Předplatit časopis Finmag

Účty za elektřinu ovlivňuje kvazitrh. Jak fungují emisní povolenky?

Dominik Stroukal
Dominik Stroukal
31. 8. 2022
 10 031

Ceny emisních povolenek vyletěly za necelých pět let o dvanáctinásobek. Pro ekonomy je to fascinující experiment, který dokazuje, že trh – byť uměle vytvořený – funguje. Vzhledem k sílící debatě na toto téma přinášíme analýzu z prosincového vydání Finmagu z loňského roku.

Účty za elektřinu ovlivňuje kvazitrh. Jak fungují emisní povolenky?
Nejvíc skleníkových plynů v Česku vypouští ČEZ. Na žebříčku znečišťovatelů obsadily jeho elektrárny první tři místa, na prvním je Prunéřov v severních Čechách. / Zdroj: Milan Sommer / Shutterstock.com

Všechno by bylo jinak, kdybychom dokázali vymyslet, k čemu oxid uhličitý (CO₂) využít. Potřebovat ho někdo, bylo by z něj zboží. Místo vypouštění do atmosféry by se jímal do nějakých nádrží a prodával za tržní ceny určené nabídkou a poptávkou.

Jenže CO₂ zboží není. V angličtině je to snazší vysvětlit, protože v ní se zboží řekne goods nebo good, tedy dobro. A CO₂ a další emise nejsou good, ale bad. Klíčová otázka je, jak ze zla udělat dobro.

Nestačilo by ho strčit do krabice s nápisem dobro a zkusit ho prodat? Právě to se v podstatě stalo. Místo oxidu uhličitého se jen platí za právo vypouštět ho. Někomu takové právo není k ničemu, ale někdo ho určitě ocení, pro něj je dobré. Pak za něj bude ochotný zaplatit. Pokud někdo chce rozšířit výrobu, buď musí zaplatit za emisní povolenky, nebo se musí pokusit být emisně efektivnější. Trh ho motivuje, nebo trestá. Tedy trh… Přirozený trh to úplně není.

Povolenky jsou přiznání, že stát ani nadnárodní instituce nevidí všechno a že může být efektivnější spolehnout se na místní znalosti firem a lidí.

Zelení ekonomové

Stát chce snížit množství emisí. Někde to jde draho, jinde laciněji. Oxid uhličitý je sice stejný, ať ho vypouští kdokoliv, ale vypouštět ho míň nestojí každého stejně. Stát by se samozřejmě mohl pokusit všechno změřit a propočítat, aby to bylo spravedlivé – ale asi si dovedeme představit, jak úspěšný by byl. A jak moc by se firmy snažily překrucovat čísla, vymýšlet si a uplácet.

Penize
Shutterstock

Když přijde Putin, zelená jde stranou. Vyspělý svět konečně přiznal barvu

Globální energetická krize po ruské invazi na Ukrajinu naplno odhalila pokrytectví vyspělého světa. Zatímco v časech dobrých tlačí na chudé země, ať přestanou využívat fosilní zdroje, v časech zlých volají po zvýšení těžby uhlí, píše exkluzivně pro Finmag.cz Bjørn Lomborg.

Emisní povolenky jsou přiznání, že stát ani nadnárodní instituce nevidí všechno a že může být efektivnější spolehnout se na místní znalosti jednotlivých firem a lidí. Tedy na trh. Protože ten ale neexistoval, bylo nutné ho vytvořit. Vzniknul kvazitrh.

Teorie emisních povolenek je přitažlivá. Dokážeme se s nimi vyhnout neefektivitě zkorumpovaného a drahého byrokratického aparátu, který by se snažil emise centrálně plánovat. Pro fanoušky tržních řešení to představuje téměř dokonalou třetí cestu. Stát jen nastaví celkový limit, který mu doporučí odborníci, a trh se na základě ziskového motivu sám postará o co nejlepší alokaci emisí v rámci stanoveného omezení.

Povolenky nevznikly náhodou. Jsou třešničkou na několikapatrovém dortu ekonomického poznání. Vycházejí z myšlenek takových mozků, jako jsou nositelé Nobelovy ceny Ronald Coase, William Nordhaus nebo Michael Spence. Neumřít dřív, dostal by ji i William Baumol, možná i s kolegou Wallacem Oatesem, se kterým o tématu psali. Není to zkrátka v ekonomii okrajové téma, jde nakonec o naši budoucnost a je to otázka výnosů a nákladů.

Některým aktivistům se to sice nelíbí, ale je to ekonomická otázka. A existují ekonomové, kteří k tomu mají hodně co říct. Někteří, jako například výše zmíněný Nordhaus, jsou doslova zelení ekonomové. Svoji poslední knihu ne náhodou nazval The Spirit of Green a Nobelovu cenu získal „za vložení změny klimatu do dlouhodobé makroekonomické analýzy“.

Cena povolenek vystřelila do nebe, zdražuje lidem život a nutí politiky hledat pro systém alternativu.

Kasino, nebo obraz světa? 

V Česku se zpravidla staví „zelené“ a „ekonomické“ proti sobě a jedno jako by bylo dobré a druhé špatné. Buď – anebo. Někdy to může být pravda, ale ve skutečnosti často nevolíme mezi dobrým a špatným řešením, ale mezi dvěma špatnými. Například Nordhaus sice upozorňuje na to, kolik nás boj s klimatickými změnami stojí a bude stát, ale nakonec ho přesto podporuje, protože mu vychází, že ze dvou zel je to to menší.

Není to pro něj snadná volba, protože boj s klimatickými změnami není jeden, je to celá řada nástrojů, které do něj zapojujeme. Některé jsou dražší, některé levnější. Emisní povolenky, které ekonomové (a nejen ti zelení) zpravidla podporují, jsou mezi těmi levnějšími.

Samozřejmě jsou i ekonomové a jiní vědci, kteří mají argumenty proti emisním povolenkám. Mezi ně patří třeba to, že když zlo vydáváme za dobro, ztrácí se při tom povědomí o tom, že zlo tady pořád je. Že bojovat bychom měli s příčinou, ne s důsledkem. Obávají se přehnané sázky na efektivitu trhu, kterému příliš nevěří, dlouhodobě varovali také před spekulacemi, které můžou z trhu s povolenkami udělat kasino, kde se zapomene, s čím a o co se vlastně hraje.

Při pohledu na graf ceny emisních povolenek to teď opravdu vypadá jako hazardní hra. Cena povolenek vystřelila do nebe, zdražuje lidem život a nutí politiky hledat pro systém alternativu. Musí se obhájit před voliči a několikanásobný růst cen energií vypadá jako selhání (kvazi)trhu. Selhání to ale není, cena přesně odráží, co se ve světě děje. A doba je divoká.

Spekulanti jen díky finančním trhům mají možnost budoucnost přenést do současnosti. Netlačí cenu vzhůru jen tak pro nic za nic.

Bezemisní raketa

Koncem roku 2017 se uhlíková povolenka obchodovala za osm eur. Během srpna 2022 vyletěla až skoro ke sto eurům. Jde tedy o neuvěřitelný růst o víc než dvanáctinásobek za necelých pět let.

Povolenky zkrátka letí jako raketa. Přitom už musely překonat jednu krizi. Po začátku války na Ukrajině jejich cena dramaticky klesla, když se během pár dnů propadla z 95 na 58 eur. Počáteční vystrašenost investorů ale brzy vyprchala, už v průběhu března povolenky znovu překonaly hranici 80 dolarů a přes další menší výkyvy se v polovině srpna dostaly až k rekrodním hodnotám.

Emise CO2 ve světě

Že cena poukázek poroste, s tím se počítalo. Evropská unie předpokládala, že v roce 2030 bude kolem 30 eur. I to byl neveselý odhad, ale vzhledem ke klimatickým cílům logický. Že to ovšem bude skoro o deset let dřív třikrát tolik, to netrefil nejspíš nikdo. Čím to, že vyskočila tak rychle a tak moc?

Jde o souběh několika okolností, jak už to zpravidla u takových prudkých změn ceny bývá. V první kategorii jsou dočasné důvody, jako je například tuhá zima, která tlačí na růst poptávky po energiích. Spekulanti pochopitelně zkouší odhadnout, jestli poptávka v budoucnosti vyroste, a pokud si to myslí, není důvod nespekulovat nákupem na růst ceny už dnes. Ve výsledku jsou pro fosilní elektrárny nakonec povolenky tak drahé, že můžou dokonce krachovat.

Tady se často i odborníci dopouštějí zvláštního omylu, když růst ceny energií, či dokonce problémy některých energetických firem svádějí na spekulanty s emisními povolenkami. Příčinou je existence povolenek jako takových. Firmy je zkrátka musí někde sehnat, a když po nich bude vyšší poptávka, cena i bez spekulací přirozeně vyroste nahoru. Spekulanti jen tuto budoucnost odhadnou a cenu zvýší hned.

Proto to nakonec vypadá celé naopak, tedy že spekulanti nakoupí a kvůli tomu rostou ceny energií. Přitom je to úplně opačně. Spekulanti jen díky finančním trhům mají možnost budoucnost přenést do současnosti. Netlačí cenu vzhůru jen tak pro nic za nic, nakonec doufají, že vsadili dobře a někdo drahé poukázky bude chtít.

Je velmi pravděpodobné, že cena už nikdy nespadne tam, kde byla před čtyřmi roky. Už tehdy se zdála státům příliš nízká.

Levněji nebude

Některé důvody pro vyšší cenu tu patrně zůstanou prakticky navždycky. Například ostré závazky zemí a nadnárodních seskupení na omezení emisí. V prosinci 2015 jsme spolu se zbytkem světa podepsali Pařížskou dohodu, kde jsme se zavázali, že „co nejdřív“ dosáhneme vrcholu emisí a od té doby budou jen klesat. Že bude jedním z nástrojů k tomuto cíli i omezení množství emisních povolenek, byla sázka na jistotu, takže se nelze divit, že se na vyšší cenu povolenek často sází all-in.

Měla by Evropa přehodnotit striktní postoj vůči emisím?

Spekulanti také sázejí na to, že se u povolenek zavede minimální cena. Mluvilo se o 60 eurech za tunu CO₂. To by ještě před nedávnem hnalo cenu nahoru, ale teď by to byla jen kosmetická úprava, cena už je beztak vyšší. Debaty o minimální ceně jsou ale tak časté, že se dřív či později naplní. Je tedy velmi pravděpodobné, že cena už nikdy nespadne tam, kde byla před čtyřmi roky. Už tehdy se zdála státům příliš nízká.

Rostoucí cena emisních povolenek ale vmetla západním politikům do tváře ostrou otázku, jestli si sami nepodrážíme nohy a jestli nás kvůli zdražení energií ekonomicky nepřeválcuje Čína nebo Indie. I tam emise omezují, ale důslední jsme pořád víc u nás. Jinými slovy, ať se nám to líbí, nebo ne, opět se vracíme k ekonomické otázce, jestli to pro nás není příliš drahé. Neměli bychom najít jiné řešení?

Ochránci životního prostředí by mohli namítat, že je chyba z toho dělat ekonomickou otázku, když nám jde o všechno. O budoucnost.

Ale i kdybychom se shodli, že je potřeba udělat pro boj se změnami klimatu, cokoliv je v našich silách, musíme se dohodnout, které nástroje naše vší síla využije efektivněji. Ekonomie má k tématu co říct a jedním z nejlepších nástrojů, který tu ekonomové vymysleli, je právě kvazitrh s emisními povolenkami. Současné bláznivé ceny nejsou jeho chybou, ale naopak důkazem, že skvěle funguje.

Líbilo? Předplatitelé tištěného Finmagu si tenhle kousek mohli užít už dávno. Myslete na to, až na vás Finmag vykoukne v trafice. Nebo rovnou mrkněte sem.

Kam dál? Energetika na Finmagu:

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Je čas upravit slavný slogan Komenského. Alternativní formy vzdělávání v Česku bodují a soukromé školy často udávají směr i veřejným školám.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

ŠKOLA JE BYZNYS

Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?

BYZNYS JE HRA

Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?

Ohodnoťte článek

-
-3
+

Sdílejte

Diskutujte (14)

Vstoupit do diskuze
Dominik Stroukal

Dominik Stroukal

Ekonom přednášející na Metropolitní univerzitě v Praze a hlavní ekonom Platební instituce Roger. Vystudoval ekonomii na VŠE a mediální studia na UK. V minulosti působil jako hlavní ekonom několika finančních... Více

Související témata

emiseemisní povolenkyenergetikaživotní prostředí

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Koupit nejnovější číslo