Americký odkaz tatíčka národa. V Chicagu ožila škola TGM

„Masarykova osobnost utvářela celých těch deset let, které jsem v USA prožila,“ říká Klára Moldová ve druhém poschodí české školy v Chicagu, obklopená krabicemi s českými archiváliemi, obrazy s postavami v moravských krojích a portréty TGM.

Ředitelka vypadá spokojeně, ale vyčerpaně. Domů to má naštěstí jen několik schodů kolem nástěnek s vyjmenovanými slovy – s rodinou bydlí v prvním patře školy. Její pracovní a soukromý svět se tu slévají do jednoho, hranice prakticky neexistuje.

Klára Moldová (35)

Se souhlasem Kláry Moldové

Učitelka vyslaná v roce 2012 ke krajanům do Chicaga. Vystudovala konzervatoř – obor housle a volnočasově hraje se členy Lyric Opera of Chicago. Během desetileté mise propojováním lidí coby kantorka, manažerka, moderátorka či pořadatelka profesních a společenských akcí pozvedla a opravila českou školu TGM. Ta místo bourání teď uvažuje o rozšíření. S manželem, dvěma dětmi a psem zůstává po odchodu z funkce v Chicagu a bude působit ve vedení školy.

„Někdy se stává, že lidi vejdou až k nám domů, aniž by si uvědomili, že je to soukromý byt. Jindy zase zvoní v takovou hodinu, že otvírám v pyžamu. A někdy jsou to návštěvy, které bych radši vítala v šatech,“ vypráví.

Je po půlnoci a Kláře Moldové právě skončil večer se zahradní slavností, kterým vyvrcholila její skoro desetiletá mise. Na jejím začátku byla 25letá dívka, která se v touze po dobrodružství vrhla do neznáma – do projektu, který měl původně trvat devět měsíců.

„Studovala jsem konzervatoř a k tomu vysokou školu. Pořád jsem někde běhala s batůžkem učebnic a futrálem na housle zároveň. Tohle byla příležitost, co nabízela využití znalostí ze školy, cestování, poznávání nových lidí, ale hlavně sama sebe.“ Bylo z toho deset let, které změnily ji samotnou a obrodily jednu z nejstarších českých institucí v Americe. Ta se v roce 2012 řítila do záhuby.

Školní rada dokonce uvažovala, že dům nechá zbourat a pozemek prodá městu, které tam chtělo zbudovat parkoviště.

Myši a švábi

Když Moldová coby učitelka vyslaná ke krajanům obsadila českým státem nově zřízenou stálou pozici v české škole TGM v Chicagu, v budově našla myši a šváby. „Byli ve školním bytě, který jsem dostala k dispozici. První dojem byl opravdu špatný. Vůbec mi to tady nevonělo,“ vzpomíná.

Česká škola TGM v Chicagu

Česká škola TGM v Chicagu

Po založení v roce 1921 dlouho sloužila ve čtvrti Cicero jako klasická škola pro zdejší Čechy. Když se po druhé světové válce začali Češi postupně stěhovat pryč a homogenní česká komunita přestala existovat, změnila se v sobotní školu s lekcemi jazyka staré vlasti pro zájemce z řad přistěhovalců a jejich dětí. Kolem roku 2012 jí hrozil zánik – i proto Česko vyslalo do Chicaga učitelku na plný úvazek v rámci Programu podpory kulturního dědictví Domu zahraniční spolupráce (příspěvková organizace ministerstva školství). Coby krajanská organizace dostává drobnou finanční podporu od ministerstev školství a zahraničních věcí, podstatnou část financí ale získává fundraisingem mezi krajany a místními organizacemi.

Třípodlažní cihlová budova školy ve čtvrti Cicero, kdysi české, dnes už hispánské, celkově chátrala. Živořil i program výuky češtiny, o který komunita zdejších Čechoameričanů neměla valný zájem. Školní rada dokonce uvažovala, že dům nechá zbourat a pozemek prodá městu, které tam chtělo zbudovat parkoviště.

Do toho vpadla Klára Moldová. Její pozice byla unikátní – školy vyučující po světě češtinu fungují většinou na bázi dobrovolnictví, maximálně malého částečného úvazku, rozhodně nemají vlastní budovy. V Chicagu šlo o pozici učitelky na plný úvazek, navíc nezvykle pro komunitu přistěhovalců první generace a jejich dětí.

„Klára dokázala něco, co mně by se nikdy nepovedlo, protože jsem docházela jen o sobotách na výuku. Když přišla Klára, dovedla propojit školu se starými krajanskými spolky, které si uvědomily, že jsme jedna z mála fungujících českých organizací. A s tím začala přicházet i finanční podpora od krajanů,“ říká Irena Čajková. Právě s ní Moldová vytvořila dvojici, která svými nápady a zápalem propojila mentálně dost vzdálené světy původního českého Chicaga a porevolučních imigrantů. Středobodem oživeného komunitního života se stala právě Masarykova škola.

Čechoameričani se o školu začali znovu zajímat a teď se do ní hrnou tak, že tam o sobotách dochází skoro sto dětí.

Začalo to přesnídávkami

Začátky byly ale složité a opravdu pionýrské. Aby do školy nalákala víc dětí, chodila zpočátku Klára Moldová na akce amerických Čechů, kde rozdávala letáky. Podobné to bylo se sháněním peněz na provoz školy a opravy budovy.

František Prášil

Pivo, párek a kolache. Česko se ani v Americe nezapře

Navštívili jsme potomky českých vystěhovalců v Nebrasce uprostřed Spojených států. Dneska sice neslaví, ostatně většinou jejich předkové odešli ještě před vznikem Československa, na svou „old country“ ale pořád ještě vzpomínají a jejich bez ironie národní hrdost může být inspirací. Více v reportáži Michaela Durčáka.

„Ze začátku jsem jezdila na farmu sbírat jablka, vyráběla jsem z toho přesnídávky a za dolar nebo dva jsem je dětem prodávala ke svačině. Půlka mi jich pak zplesnivěla, takže vyhozené peníze…“ směje se ředitelka.

Oddanost věci ale nesla své vlastní, zdravé ovoce. Čechoameričani se o školu začali znovu zajímat a teď se do ní hrnou tak, že tam o sobotách dochází skoro sto dětí a počet učitelek bylo potřeba zvýšit na šest. K tomu fungují i večerní kurzy pro dospělé, třeba pro ty, kdo se chtějí domluvit při cestě do země svých předků. „Prosím, ještě jedno pivo. Nebo prosím, knedlíky, zelí, vepřový nebo svíčkovou, koprovou omáčku…“ ukazuje Čechoameričan třetí generace Charles Michalek, co se ve zdejších lavicích naučil.

Kromě toho, že dala dohromady výukovou část, je úkolem Kláry Moldové právě i zajistit podstatnou část financování. Už dávno to nedělá vařením přesnídávek. I díky tomu, jaké vztahy, přátelství a pověst si dokázala vybudovat u zdejších českoamerických starousedlíků, dovedla v poslední době na provoz školy od krajanů vybrat 45 tisíc dolarů ročně. Někdy to vyžaduje až mateřský přístup a komunikaci o všem možném a v každé denní době, včetně onoho vítání hostů v pyžamu.

Ale i proto se podařilo dům opravit. Klíčová byla nedávná rekonstrukce střechy, kterou do budovy školy zatékalo. Nové jsou i záchody. „Začínali jsme kdysi malými opravami, vybírali jsme doslova na každý schůdek. Střecha a záchody, to už byly rekonstrukce, každá za 40 tisíc dolarů. Nejzasloužilejšími dárci jsou pánové Capek, Dvorsky a Wolf. Já jim říkám ,moji dědci‘,“ usmívá se Moldová, která by podle věkového odstupu skutečně mohla být jejich vnučkou.

Ze školy vybudovala i české kulturní centrum, každý týden pořádá besedu či podobnou akci pro českoamerickou veřejnost. Přijíždějí američtí Češi ze širokého okolí, protože v tom blízkém už prakticky žádní nebydlí. Zato je plné Hispánců, takže českou školou v Ciceru někdy zní i španělština. „Otevíráme se našim sousedům, pronajímáme jim prostory, sama mluvím trochu španělsky a cítím, že díky této vstřícnosti akceptují i oni nás,“ popisuje pěstování sousedských vztahů ředitelka poslední české instituce, která v oblasti zbyla.

Tomáš a Meda

Jí osobně se otiskla do života navždy. S manželem Vojtěchem, který pro školu dělal správce webu či účetního a kterému Klára přezdívá „školník“, se jim v roce 2018 narodil syn. Pojmenovali ho Tomáš.

Shutterstock

Proti chicagským větrům. Jak vznikla moderní americká grilovačka

Každé pořádné město ve Spojených státech má přezdívku. New York je Velké jablko, Detroit Motorové město, Las Vegas Město hříchu. A Chicago je Windy City, Město větrů. Žádný div, že světoznámý gril s pokličkou, aby to pěkně hořelo a aby neskřípal popel mezi zuby, vznikl právě na jeho předměstí.

„Narodil se sto let po vzniku Československa a do Masarykovy školy, takže jméno bylo jasné. Dceru jsme pojmenovali po Medě Mládkové. A když jsme během pandemie adoptovali psa, abychom ulevili přetíženým útulkům, dali jsme mu jméno Garyk,“ naznačuje Klára Moldová, že dveře mezi soukromým bytem a veřejnou částí neziskové školy TGM sice fyzicky stojí, ale mentálně vlastně nikdy neexistovaly.

„Bydlet v práci mi vždycky vyhovovalo. Když jsme se teď přestěhovali, během týdne se mi desetkrát stalo, že někdo klepal, ale neměl se do školy jak dostat. Předtím měly návštěvy vždy dveře otevřené,“ říká Moldová, co také pomáhalo budovat kolem upadající školy znovu fungující komunitu. Její mise uplynulými prázdninami skoro po desetiletí skončila, ve funkci ji střídá nástupkyně. Ona s rodinou v Chicagu zůstává a se školou chce dál spolupracovat.

 „Musím říct, že ty první roky jsem vyslání ke krajanům brala trochu jako vtip. Rozesmávaly mě špatná výslovnost českých slov nebo pokusy o vaření českých pokrmů a nevěděla jsem, kdy moje pozice skončí. Čím déle jsem tu ale byla, tím víc jsem začala chápat, jak jedinečné – a zároveň křehké – postavení téhle školy je. A když jsem tu teď stála na pódiu, cítila jsem hrdost,“ bilancuje Klára Moldová.

V červnu úspěšně dovedla školu TGM v Chicagu na konec stého školního roku, uspořádala jubilejní, desátou konferenci českých škol v USA a Kanadě a od české senátní delegace převzala dvě medaile.

NextPage Media

Tenhle text jsme odemkli z aktuálního vydání speciálně pro vás ke Dni vzniku samostatného Československého státu. Vedle něj v podzimním čísle Finmagu najdete ale i řadu dalších zajímavých textů. Namátkou:

• Jakub Žofčák o byznysových souvislostech etikety
• Robert Vlach o rozdílu mezi freelancery a zaměstnanci
• New York: hlavní město světa, nebo samozvaný král sebestředných sociopatů?
• Conversky nosí hvězdy popkultury, to je ale až jejich druhý život

Koupit Finmag

Kam dál? Rozhovory na Finmagu:

• Moje peníze, moje oběti. Krizi zatím zkoušíme vysedět, říká šéf Mattoni
• Home office normou. Firmy už nikdy nebudou jako dřív, říká expert
• Češi a práce? Za nesmyslný plat a nejlíp za rohem, shodují se podnikatelky
• Startupista má osamělou práci, boří Dlouhý mýty o „klucích z plakátu“
• Z nuly k půlmiliardovému obratu. Enehano roste i bez investorů v zádech