Jindřich Šídlo: Čekal jsem, že tady bude víc novinářských hvězd
„Jsme vystaveni obrovskému množství informačního smogu a novináři jsou tu od toho, aby vám pomohli se v tom vyznat. Mám pocit, že naše úloha je důležitější než kdykoliv předtím.“
Dělá novinařinu 25 let. Byl na stáži v The Times v Londýně, prošel nejlepšími redakcemi v Česku – mnoho z nich vedl. Loni v září přešel z Economie do Seznam Zpráv. „Potřeboval jsem změnu, nic víc v tom nenajdete.“ Na novou roli si navíc rychle zvykl: „To producírování mi nevadí, mám na to přece úplně ideální výslovnost a image!“
Budeme se bavit o tom, proč se během prezidentských voleb cítil v New Yorku jako magor, jak se během jeho kariéry proměnila média a co všechno se musel učit, ale také o tom, jakou má dnes novinář úlohu: „Je důležitější, než kdykoliv předtím.“ Ještě než začneme, kontroluje si Jindřich Šídlo naposledy notifikace a otáčí mobil displejem dolů…
Koukám, že si od telefonu neodpočinete…
Jak zpívají Living Colour – Information Overload. Ostatní si asi od toho uměj vydechnout, já moc ne. Znáte to, kdyby se něco dělo… Takže co… Už děláme rozhovor? Abych věděl, co všechno vám můžu povídat.
O čem nemůžete mluvit?
Je pravda, že jsem se dopředu radši zeptal, protože pracuju v korporátu. Ptejte se, když nebudu odpovídat, tak to pochopíte.
Co nového chystáte na Seznam Zprávách?
No, to jste trefil. O tom mluvit nemůžu.
Myslel jsem si to. Jaký jste měl vlastně důvod jít pracovat do Seznamu?
Tu otázku pokládáte dobře. Konkrétní důvod jsem neměl žádný, takže z Economie jsem odcházel v dobrém. Prostě jsem potřeboval změnu, nic víc v tom nenajdete.
Přemlouvali vás dlouho?
Na tom si fakt nezakládám. Jakuba Ungera znám dlouho, takže jsme se dohodli poměrně rychle.
Další čtení
Z rozhovorů Vojty Hodbodě pro Finmag
Když začínal, nádorové onemocnění přežily tři procenta dětí – dnes jich i díky němu přežije více než osmdesát procent. Přečtěte si návod, jak žít bohatý a smysluplný život od člověka, kterému se to podařilo.
Josef Koutecký: V doteku je ukryto veškeré bohatství
Ze zpovídajícího se stal zpovídaný. A protože je Tomáš Poláček česká špička přes rozhovory, měli jsme si původně povídat o tom, jak se rozhovory dělají. Po prvním pivu se to poněkud vymklo z rukou. Vzniklo povídání o fotbale, Klausovi se Zemanem i potížích s erekcí.
Tomáš Poláček: Kdybych byl šéf, třetinu novinářů vyhodím
Táhne mu na osmdesát. Dál ale vykonává praxi psychiatra, píše knihy a články, učí budoucí lékaře, přednáší. Svůj názor na moderního člověka vyjadřuje poněkud neurvale, až bezohledně. Snad je to lety praxe prověřený způsob, jak jednoho donutit k sebereflexi, když „šťourat se v sobě je vždycky riziko, že tam najdu nějakou potvoru. Proto se mi to nechce.“
Radkin Honzák: Jsme pořád stejní a pořád stejně blbí
Bolí vás ještě to loučení s papírem?
No, nebolí, nebojte. Jednou to přijít muselo a navíc jsem si to už vyzkoušel, když jsem přecházel do České televize. Jestli si myslíte, že se zabývám myšlenkou, že už nevycházím na papíře, tak to se teda nezabývám.
Překvapilo vás něco v nové práci?
Kolik má Seznam – tři miliony návštěv denně? To je mnohem víc než kolik má Aktuálně a iHned dohromady. Dostávám víc zpráv a překvapuje mě, na co všechno stojí za to lidem reagovat.
Jak jste spokojený s obsahem Seznam Zpráv?
Ten kdo je v médiích spokojený a myslí si, že už to líp dělat nejde, tak to rovnou může zabalit. To je jistá smrt.
Uhýbáte z otázky. Určitě víte, co mě zajímá.
No to fakt nevím, to si buďte jistej.
Jestli máte pocit, že kromě zpravodajství děláte dost kvalitních věcí.
Myslíte původní obsah? Jo, toho máme dost a myslím, že je i dobře vidět. Ale záleží, co si pod původním obsahem představujete.
Co si pod tím představujete vy?
Určitě ne video, které do týdne zbourá vládu. Mám pocit, že hodně lidí má pořád představu, že to takhle funguje. Ale doba, kdy média svrhla do tří dnů ministra, už je dávno pryč.
K tomu se určitě dostaneme. Ještě ale k Seznam Zprávám – změnila se nějak původní podoba projektu?
Nemyslím, že bychom nějak zásadně uhnuli z cesty. Od začátku to mělo to být internetové zpravodajství s důrazem na video.
Myslel jsem, že chcete právě dělat víc pořadů jako je například Zvláštní vyšetřování…
Zvláštní vyšetřování je výjimečná věc dvou výjimečných novinářů a takových u nás v celém oboru moc není. Představa, že každý druhý den vydáme věc, na které se pracuje týden nebo čtrnáct dní, je při současné velikosti redakce mimo. Navíc internet strašně žere, takže obsahu musíme mít poměrně hodně. Fungujeme víc než půl roku, vlak jede šílenou rychlostí a poznatky sbíráme po cestě. Nejdřív se musíme soustředit na dobré zpravodajství – to je základ a od toho tu jsme. Kolem toho pak můžeme nabalovat další formáty – rozhovory, reportáže, investigativu…
… nebo satiru. Jak vám tahle role vyhovuje?
To producírování? Mně to nijak zvlášť nevadí. Mám na to přece úplně ideální výslovnost a image. Možná to spíš vadí divákům.
Arogantní bába
V médiích pracujete dvacet pět let, pojďte trochu zavzpomínat. Mýlil jste se někdy v tom, kam se budou média vyvíjet?
Určitě jsem se mýlil. Ale teď fakt nevím, v čem nejvíc.
Můžeme to vzít postupně. Co se vám vybaví, když se řekne žurnalistika po sametové revoluci?
Začátky devadesátek byly převratný. Vyrůstal tady jeden deník za druhým. Vlítli jsme do toho a koukali kolem, co se děje. Mně bylo dvacet a pamatuju si, jak jsem ve špinavejch kraťasech dělal rozhovor třeba s premiérem.
Byla to nejlepší doba, jakou jste zažil?
To zase ne. Zlatý období český žurnalistiky bylo tak těch pět šest let před krizí od roku 2002 do roku 2008. Dvacet už nám nebylo a měli jsme aspoň trochu mozek v hlavě. Hlavně média byla silná a redakce ještě měly peníze. To byla doba, o které jsem mluvil na začátku, kdy MF Dnes byla schopná sundat jakéhokoliv člena vlády.
Vzpomenete si na nějaký příklad?
Takhle jsme třeba dělali Stanislava Grosse – dej mu pán Bůh nebe. Většinou ty velký kauzy otevřela MF Dnes, pak to převzala Nova, opozice a za pár dní byla demise. Jenže to se z vlády chodilo za podezření. Člověk, který by nevysvětlil Čapí hnízdo, by ve vládě Petra Nečase být nemohl. Dnes to vyprchá nějak rychleji.
Proč už média nejsou tak silná?
Možná jsou, já nevím. Víte, dřív jste si šel – vy ne, ale já jo – jednou za den koupit noviny a pak se ještě večer podíval v televizi na zprávy. To bylo všechno. Popravdě si nejsem jistý, jestli se ještě politici vůbec obávají toho, co se v médiích objeví – možná je pro ně důležitá Nova nebo Blesk. Dnes těch kanálů máme všichni několik, takže i politici mají víc možností, jak s voliči komunikovat. Podle toho taky vypadá jejich vztah k novinářům.
Jak to myslíte?
Využívají toho, že jsou média oslabená. Podle nich jsou všechno jen lži a kampaně. Záměrně tak celý obor dehonestujou. Ti chytřejší navíc vědí, že už média moc nepotřebují. Donald Trump nepotřebuje New York Times, aby oznámil svůj program. Na to mu stačí Twitter. Zemanovi zase stačí Ovčáček nebo Parlamentní listy – každý ať si vybere.
Říkáte, že politici dehonestují obor. Dělají v něčem chybu i novináři?
Jo. A úplně v tom samém. Jako novinář nemůžu a nemám politiky pohrdat. Politika je vážné řemeslo a politici jsou lidi, kteří mají důležitý mandát. Navíc to většinou nejsou žádní pitomci, ačkoliv si to spousta lidí může myslet. Každý máme dobře chápat svoji roli a mít vztahy v tomhle rámci.
Pojďme se trochu posunout. Na konci toho zlatého období přišla ekonomická krize. Jak jste to tehdy vnímal?
