Kovaná ekonomie: Srdíčko, nebo šváb?
Když činíme rozhodnutí, tíhneme k tomu dávat přednost objektivnímu, měřitelnému a spočítatelnému. Přeceňujeme materiální statky a podceňujeme vše subjektivní, neměřitelné a nespočítatelné.
Padesátník Oszkár Világi, šéf slovenského petrochemického gigantu Slovnaft, vládne závratným majetkem a patří k nejbohatším Slovákům vůbec. V minulosti založil úspěšnou právní kancelář, působil jako poslanec československého parlamentu a zasedal v představenstvech a dozorčích radách řady významných společností a podniků. „Myslím, že jsem víc úspěšný než šťastný,“ říká ale. „Velmi těžko se hledá rovnováha mezi tím, kde je člověk jak šťastný, tak úspěšný. Protože to jsou dvě věci: být šťastný, a být úspěšný.“
Világi musí podřídit podstatnou část svého času práci. „Věnuji se sportu, rodině a cestování. Ani jednomu ale nemůžu dát tolik času, kolik bych chtěl,“ řekl dále časopisu Týden. S kulturním vyžitím je to už úplně marné. „Abych chodil do kina, do divadla, žil normálním životem, k tomu bych potřeboval druhý život, protože do jednoho se to nevejde.“ Jeden život pro práci a úspěch, druhý život – pro štěstí.
Ředitel Slovnaftu v tom není sám, jen je poněkud vyhroceným případem. „Lidé obecně přeceňují význam materiálních statků. Míní, že až si koupí nové auto, nový byt, budou mnohem, mnohem šťastnější,“ řekl mi před pár lety v rozhovoru přední světový „ekonom štěstí“ Bruno Frey. „Náš empirický výzkum ale ukázal, že lidé si během krátké doby na novou věc zvykají, berou ji za samozřejmou, normální – a to i v případě, že se jedná o opravdu luxusní vůz nebo drahý byt. Na druhou stranu, lidé podceňují věci nemateriální povahy, jako je přátelství, vztahy k bližním, rodinný život.“
Kovaná ekonomie
Texty Kované ekonomie připravuje Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Dosud vyšlo:
- IT. Maso je snězené, zbývá omáčka
- Proč jsou nigerijské dopisy tak hloupé? Hledají hlupáky!
- Kdo zbohatne na sankcích? Švýcarsko
- Bridget Jonesová. Jak se vydělává na nesplněných předsevzetích
- Investuj, když teče krev, ne když smrdí jatka
- Trautenberk versus Kate Moss. Kdo je šťastnější?
- Heč heč,“ pravil Sheldon Cooper
- Snobové: Pokusní králíci z vlastní vůle
Finanční skupina Roklen, za kterou stojí řada bývalých vrcholných manažerů společnosti Patria, je vznikající unikátní platformou produktů a služeb investičního bankovnictví. Ty budou vyvíjeny přesně podle individuálních potřeb klientů a nabízeny v lepší kvalitě a rychleji než u konkurence. Součástí skupiny je i fundamentální ekonomický portál Roklen24.cz.
Cíle niterné, cíle externí
Világiho závratný majetek je výsledkem silného upnutí k vnějším cílům. Tohle auto budu jednou mít, v takovém domě chci jednou bydlet, řekl si zřejmě kdysi. A šel za tím. Urputně. Tak urputně, že zanedbává niterné cíle: Rodinné vztahy či cestovatelské zážitky upozaďuje, kino, divadlo a pivo s kamarády nechává „druhému životu“ – který nemá.
Jenže právě sledování niterného cíle ústí v blažený pocit označovaný jako flow. Pojem flow zpopularizoval psycholog Michael Csikszentmihalyi ve své knize Flow: The Psychology of Optimal Experience z roku 1990. Flow prožívá například člověk, který je právě zcela ponořený do činnosti, která je mu koníčkem. Náruživý filatelista se svému hobby může věnovat soustavně třeba několik desetiletí a pokaždé, když do alba zařadí novou známku nebo se bude sbírkou „jen“ kochat, pocítí flow v plně obnovené míře. Ten pocit zkrátka nevyprchává tak jako potěšení z nově pořízené televize či auta.
Stejně tak nevyprchává flow, jehož zdrojem je skutečné přátelství. Jan Werich se s Jiřím Voskovcem seznámil na gymnáziu, v době první světové války. Spřízněni, „takřka milostně“, zůstanou víc než šedesát let, až do Werichovy smrti v roce 1980. V odloučení – Voskovec se na sklonku čtyřicátých let trvale uchýlil do Spojených států – si čile dopisovali a jejich korespondence vydala na tři objemné knižní svazky. Literární kritička o třetím z nich, obsahujícím korespondenci převážně ze sedmdesátých let, napíše: „Čím jsou oba muži starší, unavenější a nemocnější, tím víc se cítí být spřízněni. Často píší o svém stesku, o tom, že se touží setkat. Podaří se jim to však jen dvakrát ve Vídni, naposledy v roce 1974. Jejich psaní se chvílemi blíží milostné literatuře, zejména těžkými nemocemi a rodinnými problémy zkoušený Werich se k Voskovcovi utíká jako k jediné oáze porozumění, odpočinutí a ‚srandy‘. ‚Kdybys byl za rohem, jesuskote, žilo by se líp.‘“ Oba muži evidentně pociťovali nevyprchávající flow, kdykoli začali psát nový dopis nebo kdykoli právě dopis od „starého bracha“ obdrželi.
NESPOLÉHEJTE NA NÁHODU!
Čím později si sjednáte životní pojištění, tím více zaplatíte. V tom lepším případě…
V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.
… a Werich rozbil prasátko
Zatímco Voskovec Wericha nikdy neomrzel, takový automobil – ať už byl jakékoli značky – nakonec vždy ano. Za svůj život vystřídal Werich přes tři desítky vozů. Podle jedné historky jej přelétavost v lásce k automobilům zachránila při měnově reformě roku 1953 před ožebračením. Omrzel ho totiž zrovna obrovský buick, který si přivezl z Ameriky, a zalíbil se mu mercedes jakéhosi diplomata. Dohodl se s diplomatem, že mu dá protiúčtem svůj vůz a zbytek doplatí. Diplomat si to však na poslední chvíli rozmyslel a nabídl Werichovi, že mu mercedes prodá. Werich tedy rozbil poslední prasátko a v den reformy byl zcela bez peněz – zato mu však před domem stála dvě auta. Ať to bylo, jak chce, jedno je jisté – z žádného ze svých vozů Werich evidentně nepociťoval ten stále se obnovující flow, který zjevně pociťoval při setkání či jen pouhé korespondenci s Voskovcem.
Nutno říci, že rozhodnutí, při kterém člověk upřednostní niterné cíle před těmi externími, je docela nesnadné. A to navzdory tomu, že takové rozhodnutí vede nakonec ke „kvalitnějšímu“ životnímu uspokojení. Lidská mysl má totiž v okamžiku rozhodování sklony niterné cíle vůči externím podhodnocovat. Jinými slovy, nepřístojně podhodnocuje přátelství v porovnání třeba s vlastnictvím obrovského buicku nebo příjmy ředitele Slovnaftu. Přitom ovšem to první je s to zajistit lidem mnohem spíše lepší a trvaleji pociťovaný stav životního uspokojení a štěstí.
Srdíčko, nebo šváb?
Experimenty prokazují, že lidé se při svých rozhodnutích zaměřují na snadno představitelný a popsatelný ekonomický výnos a mají tendenci upozaďovat obtížně uchopitelné neekonomické „zisky“. Mnohem snáz změnu zaměstnavatele sobě i ostatním obhájí na základě toho, že „si příjmově polepšili“, než na základě toho, že „sice berou méně, ale pracují v lepším kolektivu nebo dojíždějí o poznání kratší dobu,“ píše už zmíněný Frey v knize Happiness. A Revolution in Economics z roku 2008.
V jednom z takových experimentů badatelé účastníkům řekli, aby si představili, že jako výhru v soutěži mohou obdržet buď menší a levnější čokoládu, která bude mít tvar srdíčka, nebo větší a draží kus čokolády, který svým vzezřením připomíná švába. Účastníci tvrdili, že by jim sice činilo větší potěšení spořádat srdíčkovou čokoládu, avšak navzdory tomu by vybrali tu ve tvaru švába. Badatelé označují takové jednání za „laický racionalismus“. Plyne nejspíš z toho, že lidská mysl se obecně snaží předejít zármutku. V tomto případě zármutku ze špatné volby. Pokud by se třeba nakonec ukázalo, že čokoláda tvaru srdíčka chutná hůř, byli by sami před sebou – i před ostatními – za „blbce“. Vybrali si přece menší, levnější, a ještě k tomu chuťově horší čokoládu! Když ale bude hůř chutnat čokoláda tvaru švába, zdůvodní sami sobě i ostatním, že podle všech „objektivních“, „měřitelných“ a „spočítatelných“ faktorů (typu ceny, velikosti či hmotnosti) vybrali tu čokoládu, která se prostě zdála lepší.
Ztráta váží víc než zisk
„Laický racionalismus“ je tedy podvědomou člověčí odpovědí na strach ze špatné volby. Špatná volba totiž značí ztrátu – alespoň tedy v porovnání s alternativou. A většině lidí je vlastní averze ke ztrátě, zisk v nejširším smyslu je těší méně, než je rmoutí srovnatelně rozsáhlá ztráta. Při ztrátě se totiž aktivizuje jiná část mozku než při zisku. Evolučně jsme zkrátka naprogramování mít silnější reakce na špatné věci než na ty dobré. George Loewenstein, profesor ekonomie a psychologie na pittsburské Carnegie Mellon University, pravnuk Sigmunda Freuda, to vysvětluje následovně: „Pravděpodobně je to proto, že špatné věci nás mohou zabít, způsobit, že nebudeme šířit své geny. Dobré věci sice mohou nás život zlepšit, avšak nesouvisejí s otázkou přežití, s otázkou života a smrti“.
Bojíme se smrti, bojíme se nemožnosti šířit své geny. Bojíme se tedy ztrát víc, než nás těší zisky. A bojíme se proto také špatné volby. Když činíme rozhodnutí, tíhneme k tomu dávat přednost objektivnímu, měřitelnému a spočítatelnému – být „laickými racionalisty“. Proto přeceňujeme materiální statky a podceňujeme vše subjektivní, neměřitelné a nespočítatelné. Jen někdo tak činí více a častěji – jako třeba Világi – a někdo méně. Klíčem k životnímu štěstí je minimalizovat toto přeceňování. I když minimalizovat ho naprosto, na pomyslnou „nulu“, nikdy úplně nepůjde. Protože jsme smrtelní.
Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu
Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.
Knižně
Související témata
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu