Scholz v Praze maloval Evropu narůžovo. Dost možná úplně zbytečně

Praha má štěstí. Před třinácti lety tu americký prezident Barack Obama přednesl svůj návrh na jaderné odzbrojení, který byl součástí tehdejšího velkého amerického resetu vztahů s Ruskem. Prahu si k důležité politické řeči vybral i současný německý kancléř Olaf Scholz, tentokrát jako místo pro zveřejnění vize budoucnosti Evropské unie.

Na Obamův projev už dnes asi nikdo nevzpomene a vzhledem k vývoji agresivity Ruska se dokonce ukazuje jako neprozíravá i celá politika resetu vztahů. Scholzův projev může mít podobný osud, pokud se zajímavé náměty v něm ztratí v tradiční řevnivosti národních států.

Což je vcelku pravděpodobné. Včetně samotného Německa.

Německo posledních třicet let obchodovalo prakticky se všemi zeměmi na světě, jen občas rétoricky zazněly hodnotové bariéry.

Hodnoty versus byznys

Scholzovo východisko je pozoruhodné. EU se doposud starala prakticky hlavně o své vnitřní záležitosti, o vnitřní mír, tvrdí německý kancléř. Je ale na čase se víc starat o svět, ve kterém Unie existuje.

Ruská agrese na Ukrajině změnila pohled na to, jak se dělá zahraničí politika a co je unijní diplomacie. Jako by Olaf Scholz vzal vážně Putinovu výzvu a chtěl jeho snaze po vybudování imperiální mocnosti ruské nabídnout světu neimperiální mocnost evropskou. Jak se ale taková Evropská unie staví? Jakou politikou ji lze vybudovat?

„Reálná politika v 21. století neznamená, že upozadíte své hodnoty a obětujete své partnery ve prospěch pochybných kompromisů. Reálná politika musí spočívat v zapojení spojenců a partnerů, kteří sdílejí naše hodnoty, a v jejich podpoře. Tak abychom díky spolupráci posílili své postavení v globální konkurenci,“ řekl v pražském Karolinu Scholz.

Byla to vlastně sebekritika či sebereflexe, zdálo se, že takovou politiku Německo dosud nedělalo. A opravdu: Německo posledních třicet let obchodovalo prakticky se všemi zeměmi na světě, hodnotové bariéry v tom sice rétoricky občas zazněly, ale nakonec se německé firmy kvůli levné pracovní síle a snadnému zisku přizpůsobovaly místním hodnotovým podmínkám.

To už v nové Unii kancléře Scholze nebude možné? Obchod v této představě zůstává dál v centru evropského a německého snažení, ale jak řekl kancléř Scholz, musíme při jeho dohadování víc dbát na společné hodnoty.

Jako to tedy je: business first, nebo values first? Hodnoty dávají rámec byznysu, nebo naopak?

Posedlost srovnáváním a soutěžením s Amerikou a dalšími zeměmi v Scholzově projektu přetrvává jako vnitřní motor.

Otevřená uzavřenost

Poučení z války na Ukrajině a z přílišné závislosti na Číně, kterou odhalily covidové výpadky dodávek, mluví pro soběstačnost a diverzitu. Politika všech azimutů, kterou si tak oblíbil Miloš Zeman a kterou de facto praktikovalo Německo od svého poválečného znovuzrození, se úplně neosvědčila, omezí se tedy především návratem investic do Evropy či do Německa anebo větším množstvím smluvních partnerů.

Ani Olaf Scholz si ale nedovolil říct, že s některými zeměmi se do budoucna prostě z hodnotových důvodů obchodovat nebude.

Má-li se Evropa konečně chápat také jako geopolitická veličina, jak ji vyzývá Scholz, je přirozené, že se víc stará o svou obranu i bezpečnost, ale také že se zapojuje do soutěže o ekonomické bohatství a o světové vědecké a investiční prvenství.

Posedlost srovnáváním a soutěžením s Amerikou a dalšími zeměmi, kterou PR symbol českého předsednictví prezident Václav Havel považoval ve svých evropských projevech za jakýsi „evropský tik“, v Scholzově projektu přetrvává jako vnitřní motor.

Americký prezident Joe Biden nedávno mluvil velmi podobně, jen s tím rozdílem, že první ve všem měla být Amerika.

Politika se v posledních letech opravdu moc nemění. Mění se jen sebevědomí aktérů. U Bidena podobně jako u předchůdce Trumpa o něm není pochyb, u Scholze je to už horší.

Proč Scholz přišel s návrhem na rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, které východní státy považují za projev mocenského nadřazování?

Konec evropského veta

Německý kancléř je obecně spíše stydlivě nejistý, což může být optický klam, na české půdě a obecně na půdě bývalých východních zemí si navíc musí dávat pozor, aby nevystupoval příliš autoritativně jako lídr velkého Německa. Historické resentimenty v Unii pořád hrají svou roli a politici v členských státech s nimi šikovně pracují.

„Německá odpovědnost za Evropu z mého pohledu spočívá v tom, že společně s našimi sousedy vypracujeme řešení a poté společně rozhodneme,“ řekl v Praze Scholz, což je nebývalá politická vstřícnost. „Nechci žádnou EU s exkluzivními spolky nebo řídicími orgány, nýbrž EU rovnocenných členů.“

Proč tedy Scholz, který nechce předkládat hotová německá řešení, ale vždy nejprve vyjednávat řešení společná, přišel s návrhem (návrh, ne rozhodnutí) na rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, které zejména bývalé východní státy považují za projev mocenského nadřazování a politické nedůvěry?

„Forma následuje funkci. Toto heslo moderní architektury by se rozhodně mělo stát také zásadou evropské politiky,“ rozvinul svou tezi ještě do větší šíře německý kancléř. Není to diktát Berlína, nýbrž vnitřní funkční potřeba evropského společenství. Pokud je tedy Unie schopna chápat sebe sama jako geopolitický celek, je princip veta vlastně nadbytečný.

Spor o sdílené suverenity a jejich efektivní a výhodný převod do geopolitických zisků se vede desítky let...

Jedna Evropa

Jenže v tom byl, je a dál bude největší problém Evropské unie. Válka na Ukrajině a obchodní válka s Ruskem odhalily slabiny i silné stránky společného unijního postupu, většina zemí ale dál chápe Unii jako využitelný nástroj národních politik, nikoli jako společnou politickou geopolitickou jednotku. Nikdo nechce ztrácet sama sebe, i když většina ani neví, kým je.

Scholz tak nenabízí vcelku nic nového. Spor o sdílené suverenity a jejich efektivní a výhodný převod do geopolitických zisků se vede vlastně desítky let a dodnes politici tento princip dost dobře nechápou. Nezvrátí to ani Scholzův pražský návrh, který bude zapomenut podobně jako Obamova řeč o jaderném odzbrojení.

Forma je tu totiž víc než výraz funkce, je také nepřekonatelným politickým symbolem, za nímž se skrývá strach z proměny podstaty evropské spolupráce a politiky vůbec. Není vyloučeno, že právě proměnu tohoto typu Evropa potřebuje ze všeho nejvíc, nejdříve k ní ale bude muset pod tlakem dalších vnějších změn mentálně dospět.

Kam dál? Petr Fischer na Finmagu:

• Řešení energetické krize? Švejkovské Česko na to zase káplo
• Proč jsme doteď ksakru spali? Tahle malá součástka mění celý svět
• Vyhrabeme se z toho někdy? Česko se zadlužuje rekordní rychlostí
• Vláda na to konečně kápla, bez zvyšování daní státní kasu nenaplní
• Bytová krize na desítky let? Zabránit tomu může regulace