Předplatit časopis Finmag

Pinochetův ministr: Diktátoři se moci nevzdávají

Lukáš Kovanda
Lukáš Kovanda
26. 10. 2013
 8 799

Carlos Cáceres působil za Pinochetova režimu v Chile postupně jako guvernér centrální banky, ministr financí a ministr vnitra. „Přesvědčil jsem Pinocheta, aby zahájil jednání se všemi politickými stranami vyjma komunisty. A to byl dost možná jeden z důvodů, proč následné předání moci proběhlo plně mírovou cestou,“ vzpomíná.

Pinochetův ministr: Diktátoři se moci nevzdávají

V době Pinochetova režimu jste zastával nejvyšší posty ve státní správě. Ten režim však bývá spojován se zločiny, únosy, vraždami… Jak na to s odstupem času hledíte?

Kritika má své opodstatnění. Nikdo dnes netvrdí, že k těm zločinům nedocházelo. Je však třeba se tázat, jestli za ně byl osobně zodpovědný přímo sám Pinochet, nebo to byla celková politika vlády, jež k porušování lidských práv vedla.

A vaše odpověď?

Pinochet za to osobně zodpovědný nebyl. Konkrétními aktéry těch zločinů byli v řadě případů lidé z armádních složek. Pinochet za ně přejímal politickou, nikoli osobní zodpovědnost. Když ho na sklonku devadesátých let uvrhli v Londýně do domácího vězení, tento svůj díl politické odpovědnosti přiznal.

To víte doslova z první ruky. Předčítal jste tehdy jeho dopis chilskému lidu.

Ano, psal v něm, že z hlediska své osobní odpovědnosti se cítí zcela nevinný. Věřím tomu.

Znamená to, že – coby generál – neměl nebo nemusel mít ponětí o zločinech, k nimž hlavně v sedmdesátých letech docházelo?

Tak to nemohu říci. Nikdy jsem s ním na to téma nehovořil. Zřejmě o nich věděl, dost možná, avšak neděly se na jeho rozkaz. To je zásadní rozdíl. V těch zločinech osobně zaangažován nebyl – to tvrdím. Nebyl žádný pistolník, který svévolně porušuje lidská práva, jak se mu zamane.

Carlos Cáceres

Carlos Cáceres

Carlos Cáceres Contreras (73)

Rodák z chilského přístavního města Valparaíso, milovník opery, čokolády a golfu, vystudoval obchod na tamní univerzitě. Vzdělání si rozšířil studiem na americkém Cornellu a Harvardu. V sedmdesátých letech se stal členem nejvyššího poradního sboru generála Augusta Pinocheta, jehož vojenská vláda se chopila moci v zemi během převratu roku 1973, po svržení socialistického režimu Salvadora Allendeho. V osmdesátých letech dosáhl Cáceres na nejvyšší pozice v chilské administrativě. Během latinskoamerické finanční krize, v letech 1982 až 1984, působil nejprve jako guvernér centrální banky a následně jako ministr financí. V letech 1988 až 1990, poté, co Chilané Pinochetův režim v referendu odmítli, řídil ministerstvo vnitra a měl klíčové slovo při předávání moci demokraticky zvolené vládě Patricia Aylwina. Po skončení Pinochetovy éry se Cáceres uchýlil převážně na akademickou půdu a působí také ve vrcholných orgánech řady významných chilských společností, například tamní odnože tabákového koncernu British American Tobacco.

V říjnu přijel Carlos Cáceres do Prahy převzít Výroční cenu Liberálního institutu.

Jak na něj vzpomínáte osobně?

Osobností jako on příliš není. Je totiž vzácnost, když lidé jeho typu, vzešlí z armádního prostředí, přijmou za svou myšlenku volného trhu a plně tržní ekonomiky. Běžně lidé z armádních kruhů sdílí naopak silné přesvědčení o prospěšnosti koncentrace moci v rukou státu. Měl také zcela jasno v tom, co by se rozhodně nemělo dělat; zřetelně a konzistentně deklaroval, že etatismus a vládní intervence do ekonomiky nejsou způsobem, jak v chilské společnosti iniciovat pokrok. O tom byl skálopevně přesvědčen, ačkoli nebyl ekonom.

Jak vůbec k těmto názorům dospěl?

Byl velice otevřený k názorům jiných. Uměl naslouchat mnoha a mnoha různým lidem. Akceptoval i takové pohledy, které byly v rozporu s jeho přesvědčením – pokud tedy byly podloženy pádným argumentem. Avšak v okamžiku, kdy se pro jedno z řešení rozhodl, neexistovala pro něj už cesta zpátky – šlo se naplno zvoleným směrem. Pamatuji si, jak vždycky říkal, že když se brodíte přes řeku, nejhorší, co můžete udělat, když narazíte na nějaký spodní proud, je vrátit se zpět. Je třeba pokračovat a držet se původního rozhodnutí, mínil vždy.

Dobře, proč se ale takto skálopevně rozhodl právě pro tržní ekonomiku? Latinská Amerika byla v té době výspou socialistického experimentování.

Podstatnou roli nejspíše sehrál objemný spis El ladrillo, Cihla. Dalo ho dohromady deset dvanáct mladých chilských ekonomů, takzvaných „Chicago Boys“ – byli to absolventi společného studijního programu Katolické univerzity v Chile a Chicagské univerzity. Zásadní vliv na ně měli liberální ekonomové působící v USA, zejména Arnold Harberger, Milton Friedman nebo třeba Friedrich Hayek. „Cihla“ vlastně byla diagnózou stavu chilské ekonomiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let a zároveň souborem reformních opatření, která zajistí hospodářský růst a svobodný politický systém. V době svého vzniku to byl jen jakýsi hypotetický nástin možností, jejichž realizace byla možná jen při změně režimu. Štěstím tudíž bylo, že se spis dostal do rukou Pinochetovi.

Byly za jeho vlády uskutečněny všechny reformy navržené v Cihle?

Ano. Autoři spisu za Pinochetova režimu zastávali vládní a jiné funkce, zejména ty spjaté s ekonomickými záležitostmi. Ten režim je dnes převážně připomínán pro již zmiňované zločiny a porušování lidských práv, jen málokomu vytane na mysli, jak obrovské zásluhy má na celkové přeměně chilské hospodářské politiky a na tom, že Chile je dnes jednou z ekonomicky nejvíc prosperujících zemí Latinské Ameriky. Žádná politická strana v Chile, včetně těch krajně levicových, nezpochybňuje fundamenty naší hospodářské politiky, které jsou od Pinochetovy éry v podstatě neměnné; chilský institucionální rámec funguje výtečně, centrální banka je nezávislá, v zemi panuje hospodářská stabilita. Bez Pinocheta a Chicago Boys bychom na tom tak dobře rozhodně nebyli.

Lukáš Kovanda a kluci chicagský

„Kluci chicagský.“ To zní věru mafiánsky. A ona to trochu mafie byla – ale mafie, která přispěla k ekonomickému rozkvětu, ne k rozvratu. Dnes už jde o pány ve zralém věku, ale na přelomu šedesátých a sedmdesátých let to byli mladí a perspektivní… kluci. Za sebou povětšinou měli studia na Chicagské univerzitě, která v půli padesátých let zahájila společný studijní program s Katolickou univerzitou v Chile. A před sebou historickou příležitost realizovat liberální ekonomické reformy – na socialistickém jihoamerickém kontinentu! Tu příležitost jim poskytne puč generála Pinocheta roku 1973. 

Exkluzivní článek Lukáše Kovandy Jak Pinochet a „kluci chicagští“ nechali rozkvést Chile 


Duchovní otcové Chicago Boys, zmínění Friedman, Hayek a další, však byli ve své době zejména v Evropě ostře kritizováni kvůli poskytování intelektuální záštity, lze-li to tak říci, pinochetovskému Chile.

Oba Chile osobně navštívili, znali tamní realitu. Hayek tam byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let hned několikrát. Pinochet nemluvil anglicky a Hayek zas neuměl španělsky, takže jsem jim svým způsobem tlumočil. Hayek říkával, jak je potěšen, když vidí, že jedna ze zemí Latinské Ameriky upřednostňuje přesně ten typ hospodářské politiky, o jehož správnosti je nezlomně přesvědčen.

Hayek, v té době poměrně čerstvý laureát ekonomické Nobelovy ceny, však hodnotil Chile pozitivně nejen z hlediska ryze ekonomického, nýbrž do značné míry i z politického. V roce 1978 napsal v londýnských Timesech, že „svoboda jednotlivce je v Pinochetově Chile na mnohem vyšší úrovni, než byla za Allendeho“, tedy za předchozího socialistického režimu.

Počátkem osmdesátých let jsem s Hayekem dokonce organizoval mezinárodní ekonomickou konferenci v chilském letovisku Viña del Mar. Vím, že dění v zemi pozorně vnímal, a registroval tak, že chilský režim se postupně přeměňuje ve svobodný politický systém. Zkrátka byl přesvědčen, že se jde po správné cestě.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Český ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

V Týdnu a Profitu publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Byl dokonce Pinochetovým poměrně horlivým zastáncem. Když list Frankfurter Allgemaine Zeitung přirovnal v kresleném vtipu chilský režim k polskému režimu soudruha Jaruzelského, Hayek napsal redakci rozhořčený dopis, v němž pravil něco v tom smyslu, že každý Polák, kterému by se podařilo uprchnout z domoviny do Chile, by se mohl považovat za šťastlivce.

Ano, díky osobní zkušenosti vnímal celou věc na svoji dobu poměrně nekonvenčně. Hayek přispěl svým dílem i do debaty o nové chilské ústavě, nazvané podle jeho knihy Ústava svobody. Ta byla po sérii návrhů přijata v referendu roku 1980. Na konci ústavy byla specifická kapitola týkající se přechodného období. Bylo stanoveno, že po prvních osmi letech vojenské vlády vybere junta jednoho prezidentského kandidáta pro období dalších osmi let a o tom jménu se bude hlasovat v referendu. Projde-li daná osoba referendem, získá nejvyšší úřad, a pokud ne, prezidentem zůstane Pinochet. Ovšem jenom půldruhého roku, v kterémžto období budou muset být vypsány svobodné volby. Takže s osmiletým předstihem bylo v ústavě zakotveno, jakým způsobem bude případně předána moc! Netuším o žádném diktátorovi v dějinách, který by se zachoval podobně. Diktátoři se dobrovolně moci nevzdávají.

Svobodné volby nakonec vyhlášeny byly, jelikož lid v referendu v roce 1988 pokračování Pinochetova režimu neposvětil.

Byla to zajímavá etapa. Během přechodného období jsem působil coby ministr vnitra a svým způsobem i viceprezident. Přesvědčil jsem tehdy Pinocheta, aby zahájil jednání se všemi politickými stranami vyjma komunisty. Jakkoli jsme jasně deklarovali, že nová vláda, ať už bude jakákoli, musí nastoupit v řádném termínu přesně v souladu s ústavou. Bylo to poprvé po sedmnácti letech, co režim na oficiální úrovni jednal s opozicí. A byl to dost možná jeden z důvodů, proč předání moci proběhlo plně mírovou cestou.

Neregistrujete dnes kvůli účasti v Pinochetově vládě negativní publicitu své osoby?

Tak to nemohu říci. Pochopitelně netvrdím, že jsem si nikdy nevyslechl nějaké negativní názory na svoji osobu, ale řekl bych, že jsou spíše zřídkavé. Asi i proto, že během oné přechodné fáze jsem se snažil hrát konsenzuální roli a otevřeně jednat s opozicí.

Vyšlo v Lidových novinách;
Úvodní foto: Lidové noviny – Michal Šula, foto v boxu: Biblioteca del Congreso Nacional

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (20)

Vstoupit do diskuze
Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Je členem Národní ekonomické rady vlády. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Je členem vědeckého grémia České bankovní... Více

Související témata

arnold harbergercarlos cácerescihlael ladrillofriedrich von hayekchicago boyschileliberalizacelidská právamilton friedmanzločiny proti lidskosti

Nejčtenější články

Kde zkasírovat podnikatele i prostý lid? Nový přílepek přichází s kulišáckým řešením
Kde zkasírovat podnikatele i prostý lid? Nový přílepek přichází s kulišáckým řešením
Změny v DPP od roku 2025: oznámené dohody nebudou, limit stoupne
Změny v DPP od roku 2025: oznámené dohody nebudou, limit stoupne
Inovace elektromobilů zkrátí čas dobíjení na minuty
Inovace elektromobilů zkrátí čas dobíjení na minuty
Danit a dotovat! Fialova vláda dělá opak toho, co hlásala
Danit a dotovat! Fialova vláda dělá opak toho, co hlásala
Vyplatí se živnost, nebo rovnou firma? Jak se rozhodnout, když začínáte podnikat
Vyplatí se živnost, nebo rovnou firma? Jak se rozhodnout, když začínáte podnikat

Zimní příběh

MARGARET DABBS

MARGARET DABBS

1690 Kč

Více nabídek

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Koupit nejnovější číslo