Asi podobně jako všichni – zatímco v USA padali Lehman Brothers, tady jsme si mysleli, že všechno bude v pohodě. No, a nebylo. Ale nezapomínejme, že kromě krize přišel ještě Facebook a smartphony. Pamatuju si, jak těsně před začátkem krize přišel na hodnocení do Hospodářských novin Vladimír Mynář, tehdy dělal konzultanta v O2, a ukazoval nám iPhone. Prý v Economistu psali, že během pár let se už budou číst zprávy jen na tom. Kroutili jsme hlavou a vůbec si to nedokázali představit.
Jaký měla ekonomická krize vliv na žurnalistiku?
Podívejte se na to tak, že jeden rok má mediální dům sto milionů zisk a druhý stejně tak velkou ztrátu. To nikdo, samozřejmě kromě pár vizionářů, nemohl očekávat. Řada lidí žurnalistiku jako obor opustila úplně. Novinám ubyla tak polovina předplatitelů a inzerentů, takže se začalo škrtat. Zúžily se redakce a rozšiřovat je pak zpátky jde stejně špatně, to je známá věc.
A jak vaši práci změnily sociální sítě?
Čtenáři začali být najednou hrozně blízko. Koresponďáky šlo zahodit, když někdo zatelefonoval do redakce, stačilo vyvěsit sluchátko. E-maily jde taky ignorovat, i když já tedy čtenářům odpovídám, ignoruju jen anonymy, kteří mi nadávají. Zajímavé je, že ti nejvíc kritičtí čtenáři, mi potom přejou hezký svátky. Ale proč o tom mluvím. Sociální sítě jsou tohle všechno dohromady a umocněné na druhou. Čtenáři jsou blíž a navíc umějí být často chytře kritičtí. A to já nemám moc rád. Nerad si připouštím, že mají pravdu. O to víc je potřeba mít to celé pod kontrolou.
Ujelo vám to někdy?
Právě, že jo. Byla to hrozná pitomost a dodnes přemýšlím, jak se to mohlo stát.
O co šlo?
V roce 2009 jsem do jedné debaty napsal, že čínská velvyslankyně je arogantní bába. Co hůř, napsal jsem to střízlivý a za plného vědomí.
Jak to dopadlo?
Nejdřív si stěžoval Rokytka – takovej komunistickej a facebookovej troll, to říkám záměrně. Pak jsem dostal od Milana Fridricha důtku. A měl naprostou pravdu, kdybych byl v BBC, tak mě Guardian sežere. Tohle si novinář nesmí dovolit. Poučil jsem se a pochopil, že nic jako osobní účet neexistuje.
Co dalšího ještě sociální sítě změnily?
Napadá mě ještě jedna věc, ale to už asi přímo nesouvisí s novinařinou. Mám dvě starší dcery, které tráví celý život s mobilem v ruce. Mají tam všechno: kamarády, Snapchat (Facebook je prej pro starý), YouTube jako zábavu a tu sumu poznání ve formě Googlu. Často si tak říkám, jestli se v tom ohromném moři neztratí.
Proč myslíte?
Žurnalistika se vlivem sociálních sítí zdemokratizovala – přišli jsme o ty klasické strážce zpravodajských bran. Na jedné straně tak můžeme být hvězdou za jeden rozhovor nebo blog, na druhé straně jsme ale vystavený obrovskému množství smogu. A když poslouchám, o čem se děti baví, čemu věří a z jakých to mají zdrojů, tak mě to docela znepokojuje.
Jakou má v tom informačním smogu novinář úlohu?
Obrovskou. Troufnu si říct, že naše úloha je důležitější než kdykoliv předtím. Rok 2005 se už prostě nevrátí, i když se mi občas zdá, že si to nechceme připustit. Novinář se musí pořád co nejlépe adaptovat a pomoct vám se v tom smogu vyznat. Jeho podpis pod článkem vám má dát jistotu, že znáte svůj zdroj. A pokud udělá chybu, můžete mu kdykoliv napsat.
Hele, ale mně fakt jen, když je to nezbytně nutný.
Selfie z New Yorku
Ještě jedna věc mě zajímá. Učíte žurnalistiku na Karlově univerzitě? Proč?
To je jednoduché. Vypsali předmět a nabídli mi to.
Co učíte?
Komentář.
Co studenti. Jak spolu vycházíte? Štvou vás?
Občas. Někteří.
Čím?
Za prvé tím, jaká neuvěřitelná klišé používají. To je samej vypálenej cejch, ale nikdo neví, co to je…
… koluje nám ve škole po Dropboxu dokument, který se jmenuje Rady táty Šídla. Víte o tom?
To ještě existuje? Samozřejmě, že o tom vím. Napsal jsem ho.
Je to vtipné. Píšete tam: Přátelé, kvůli řadě dotazů zde sepisuji INDEX KLIŠÉ, která se v našich novinách již NIKDY NIKDY NIKDY neobjeví. Index bude průběžně doplňován, jste jeho nejlepšími spoluautory.
A přesně to studentům pořád opakuju. Říkám jim, ať se vykašlou na všechny vyumělkované metafory a píšou k věci! Spousta z nich má totiž už na začátku úplně zkažený slovník. Píšou a někdy i uvažujou jak šedesátníci. Navíc mám dojem, že ani moc nepřemýšlí, kam žurnalistika směřuje, a hlavně některým z nich chybí nadšení. Novinařina není srandovní, a když ji jako srandu berete, tak blbě skončíte.
Jste se docela rozjel. Jak to myslíte? Že tu práci vlastně nechtějí dělat?
Učím druháky na magistru, takže logicky skoro hotový novináře. A někdy dost pochybuju o tom, kolik z nich to myslí vážně.
Jak se to nadšení snažíte probudit?
Tak nadneseně řečeno se jim snažím jít příkladem. Pak jim pomáhám s jejich texty a snažím se občas do hodiny přivést zajímavé lidi. Je vždycky dobře, když ty živé novináře vidí a můžou si třeba s Jardou Pleslem, Jakubem Patočkou nebo Sašou Mitrofanovem promluvit.
Někde jste řekl, že ta doba, kdy jste jako začínající novinář dělal rozhovor s premiérem, je naštěstí pryč…
To je. A díky Bohu za to.
Proč?
Protože mladí novináři mají být vidět na jiných místech. Nebo už jsem starý a vidím to všechno jinak.
Teď vážně. Co vidíte jinak v porovnání s dobou, kdy jste začínal?
Novinařina je a má zůstat pomalý obor. Opravdu si myslím, že rychlé kroky nejsou možné – je to řemeslo jako každé jiné. Nechci to srovnávat, ale doktor se taky učí nejdřív ošetřit malé zranění a na sál ho pustí až po několika atestacích. Takže i novinář prostě musí nejdřív umět napsat perfektně zprávu. Když jsem byl v roce 2005 na stáži v Timesech, na zpravodajské směně bylo všem kolem třicítky. Přece není normální, aby dvacetiletý novinář chodil na rozhovor s premiérem.
Takže to u sebe zpětně vidíte jako chybu?
Nepochybně. Každej dospělej si vás utáhne na vařený nudli, když bude chtít. Na fakultě se sice v učebnicích píše, že novinář má být hlavně zvědavý a pracovitý… To jo, ale už se tam nedočtete, jak důležitý je vědomí souvislostí. Neměl jsem tehdy žádnou paměť, žádné životní zkušenosti.
Často jsem slýchával, že studenty na práci novináře odrazuje to, že musí první tři roky opisovat zprávy z ČTK.
Říkám vám, že je to fakt potřeba. Sbírat ty zkušenosti postupně, poctivě pracovat a být trpělivý. A jestli chcete psát něco většího, musíte se k tomu probojovat.
Nepřijde vám, že jsou ty lepší pozice obsazené?
V tom máte asi pravdu. Sám mám občas dojem, že česká žurnalistika je takový uzavřený klub. Parta, která sem přišla na začátku devadesátých let, je tady pořád. Jen nám už není těch dvacet, ale pětačtyřicet. Anebo víc.
Mají šanci se tam mladí žurnalisté dostat?
Mimořádný talent se prosadí vždycky. Jenže dobrých a nadšených mladých novinářů je málo. Myslel jsem, že třeba chytře využijou nové technologie, do kterých se prakticky narodili, a rozhodně k nim mají blíž než já. Vlastně jsem obecně čekal, že těch zářivých novinářských hvězd tady bude víc. Asi za těch dvacet pět let postupně odpadli nebo utekli do jiných oborů. Anebo novinařina už dneska fakt není tolik zajímavá. I když já si to samozřejmě nemyslím.
Jaké je to vaše nadšení?
Je to divný, ale mě to furt baví.
Co konkrétně?
Ta práce s lidmi. Teď jsme třeba byli na sjezdu ČSSD, to jsem byl štěstím bez sebe. Ty kuloáry, intriky, prostě stará dobrá špinavá politika! V novinařině se jinak pořád děje něco nového – a to je na té profesi asi úplně nejlepší. Sám víte, jak se ten obor během pár let dramaticky proměnil. Nikdy by mě nenapadlo, že budu se selfie tyčí pobíhat po New Yorku a natáčet americké volby. Chápete to? Sice jsem u toho musel vypadat jako totální magor, ale hrozně mě to bavilo.
Celou dobu jste si na nic nestěžoval. Co vás naopak nebaví?
Vyplňovat excelový tabulky, to fakt nesnášim. Ale bez toho ta práce nejde dělat.
Fotka Jindřicha Šídla od Draceane, licence CC BY-SA 4.0
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu