Šikova třetí cesta pod pásy sovětských tanků
Před padesáti lety rozdrtily rodící se svobodu – a také ekonomické reformy – v Československu pásy sovětských tanků.
Češi a Slováci prožili 21. srpna 1968 šokující chvíle. Sovětští vojáci v tancích a transportérech s bílými pruhy od rána obsazovali města. Karel Kryl je výstižně popsal jako „bubáky v hranatých železných maringotkách“.
Začala invaze, kterou sovětské vedení prohlásilo za bratrskou pomoc a která se změnila v okupaci – na dlouhé dvě desítky let.
Kdepak kapitalismus
Jednadvacátého srpna skončilo pražské jaro – doba, kdy reformní komunisté zrušili cenzuru a kdy připouštěli (aspoň někteří z nich) ústup od centrálně plánované a řízené ekonomiky.
Obojí bylo pro tehdejšího kremelského vůdce nepřijatelné. Leonid Brežněv prosazoval doktrínu omezené suverenity. Podle ní byla možnost, že se nějaká socialistická země přikloní ke kapitalismu, pokládána za hrozbu pro celý sovětský tábor. A tak do Československa nastoupili sovětští zachránci s polským, maďarským, endéráckým, a bulharským komparzem, aby zdejším soudruhům poskytli pomoc.
Tanků bylo přes šest tisíc a počet vojáků v několika dnech po invazi se blížil půl milionu. Taková síla byla nasazena k tomu, aby byly potlačeny svoboda projevu a také – ekonomické reformy.
Za nimi stál tým ekonoma Oty Šika. Jeho plány můžou z dnešního pohledu vypadat jako reformy mírného pokroku v mezích vedoucí úlohy komunistické strany. Jenže v době, kdy obyvatelé Československa byli dvě desítky let zpracovávaní pohádkami o tom, jak každou tunou vyrubaného uhlí a každou tunou vytavené oceli míří k blahobytné společnosti, to byly převratné změny.
Potíže růstu
Českoslovenští komunisté dlouho národ ujišťovali o správnosti cesty nastoupené po únoru 1948. Nezdary vysvětlovali potížemi růstu. Když se ale potíže růstu opakovaly a opakovaly, leckdo si začal klást otázku, jestli chyby, které soudruzi dělají, nemají hlubší kořeny a jestli není nutné udělat hlubší změny.
V obchodech chybělo žádané zboží, zato nechtěných výrobků byly plné sklady. Maďarský ekonom János Kornai tuto situaci nazýval „ekonomikou nedostatku“. Soudruzi z politbyra nastavili ceny v zájmu obecného blaha co nejníž, tedy pod tržní úroveň. Výrobci proto postrádali motivaci a důsledkem byl stav, kdy poptávka převyšovala nabídku.
Odpovědné za takovou situaci bylo pochopitelně komunistické vedení. Rozhodovalo, co se bude vyrábět, v jakém množství, jaké budou ceny výrobků, kolik za svou práci zaměstnanci dostanou, a kromě toho určovalo, kdo na všechno v podniku dohlédne.
Cílem bylo splnit plán, přijatý v ústředním výboru. Jedno, za jakou cenu a jestli po vyrobeném zboží vůbec je poptávka.
Absurdita takového hospodaření začala docházet i marxistickým ekonomům. Mezi ně patřil Ota Šik, kterého v dubnu 1968 tehdejší šéf komunistů Alexandr Dubček prosadil za místopředsedu vlády odpovědného za ekonomické reformy.
Naše stopa v říši středu
Učení českého mistra
Kniha Unlikely Partners detailně líčí první setkání čínských komunistů se západními ekonomy. Odhaluje při tom, jak významnou úlohu hrál při transformaci bývalý československý vicepremiér.
Jak Ota Šik naučil Čínu obchodovat
Kacířské nápady
Šik, označovaný tehdejšími skalními komunisty v Československu i sovětskými soudruhy za pravičáka, chtěl nahradit centrálně řízené hospodářství systémem, v němž prosperita firem nezávisí na plánu politbyra, ale na poptávce zákazníků, na prodeji výrobků.
V reálném socialismu kacířská myšlenka. K tomu k nelibosti některých straníků přidal Šik návrhy na to, aby bylo možné zavírat neefektivní podniky a soukromě podnikat v řemeslech a ve službách.
Šik, v roce 1961 jmenovaný ředitelem Ekonomického ústavu Československé akademie věd, se stal jednou z tváří Pražského jara. Poté, co padla cenzura, už jako vicepremiér omračoval statistickými daty, která odhalovala lidem to, co komunisté dosud tajili, anebo zkreslovali.
Pro Rudé právo napsal článek, ve kterém mimo jiné upozorňoval: „Je paradoxní, když se na vkladních knížkách hromadí desítky miliard vynucených úspor, zatímco z naší práce a z našich peněz rostou sklady vysloveně neprodejných výrobků.“
Největší pozornost ale v článku Komunista by neměl zatemňovat fakta! vyvolal Šik srovnáním, jak dlouho musí dělník v socialistickém Československu pracovat, aby si vydělal na tranzistorák, na televizor, na půl kila hovězího nebo vepřového masa a jak dlouho to trvá dělníkovi v „bonnském Německu“. „Vykořisťovaný“ zaměstnanec za železnou oponou z takového srovnání vycházel až o řád lépe.
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu
ŠKOLA JE BYZNYS
Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?
BYZNYS JE HRA
Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?
Konec reforem
Šéf hospodářských reforem pražského jara pochopitelně nenavrhoval stejný hospodářský model, jaký mělo západní Německo. Od člena ústředního výboru komunistické strany by takovou opovážlivost ani nebylo možné očekávat.
Ota Šik se vydal „třetí cestou“. Státní (národní) podniky ponechával státními. Pouze je chtěl dostat dál od stranického vedení, osvobodit je od závazných plánů.
Šikovy záměry přehledně popsal jeho někdejší spolupracovník v měsíčníku Listy. „Podnik vlastněný Fondem národního majetku měl mít v čele podnikovou radu s třetinou členů volených zaměstnanci, třetinou jmenovaných Fondem a třetinou externích odborníků. Kompetence rady byla omezena na jmenování, odvolávání a formy odměňování managementu,“ vysvětlil Otakar Turek.
Součástí Šikovy reformy byla liberalizace cen nazývaná „cenový mechanismus“ zahrnutá do ekonomického plánu z roku 1965. Pod jeho názvem Nová soustava řízení by sotva někdo hledal reformní plán. Slova reforma a liberalizace však byla v Československu první poloviny šedesátých let ještě zapovězena.
Šik počítal s tím, že budou fungovat tři typy cen – fixní (pro energie a suroviny), limitované se stanovenou horní hranicí (pro klíčové strojírenské zboží) a volné.
Řada podniků dostala možnost zvolit si druh cen pro svou produkci. Tomáš Nikodym v analýze Teoretické základy Šikovy reformy však připomíná, že žádný úprk do liberalizovaného světa nenastal. Administrativně stanovených, tedy fixních, zůstalo 87 procent maloobchodních cen. A ty, které byly přece jen uvolněny, vyrostly ke zděšení komunistů téměř o třetinu.
Stranovláda proto v roce 1967 zatáhla za záchrannou brzdu. Začala volné ceny zase regulovat a odčerpávat podnikům, které je využily, jejich nově nabyté zisky.
Důvod růstu cen byl nasnadě. Socialistická zestátněná ekonomika byla monopolní. Chyběla konkurence. Šikův tým proto chystal návrh na antimonopolní opatření. Zastavila ho ale srpnová invaze.
Návrat ke štětcům
Československo bylo sovětskou gubernií a sovětské vedení žádné pravicové výstřelky netrpělo. Ani v případě československých komunistů.
Šik se po invazi uchýlil do švýcarského azylu, kde napsal knihu Třetí cesta. Působil jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallenu a na přelomu 70. a 80. let létal do Pekingu přednášet čínským komunistům o tom, že socialistická ekonomika se neobejde bez prvků trhu. Zmiňuje to Julian Baird Gewirtz v knize Unlikely Partners: Chinese Reformers, Western Economists, and the Making of Global China (Nečekaní spojenci. Čínští reformátoři, západní ekonomové a otevření Číny světu).
V Československu nebyl po „sametu“ o Šikovy rady zájem. Myšlenka spojit socialismus s trhem prohrála v konkurenci s obnovou kapitalistických poměrů. Ota Šik tak popadl štětec a na sklonku života se vrátil ke svému koníčku z mládí – malování.
Že by inspirace pro jiné odvržené ekonomy?
Úvodní fotka pořízena na výstavě Dany Kyndrové 1945 Osvobození – 1968 Okupace. Zakoupena od Profimedia.cz
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu