Petr Hampl

Zatímco dcera dojičky nebude schopna soutěžit s dcerou ministryně v cílevědomosti ani analytických schopnostech, bez větších problémů se jí vyrovná ve schopnosti rozepnout si na blůzičce knoflík navíc. To vysvětluje, proč se mezi bohatými a vzdělanými tak často setkáme s názorem, že žena nemá být vnímána jako sexuální objekt. A pomůže nám to také lépe pochopit Sexistické prasátečko.

Podrobnější rozbor ukazuje, že nepoctivost při zadávání státních zakázek neškodí bohatství národů až tolik, někdy dokonce naopak. Totéž platí o některých daňových únicích. Jsou ovšem situace, kdy taková nepoctivost může být zničující. Místo davové hysterie bychom měli analyzovat, rozlišovat a hledat uspořádání, v němž by poctivé jednání napomáhalo všeobecnému prospěchu a v němž by se zároveň vyplácelo.

Volební kampaň Richarda Nixona v roce 1972 sjednotila téměř všechny vzdělané a kultivované Američany: hlasovali proti němu. Málokterý příslušník vyšších vrstev pochyboval, že Nixon je slabomyslný buran a jeho setrvání v Bílém domě by bylo skandální. Shodovaly se televizní stanice i veškerý tisk. A výsledek? Nixonovo drtivé vítězství, jaké se od té doby nikomu nepovedlo zopakovat.

Lidé zvyklí vybírat superstár a zlatého slavíka volí prezidenta. Výsledek vypadá podle toho. Základní problém není v tom, že bychom nebyli dost chytří, pokládáme si však špatnou otázku.

V anketě Finmagu jsem před časem upozornil, že současný politický režim má opačnou dynamiku, než měl ten „komunistický“. Zatímco tehdy se poměry neustále zlepšovaly, teď se neustále zhoršují. Je jen otázkou času, kdy se pomyslné křivky protnou a kdy se současný režim, neoprávněně a chybně nazývaný demokracií, se stane horším, než byl ten husákovský.

Oni ti komunisté měli nakonec možná v něčem pravdu. Kdybychom dnešní experty nahradili pomocnými dělníky, na kvalitě výstupů úřadu by se to nejspíš neprojevilo.

Amerika přechází od tradičního anglosaského modelu, založeného na střídání vlád, k modelu skandinávskému, v němž pravidelné volby fungují jako potvrzení jediné vládnoucí strany. Po volbách je to zcela zřetelné. Stejné procesy, jaké změnily americkou společnost, probíhají i v některých evropských zemích. Můžeme čekat velmi podobný výsledek.

Na semináři o Evropské bankovní unii to předpověděl Aleš Michl. Byla to asi jediná pozitivní věc, která tam zazněla. Jiná varianta vývoje je totiž jen zbídačený kontinent, jehož hospodářství je udržováno ve stavu komatu, nezaměstnanost neustále roste a životní úroveň klesá. V každém případě je dobré vědět, co můžeme čekat, a začít se včas připravovat. Proto na zmíněném semináři, vedeném prezidentem Klausem, nechyběl ani spolupracovník Finmagu.

Televizní výzkum preferencí obsahuje školácké metodické chyby. Drahá, ale nepoužitelná hračka, kterou si na Kavčích horách za naše peníze pořídili, tak připomíná Hummer H1 pražských strážníků. Asi nikoho nepřekvapí, že existuje jednoduché a levné řešení, které by fungovalo lépe.

Zvýšit daně! Mocnější represi. Snížit daně! Víc kolků. Zdanit metanol jako líh. Zavést státní monopol na prodej lihovin. Nápadů vyvolala metanolová aféra hodně a hodně různorodých. Existuje také hodně zájmových skupin, kterým záleželo na tom, aby uspělo řešení výhodné právě pro ně. A z výsledků se dá usoudit, kdo drží nejvíc moci.

Lidé s nadváhou ohrožují planetu i lidstvo a musí být zregulováni za každou cenu. To není vtip ani nadsázka, ale oficiální vyjádření těch, kdo ovlivňují zákony a mezinárodní úmluvy. Boj proti špekáčkům a hamburgerům bude tvrdší než ten proti kouření. A rychlá analýza ukazuje, že v záloze jsou nesrovnatelně drastičtější opatření.

Školství je obor výjimečný mimo jiné tím, že lidé, kteří v něm pracují, mají nadprůměrnou schopnost vytvářet mýty a přesvědčovat veřejnost o mnoha věcech, které jsou fakticky nepravdivé. Na některé z nich se podíváme v následujícím textu.

Kdo si myslí, že hospodaření většiny západních států je dlouhodobě udržitelné, ten si může kupovat akcie investičních fondů nebo platit důchodové pojištění. Ti ostatní mohou mít pocit, že není jiné cesty než koupit pole, obehnat je ostnatými dráty, vystavět kulometná hnízda a připravovat se na samozásobitelství po zániku civilizace.

Mizí-li riziko bankrotu, začínají se organizace chovat rozmařile a žádný systém kontrol ani pravidel nedokáže omezit neustále rostoucí výdaje a požadavky. To se netýká jen komerčních podniků, ale také vlád. Iluze světa bez státních bankrotů nemůže být udržována donekonečna.

Média hlásí, že u nás existuje obrovská poptávka po nekuřáckých restauracích. Hospodští ale jako by se neměli k jejímu uspokojování. Jak to, že trh selhává?

Senátor Petr Pithart přišel s tezí, že nechce, aby Česká republika byla konkurenceschopná vůči Číně a že bychom měli spíše uvažovat o jiném řešení – izolaci.

Budoucnost je otevřená, nicméně některé věci se zdají být jisté. Kapitalistická revoluce reaganovského typu se již nebude opakovat. Sociálně třídní struktura brání obnovení prosperity a není nikoho, kdo by měl motivaci a možnost tuto strukturu změnit. Nejpravděpodobnější varianta spočívá ve vytvoření masivní šedé ekonomiky bez jakékoliv regulace za fasádou evropského či světového neosocialistického režimu.

Nemožnost přijmout opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu, není otázkou selhání určité skupiny politiků, ale přímo vyplývá ze sociální struktury společnosti. Vládnoucí elita sestávající ze státních zaměstnanců, intelektuálů, manažerů korporací a aktivistů neziskovek nedokáže ubránit své postavení bez těch opatření, která brání pracujícím třídám podnikat, vyrábět, obchodovat a vytvářet pracovní místa.

Všeobecně akceptovaný mýtus o tom, že v moderních západních společnostech mají téměř všichni srovnatelné šance uspět, je v rozporu se skutečným stavem. Pro naprostou většinu z nás platí, že naše životní šance jsou v zásadě určeny tím, do jaké společenské vrstvy jsme se narodili. Právě tato kombinace třídní struktury a rétoriky rovnosti šancí působí zmatení a umožnila vyšším třídám přeměnit „sociální stát“ v gigantický nástroj na vysávání těch, kdo by na tom byli hůř i za přirozených podmínek. Projekty typu společné evropské měny jsou jen vystupňováním tohoto trendu.

Je mnoho důvodů domnívat se, že se podařilo vybudovat bezrůstovou společnost. Její reálná podoba se však od původního ideálu ekologů a humanistů liší stejně radikálně, jako se socialismus sovětského typu lišil od představ utopických socialistů, píše Petr Hampl v prvním dílu eseje o mechanismech, podle kterých funguje naše společenské, politické a hospodářské uspořádání.

Nápady na fiskální federalizaci Evropy i navržená koncepce nové smlouvy vycházejí ze stejné logiky: Situace je zachráněna, pokud správné úřady vytvářejí správné dokumenty. Realita už se těmto dokumentům přizpůsobí. Důsledkem této iluze (či „opojení mocí“) a kroků, které z ní vycházejí, nebude úleva, ale naopak dramatické zhoršení situace.