Největší krize, o které se nepíše
Že hlavním problémem dnešního světa je finanční krize? Ale kdepak. Něco daleko horšího!
Evropští lídři se na víkendovém summitu opět dohodli, že se dohodnou. Další dohodu o dohodě o řešení fiskálních trablů lze čekat v týdnu.
Pokud na vás Evropa působí bezradně, zřejmě to není náhodou. Ostatně, stačí se podívat na výrazy ve tvářích hodnostářů v momentě, kdy je tepe některý z britských euroskeptiků.
V Unii ale najdeme i ranaře. Jean-Claude Juncker tvrdí: „Když jde do tuhého, musíte lhát.“ A Silvio Berlusoni rovnou označuje Angelu Merkelovou za ne********ou sádelnatku.
Ano, tito moudří mužové nás mají vyvést z krize a na cestu k prosperitě. Zkrátka a dobře: finanční krize je jen škobrtnutí, skutečný problém je krize intelektuální.
Skákat, jak trhy pískají?
Politolog Jacques Rupnik se v neděli na ČT pozastavoval nad tím, jak se dnes vlády bojí trhů. Jak je to absurdní, když se suverén ze všeho nejvíc třese před hrozbou, že mu jakási agentura místo „tří aček“ dá „á minus“.
Tak tedy, pane profesore, není na tom vůbec nic nenormálního. Právě naopak. Pokud vláda potřebuje na trhu prodávat stále větší objemy dluhopisů, aby mohla dál uplácet voliče, potom jí nic jiného než třást se před snížením ratingu nezbývá.
To by ale nebyli evropští intelektuální velikáni, aby to nevyřešili po svém. Založíme si vlastní evropskou ratingovku, ta těm americkým imperialistům ukáže!
Je samozřejmě snadnější si nalhávat, že podobnými nesmysly se něco vyřeší, než si přiznat, že dluhový večírek skončil. Jenže tvrdé rozpočtové škrty jsou nepopulární, tudíž bude třeba účet zaplatit jinak. To lze dvěma zcela odlišnými způsoby – bankrotem, nebo monetizací dluhu. Která cesta nás čeká, to je téma na samostatný článek. Ale už i „seriózní“ ekonomové spustili písničku o tom, že inflace 6 či 8 procent ročně by ekonomice vlastně prospěla.
Okupujte... něco!
Politici jsou jen odrazem svých voličů. Část jich toho má už dost – přinejmenším ti sdružení v iniciativě ProAlt, kteří demonstrovali v sobotu v Praze proti vládním reformám. Jejich naštvání musí sdílet každý, kdo vidí, kolik se u nás ve veřejném sektoru proplýtvá peněz, zatímco v sociálních službách pro ty opravdu potřebné se šetří až absurdně.
A co z toho vyvozují demonstranti? Je třeba vládu vyměnit, dát jí více moci, jinak, lépe (a více) přerozdělovat. A s novou osvícenou vládou, která bude ještě více regulovat a zdaňovat, prostor pro korupci a plýtvání zřejmě magicky zmizí. Nad křišťálově čistou logikou této úvahy člověku srdce zaplesá...
Oddychu se vám nedostane ani u nedělního oběda, kde záběry protestujících proti nenažraným finančníkům vystřídá levicový myslitel se svojí stokrát omletou mantrou o zlém neoliberalismu.
Co je liberálního na tom, když stát podporuje morální hazard bank (od kterých pak jeho reprezentanti zinkasují příspěvky na volební kampaň)? Co je liberálního na přeregulovaném pracovním trhu, který chrání mladé indignados před vykořisťováním tak dobře, že práci jednoduše neseženou? Co je liberálního a tržního na miliardách korun, eur i dolarů tekoucích do firem napojených na různé veřejné zakázky?
Okupujte Wall Street? Radši okupujte knihovnu!
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu