníkům nepřiznává jiné právo než „právo nebýt kupován(a) a prodáván(a)“. Stigmatizace sexuálních pracovníků je mnohdy naprosto vědomá, cílená a součástí opatření je podle organizací Amnesty International a NWSP aktivní snaha úřadů jim výkon povolání co nejvíce znepříjemnit a ztížit.

Sexbyznys a česká legislativa

Prostituce ve světěvolné dílo

Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z roku 1950 - zapojené státy tmavě modře, signatářské světle modře

Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z roku 1950

Československo v roce 1958 přistoupilo k tehdy osm let staré Úmluvě o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob. Státy se v ní zavazují ke snaze o vymýcení prostituce a obchodování s lidmi. Jakékoliv snahy o zákonnou úpravu podnikání v sexbyznysu a poskytování sexuálních služeb jsou tak podmíněny vypovězením této úmluvy. Mezi signatáře úmluvy nepatří řada západních států jako Německo, Rakousko, Nizozemsko, Švédsko, Velká Británie, USA, Kanada nebo Nizozemsko. Pokud by tak Česko k vypovězení přistoupilo, nebyl by to nijak zvlášť kontroverzní krok.

Živnostenský zákon (č. 455/1991 Sb.)

Paragraf § 3 živnostenského zákona definuje, co není živnost. Odstavec (3) písmeno (p) uvádí, že živnost není „nabízení nebo poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb“. Tím z podnikání podle živnostenského zákona vylučuje všechny sexuální pracovníky, stejně jako podnikatele, kteří zprostředkovávají konsenzuální transakci mezi sexuálním pracovníkem a klientem.

Tento přístup poprvé zavedli v roce 1998 ve Švédsku, následně se rozšířil do Norska, na Island nebo do Francie (naopak do Finska či Dánska nikoliv, označení severský je tak lehce matoucí).

Sexuální pracovníky tento model staví bez ohledu na individuální situace a volby automaticky do role pasivních obětí. Úřady o nich následně odmítají hovořit jako o sexuálních pracovnících, místo toho preferují pasivní označení jako „prostituované ženy“ nebo „ženy v prostituci“. Podle profesorky Chi Adanny Mgbakové z Fordhamské univerzity tím dále přispívají k jejich stigmatizaci.

Jak to funguje v bordelu
Shutterstock

Reportáž. Obchodní tajemství nevěstince

Někteří páni to tuze rádi. A dámy to tuze nerady vidí. Nevěstinec, vykřičený dům, bordel, hampejz nebo zábavní park pro dospělé muže. Říkejte tomu, jak chcete. Přináším zprávu z exkurze do jednoho z nejznámějších klubů v Praze. Zajímá vás, co se doopravdy děje za zavřenými dveřmi stánku prodejné rozkoše? Reportáž Petry Dlouhé.

Jak to v praxi funguje, popsala pro Amnesty International nigerijská pracovnice v norském Oslu Mercy. „Do domu přišel malý chlap s nožem. Bylo nás v něm devět, ohrožoval nás, oloupil a přinutil k sexu. Policii trvalo dvě nebo tři hodiny, než dorazila,“ líčí svoji zkušenost. „Vzali nás všechny do nemocnice a na dvě noci nám zajistili hotel. Potom jsme se vrátily do domu a o dva dny později nás pronajímatelka vyhodila. Tlačila na ni policie,“ popsala zkušenost se severským modelem.

Data Amnesty International také ukazují při aplikování tohoto modelu na nárůst násilí vůči sexuálním pracovníkům a pracovnicím. Navíc existují i doklady, že po jeho zavedení se zvyšuje násilí vůči ženám obecně: podle jedné hypotézy se část klientů při kriminalizaci konsenzuálního může dopouštět nekonsenzuálního jednání například vůči partnerkám.

Jak také ilustroval osud Mercy, severský model vede i k diskriminaci migrantů v sexbyznysu a snížení ochrany všech sexuálních pracovníků. Nahlášením trestné činnosti (například loupeže či znásilnění) se vystavují nebezpečí, že se jim úřady pokusí pod záminkou ochrany zamezit v dalším výkonu výdělečné činnosti. Migranti pak také riskují deportaci.

Existence jasných a jednoduchých pravidel znamená pro sexuální pracovníky a pracovnice jistotu a stabilitu.

Dvě cesty: Nizozemsko a Nový Zéland

Jak z toho ven? Kdo nechce sexuálním pracovníkům ubližovat, měl by represe a severský model odmítnout a vydat se jinou cestou. Jednu z nich představuje legalizace prostituce. Nejčastěji se v tomto kontextu zmiňuje Nizozemsko, kde je toto odvětví legální od roku 2000. Příjmy ze sexbyznysu podléhají zdanění a vlastníci podniků nabízejících erotické služby potřebují podnikatelské oprávnění. K podobnému modelu přikročily také Německo, Rakousko a Švýcarsko.

Zalepí legalizace prostituce rozpočet?

A co prostituce a daně? Jistě by bylo nesmírně sexy prodávat téma dekriminalizace nebo legalizace sexbyznysu přísliby naplnění státní kasy nebývalým daňovým výnosem. Taková představa ale není úplně reálná. Částečně se výnosy z tohoto byznysu daní už dnes, zejména v případě podniků, které se snaží fungovat legálně. A v případě pracovníků, kteří se pohybují ve stínové ekonomice a nedaní nebo nedaní všechno, pak lze očekávat, že se minimálně část z nich do nějaké míry bude vyhýbat placení daní a odvodů i nadále. Tenhle argument tedy není dobrý, pokud tedy nechceme na sexuální pracovníky poslat hordu daňových úředníků.

Existence jasných a jednoduchých pravidel znamená pro sexuální pracovníky a pracovnice jistotu a stabilitu. Na druhé straně se legislativa v Nizozemsku postupem času stále víc zpřísňuje, například pokud jde o přístup k zahraničním pracovníkům. Organizace hájící práva sexuálních pracovníků jako Rozkoš bez rizika se potom obávají nebezpečí vynuceného coming outu, pokud by se pracovníci museli registrovat.

Organizace hájící práva sexuálních pracovníků tak raději hovoří o dekriminalizaci. Ta by přitom v přísném slova smyslu znamenala jen zrušení všech zákonů, které brání podnikání v sexbyznysu. I tato minimalistická varianta má své příznivce. V praxi má však dekriminalizace spíš podobu takzvaného novozélandského modelu.

Nový Zéland prostituci dekriminalizoval zákonem Prostitution Reform Act schváleným v roce 2003. Prakticky tím vymazal zmínky o kuplířství, tedy profitování ze zprostředkování sexuálních služeb a vlastnictví a provozování nevěstinců. Po provozovatelích, pokud jde o fyzické a ne právnické osoby, tento zákon vyžaduje, aby si nechali od úřadů vystavit osvědčení.

Rozkoš bez rizika vyzdvihuje, že tato právní úprava počítá s tím, že provozovnu může představovat i skupina sexuálních pracovnic na privátu, který vlastní jedna z nich. Ta pak funguje jako provozovatelka. Konkrétně úprava hovoří o provozovně provozované malým vlastníkem (small owner-operated brothel). Jde o privát, kde nepracují víc než čtyři sexuální pracovníci či pracovnice, které navíc mají kontrolu nad svými vlastními výdělky.

Novodobé otroctví se mimochodem týká mimo jiné i stavebnictví, zemědělství nebo úklidových služeb...

Severský model na vzestupu

Navzdory postoji obhájců práv sexuálních pracovníků je severský model na vzestupu. V sousedním Německu, které se v minulosti vydalo nizozemskou cestou, roste volání po kriminalizaci. Například na konci loňského roku šestnáct poslanců a poslankyň konzervativní CDU a levicové SPD žádalo zavedení severského modelu.

Zlegalizovat, či nechat?

Poslanci Evropského parlamentu zase v únoru volali po tom, aby se kriminalizovali zákazníci, kteří vědí, že daná pracovnice je obětí v rámci boje proti obchodování s lidmi (toto novodobé otroctví se mimochodem týká mimo jiné i stavebnictví, zemědělství nebo úklidových služeb).

Tento dobře míněný nápad není vysloveně špatný. Když ale odhlédneme od toho, že se něco takového těžko dokazuje, hlavní nebezpečí tkví v hrozbě prolobbování severského modelu do vznikající legislativy.

V České republice jsou pak pozitivní zmínky o švédském přístupu spíš výjimečné a poměrně vágní a strohé. Proto je naděje, že až přijde další pokus o legislativní úpravu sexbyznysu, budeme se rozhodovat, jestli se chceme víc přiblížit Nizozemsku, nebo Novému Zélandu. A Švédsko se vůbec nedostane ke slovu.

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Je čas upravit slavný slogan Komenského. Alternativní formy vzdělávání v Česku bodují a soukromé školy často udávají směr i veřejným školám.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

ŠKOLA JE BYZNYS

Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?

BYZNYS JE HRA

Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?

Ohodnoťte článek

-
29
+

Sdílejte

Diskutujte (6)

Vstoupit do diskuze
Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Ekonomický novinář. Spolupracuje s Forbes BrandVoice. Pět let působil jako ekonomický redaktor serveru Novinky, odkud odešel do týdeníku Ekonom. Absolvoval bakalářskou němčinu a religionistiku na Filosofické... Více

Související témata

legalizacelegislativaprostitucerozkoš bez rizikasexuální práce

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Koupit nejnovější číslo