Hromadné krachy a nebývalá chudoba. Pandemie zanechává v Latinské Americe spoušť

V absolutních číslech je nejvíc zasažená Brazílie, kde koronaviru podlehlo na 450 tisíc lidí. V přepočtu na počet obyvatel se jí ovšem blíží mnohem méně testující Peru nebo Mexiko. A v Latinské Americe v podstatě není země, která by si s nemocí úspěšně poradila.

Vedle statisíců mrtvých po sobě pandemie zanechala také hospodářskou spoušť. Ekonomika regionu se v roce 2020 propadla o 7,7 procenta – nejvíc za 120 let a vůbec nejvíc na světě – a skoro pětina všech latinskoamerických podniků zkrachovala.

Výsledkem je, že se pod hranicí chudoby ocitlo o 22 milionů lidí víc než v roce 2019, což je nejhorší číslo za posledních dvacet let. Přibylo také osm milionů lidí zasažených extrémní chudobou.

Současný vývoj může šmahem vymazat dvě dekády postupného zlepšování životní úrovně, ale i rozvrátit křehký sociální smír,

Situace by přitom v letošním roce mohla být ještě podstatně horší. Státy se během pandemie výrazně zadlužily a je zjevné, že si nebudou moci dlouho dovolit financovat už tak limitované záchranné balíčky. Současný vývoj může nejen šmahem vymazat dvě dekády postupného zlepšování životní úrovně Latinoameričanů, ale i rozvrátit křehký sociální smír.

Vzestup a pád

Pandemie koronaviru zasáhla Latinskou Ameriku zřejmě v nejzranitelnější možnou chvíli: po několika letech škrtů v už tak notoricky podfinancované veřejné sféře a zároveň uprostřed politického chaosu, který rozkládá i ty nejstabilnější země. Kupříkladu relativně bohaté Chile se na konci roku 2019 na celé měsíce propadlo do násilných protestů. V Peru se pro změnu od roku 2016 vystřídalo už pět prezidentů, tři z nich za poslední rok.

I za normálních okolností by bylo složité v latinskoamerických podmínkách uplatňovat přísná hygienická opatření – nenahrává tomu ani obrovská hustota obyvatel ve velkoměstech, ani nadměrné zastoupení lidí pracujících v šedé ekonomice. Zvládnutí koronaviru však bezpochyby nepřispěla paralyzace politické scény v některých zemích a bezstarostné chování populistických lídrů v jiných, zvláště v těch největších.

Globálně se zpochybňováním závažnosti onemocnění sice proslavil hlavně brazilský prezident Jair Bolsonaro, zdatně mu ale sekundovala celá řada dalších politiků. Například jeho mexický protějšek, levicový prezident Andrés Manuel López Obrador. Neschopnost nebo neochota politiků prosadit účinná opatření usnadnila ve velké části regionu neřízené šíření koronaviru a vznik mnohem nakažlivějších a nejspíš i vražednějších variant, jako je „brazilská“ P1 poprvé zachycená v Amazonii.

V regionu se přitom zčásti vinou nekompetentnosti politických reprezentantů, zčásti kvůli objektivně nižší kupní síle nízko a středněpříjmových států, daří jen velice pomalu očkovat – navíc často čínskými nebo ruskými vakcínami, o jejichž účinnosti panují pochybnosti. Vidina hospodářského zotavení je proto v Latinské Americe snad ještě vzdálenější než kdekoli jinde.

Když dojdou peníze

Katastrofický management zdravotní krize vedl už v loňském roce k drastickým dopadům na latinskoamerickou společnost, zejména na nejzranitelnější skupiny jako jsou ženy a děti, původní obyvatelé nebo právě lidé zaměstnaní v šedé ekonomice. Desítky milionů nových chudých jsou toho živoucím důkazem. „Nerovnosti se zvyšovaly po celém světě, ale nikde tolik jako v Latinské Americe,“ popisuje Susana Ruiz z charitativní organizace Oxfam a dodává, že se „žádný jiný region nebude ze současné krize zotavovat tak pomalu.“

Ještě k mnohem výraznějšímu zhoršení by však mohlo dojít v letošním roce. Mnoha státům se podařilo alespoň utlumit dopady záchrannými balíčky, jejichž součástí byla v některých případech i přímá pomoc chudším vrstvám obyvatel. Zdaleka nejambicióznější cestu v tomto ohledu paradoxně zvolila Bolsonarova Brazílie, která prostřednictvím takzvaného coronavoucheru od dubna vyplácela 67 milionům lidí měsíční pomoc v průměrné výši 600 realů (v přepočtu zhruba 2400 korun).

Bolsonarova vláda rychle narazila na limity dlouhodobě napjatého rozpočtu a čím dál vyššího státního dluhu, jenž se loni po rekordním schodku přiblížil ke sto procentům HDP.

Na brazilské poměry se jedná o radikální částku představující asi šedesát procent minimální mzdy. Ještě zásadnější byl rozsah nabízené pomoci, na kterou dosáhla skoro třetina všech obyvatel a počet Brazilců přežívajících v extrémní chudobě se díky ní na rozdíl od drtivé většiny latinskoamerických států v roce 2020 snížil. Podle ekonomů také relativně štědrá podpora zamezila dramatičtějšímu propadu brazilského hospodářství.

Bolsonarova vláda nicméně rychle narazila na limity dlouhodobě napjatého rozpočtu a čím dál vyššího státního dluhu, jenž se loni po rekordním schodku přiblížil ke sto procentům HDP. Podpůrný program, který přišel státní kasu na neuvěřitelných 322 miliard realů (asi 1,3 bilionu korun), se nejprve v září musel zmenšit na polovinu a ke konci roku byl zrušen úplně. Teprve v dubnu začal fungovat jeho podstatně skromnější pokračovatel, díky kterému dostanou nejohroženější skupiny měsíčně částku v průměrné výši 250 realů (necelých tisíc korun). Na omezenou podporu navíc dosáhne o dvacet milionů méně lidí než loni.

Zdroj: Statista.com

Prestižní Nadace Getúlia Vargase (FGV) odhaduje, že se kvůli snížení a následnému výpadku pomoci propadlo do extrémní chudoby bezmála osmnáct milionů lidí a počet Brazilců přežívajících za méně než 1,9 dolaru na den tak překonal hranici z roku 2019. To se projevuje mimo jiné v rostoucím množství lidí bezprostředně ohrožených hladem (v tuto chvíli zhruba devatenáct milionů lidí, tedy skoro dvojnásobek oproti roku 2018) a nedostatkem jídla trpí přes polovinu všech Brazilců.

Řada míst po celé Brazílii, jako například knihovna Parque Estadual (BPE) v centru Rio de Janeira, se proměnila ve výdejnu jídla. Jen tady se denně rozdá na čtyři a půl tisíce porcí, velké množství zájemců přesto odchází s prázdnou.

Samé špatné možnosti

Zhoršení životní situace milionů lidí může mít na celou společnost rozkladné dopady. První vlaštovkou vývoje, který může Latinskou Ameriku čekat v blízké budoucnosti, je situace v Kolumbii. Třetí nejlidnatější zemí regionu od konce dubna zmítají násilné masové protesty, jež vypukly bezprostředně v reakci na oznámené zvýšení daní.

Daňová „reforma“ měla pomoci zafinancovat nepříliš ambiciózní program pomoci nazvaný „solidární příjem“, který podpořil tři miliony nejohroženějších rodin měsíční částkou ve výši 160 tisíc pesos (zhruba devět set korun). Vidina zvýšení daní v zemi, jež se vinou pandemie potýká s rekordní nezaměstnaností a kde se loni do extrémní chudoby propadly další tři miliony lidí, však zažehla jiskru.

Ke zvyšování daní nebo naopak k rozpočtovým škrtům bude muset přistoupit velká část států v regionu. Latinskoamerické země si totiž loni půjčily rekordní množství peněz...

K ekonomickým útrapám se přidal další dlouhodobý problém většiny latinskoamerických společností, tedy vysoká míra násilí. Výsledkem jsou týdny nepokojů, vandalismu a krvavých střetů s policií. Protesty si vyžádaly už několik desítek obětí a stovky zraněných a neustávají ani poté, co kolumbijský prezident odvolal ministra financí a spolu s ním i plán na zvýšení daní.

Experti odhadují, že ke zvyšování daní nebo naopak k rozpočtovým škrtům bude muset přistoupit velká část států v regionu. Latinskoamerické země si totiž loni půjčily rekordní množství peněz, deficit ve čtyřech největších ekonomikách se více než zdvojnásobil, a i relativně rozpočtově zodpovědným zemím (jako je právě Kolumbie) hrozí zhoršení úvěrového ratingu.

Vlády jsou za takové situace postaveny před neřešitelné dilema. Buď mohou pokračovat v podpůrných programech se stále rostoucím a zdražujícím se dluhem, což sníží jejich důvěru v očích mezinárodních investorů a dost možná vyústí ve státní bankrot (k restrukturalizaci dluhu už uprostřed pandemie musela v regionu přistoupit Argentina, Ekvádor, Belize a Surinam), nebo se uchýlí k uvalení vyšších daní a ke škrtům na sociální výdaje a ve veřejném sektoru. Ty zas ještě zhorší životní úroveň jejich občanů, s velkou pravděpodobností vyvolají nepokoje a posílí politiky z obou extrémů politického spektra.

V podstatě tak nezbývá než doufat v zázračně rychlé zotavení ze zdravotní krize následované prudkým růstem cen surovin, na jejichž vývozu závisí hospodářství takřka všech zemí Latinské Ameriky. A bez něhož si lze jen těžko představit robustní ekonomickou obnovu. Pravděpodobnost tohoto scénáře ale umenšuje dlouhodobá neschopnost zavádět účinná protipandemická opatření nebo alespoň rychle očkovat.

Dlouhodobým řešením doporučovaným mnoha analytiky by samozřejmě byly investice do kvalitní infrastruktury, moderních technologií, vědy a výzkumu. V těchto oblastech totiž latinskoamerické státy dlouhodobě zaostávají. Závažnější transformace ovšem region, jehož závislost na komoditách je možno vystopovat až do samotných počátků samostatnosti, nebyl schopen ani v těch nejpříznivějších časech na počátku 21. století.