Články na téma: ekonomie

Často se více či méně v nadsázce říká, že motorem veškerého pokroku je lidská lenost. Něco na tom bude, neměli bychom ale z lenosti opomenout ještě jeden motor: touhu trochu se vytáhnout a ukázat, že mám na něco víc než ostatní. Poděkujte snobům. To oni si pořizují za velké peníze novinky a sponzorují tak výzkum a vývoj. A ještě nasazují život při jejich testování.

„Sobota, 31. prosince. Novoroční předsevzetí,“ zapisuje si Bridget Jonesová do deníku a pokračuje: „BUDU chodit do posilovny třikrát týdně – a nejen, abych si mohla koupit sendvič.“ V pokračování Deníku Bridget Jonesové hrdinka odhaluje, kolik zůstala předsevzetí dlužna. „Pondělí, 28. dubna,“ nadepisuje stránku, „Letošní počet návštěv posilovny: 1, cena roční permanentky: 370 liber; cena jedné návštěvy posilovny: 123 liber.“

Rodina Simpsonových přijala novou roli figurantů v nápadité učebnici (rakouské školy) ekonomie.

Potěžkejte si zlatou cihlu, proplazte se stříbrným dolem, vylezte na traktor a zavzpomínejte na staré značky cigaret.

Deprese je potvora. Takzvaná velká deprese, jak se někdy říká světové krizi z první poloviny dvacátého století, přivolává vrásky na tváře ekonomů ještě dnes. Jenže co když teoretická pravidla, která z ní zhusta vyvozují, nejsou obecně platná? Co když velká deprese byla velká výjimka, ze které by se pravidla vyvozovat neměla? Guvernér naší centrální banky má jasno. Jinde vládnou pochyby.

Ekonomická kniha, o které se letos nejvíc mluví a bude mluvit, v otázkách a odpovědích.

Září je takový nepěkný měsíc. V září má plno věcí tendenci začínat – třeba školní rok, ale taky se hroutit – třeba Dvojčata v New Yorku nebo finanční trhy.

Škodlivost minimální mzdy je jednou z mála věcí, na které se ekonomové napříč názorovým a politickým spektrem ve značné většině shodnou. Kdo však skutečné dopady zákonem stanoveného prahu ceny práce odmítá pochopit jsou – možná nikoli překvapivě – politici.

Ekonomie už nám vysvětlila, jak bychom se měli v určitých situacích chovat. Behaviorální ekonomie, o které jsme si povídali s Petrem Houdkem, se snaží najít vysvětlení, proč se tak ve skutečnosti nechováme. Dlužno přiznat, že oproti světu klasických ekonomů, kde nenajdete než suchopárné a přísně racionální osoby, je svět behaviorálních ekonomů, kde je místo i pro ty, kteří se rozhodují i neracionálně, hravě nebo třeba i pošetile, poněkud barevnější a veselejší místo.

Michael Lim Mah-Hui, přední malajsijský ekonom a bankéř, říká: „Je neuvěřitelné, když si vezmete, že Čína, druhá nejbohatší země na světě, spotřebovává jen tolik procent svého HDP, kolik spotřebovávali Evropané během druhé světové války.“

Pohádce o chudých Němcích se už ve svém článku věnoval Michal Kašpárek. Podobně zajímavá je ale i pohádka o opičkách a burzovních indexech a další zkazky.

Dovolte nám lehkou parafrázi názvu pořadu, se kterým Miroslav Donutil vydělal miliony: Na nic se mě neptejte, já, na co chci, odpovím. V tomto vydání naší pravidelné ankety jsme poněkud pootočili role. Nezvolili jsme žádné konkrétní téma, ale chceme po osobnostech, aby nám téma navrhly. Chceme, aby nám řekly, o čem se podle nich nemluví, i když by se mluvit mělo.

Třídní nenávist není dobrým rádcem v daňové politice. Stačí se podívat do Francie.

Dvoudílný esej Pavla Kohouta o krizích minulých, současné i budoucích jsme včera opustili nedlouho po pádu Lehman Brothers, banky, kterou jako jedinou nechala americká vláda „exemplárně padnout“. A nyní? Nyní vzhůru domů, do Evropy.

Co se stane, když se proti nám vzbouří náš vlastní výtvor? Veliké téma nejen science fiction, ale i mnohem starších mýtů: Bůh stvořil člověka, člověk se vymkl z jeho rukou, člověk stvořil stroj, stroj se vymkl z jeho rukou...

„Popekonomie“ nevznikne smícháním vážné vědy a zlehčujících skopičinek. Troskotá na tom další česká kniha, která měla na víc.

Budoucnost je otevřená, nicméně některé věci se zdají být jisté. Kapitalistická revoluce reaganovského typu se již nebude opakovat. Sociálně třídní struktura brání obnovení prosperity a není nikoho, kdo by měl motivaci a možnost tuto strukturu změnit. Nejpravděpodobnější varianta spočívá ve vytvoření masivní šedé ekonomiky bez jakékoliv regulace za fasádou evropského či světového neosocialistického režimu.

Na rozhovor Lukáše Kovandy s Paulem Samuelsonem, možná nejvlivnějším teoretikem ekonomie druhé poloviny 20. století, jsme na Finmagu od října 2009, kdy vyšel, odkazovali mnohokrát, celý se zde ale neobjevil nikdy. Dnes, téměř na den přesně dva roky poté, co vyšel, jsme se to rozhodli napravit. Některé pasáže jsou totiž aktuálnější než kdykoliv předtím. A to přestože bylo Paulu Samuelsonovi v době, kdy se s Lukášem setkal, čtyřiadevadesát.

Jsou dvojí zákony: jedny dané, to jsou zákony přírodní, druhé si vymýšlejí lidé. Počet těch prvních je konstantní (jen čas od času se povede objevit nějaký, který jsme doposud neznali), počet druhých – roste. Zkusme aplikovat přírodní zákony na bujení ekonomických (a společenských) regulací. K čemu dojdeme? Podle druhého termodynamického zákona se uregulujeme k ekonomické smrti.

Když se řekne „příliš mnoho peněz“, zní to laickým uším jako báječná věc. Ale když nastane příliš rychlá expanze úvěrů, takřka zákonitě nastane situace, kdy vznikne příliš mnoho špatných úvěrů. Ve Spojených státech se úvěrová bublina projevila expanzí tzv. subprime mortgages neboli hypoték poskytovaných rizikovým klientům. Ta vedla k finanční krizi během let 2007-2008. Dnes již uzavřená kapitola: nynější evropská finanční krize však přece jen má spojitost s tou americkou. Více v závěrečném díle dvoudílného seriálu.

Pamatujete si, co jste dělali 11. září 2001? Pokud jste náhodou ekonom nebo pracujete na finančních trzích, možná si vzpomenete na neodbytnou myšlenku doprovázející normální lidský pocit hrůzy: „Proboha, na něco takového nemáme modely!“