Braňte si peněženky, přichází reforma daňového mixu

A není v tom sama. Přidává se třeba i její stranický kolega a ministr kultury Lubomír Zaorálek. A onen „daňový mix“ se objevuje i ve slovníku Pirátů, má být prý „vývážený“. Na Slovensku se zas rozebírá „prorastový daňový mix“.

O krok dál v newspeaku je ministryně financí Alena Schillerová (ANO). Ta nechce jen měnit daňový mix, ale dokonce by po volbách mělo dojít k „reformě daňového mixu“. Stejný termín „reforma“ pak ve spojení s daňovými mixem uvádí i Komise pro spravedlivé důchody, která připravila reformu důchodového systému.

Co to ale je? Samozřejmě staré „dobré“ zvyšování daní. Daňový mix je zpravidla zaklínadlo, které používají fiskální čarodějové, když potřebují odčarovat pozornost. Tedy, pokud nechcete říkat, že neumíte naplnit státní kasu jinak než zvyšováním daní.

A ať už sestaví příští vládu kdokoliv, bude bezpochyby nucen přistoupit ke zvyšování daní. Je to jednoduchá matematika.

Dvojnásob, když je před volbami, které nemají jednoznačného vítěze. A ať už sestaví příští vládu kdokoliv, bude bezpochyby nucen přistoupit ke zvyšování daní. Je to jednoduchá matematika.

Daně porostou

Pokud bychom chtěli udržet dluh k HDP bezpečně pod úrovní, na které se zapíná dluhová brzda, mohli bychom generovat při hypoteticky nulových úrocích z dluhu a raketovém pětiprocentním růstu ekonomiky deficit ve výši 2,5 % HDP. Pokud by úroky byly na dvou procentech, představovaly by zátěž ve výši jednoho procenta HDP, což by nám dovolilo mít primární deficit jen 1,5 % HDP.

Realita je ovšem mnohem horší. Růst HDP nevypadá vesele a příliš mu nepomůže ani umělé nafukování cen. To ho sice zvyšuje, ale vyvolává tlak na centrální banku, která brzy začne zvyšovat úrokové sazby a spolu s tím tlačit vzhůru úrokové náklady našeho dluhu.

Krásně je tu vidět, jak důležitá je nezávislá centrální banka. Vládě by totiž vyhovovalo, kdyby se inflace zvýšila a centrální banka nezareagovala. Záleží však nejen na naší centrální bance, ale zejména na měnové politice velkých ekonomik a na vnímání naší situace ratingovými agenturami.

Dluh tak zdražovat nemusí, pětiprocentní růst je ale v nedohlednu. A do toho všeho se zadlužujeme několikrát rychleji, než nám výše uvedený vzoreček dovoluje. Když to sečteme a podtrhneme, vláda musí začít snižovat výdaje, nebo zvyšovat příjmy.

Kapka v moři

Na straně výdajů je hodně míst, kde se dá šetřit, ale v celkovém objemu to vychází jen obtížně. Mandatorní výdaje tvoří více než polovinu všech výdajů a další výdaje, které stát považuje za nezbytné, přibližně pětinu. I kdyby se s těmito výdaji něco dělalo, je to běh na dlouhou trať a my tolik času nemáme. Ve výsledku si tak budoucí vláda může „hrát“ s výdaji v oné zbývající třetí skupině ve výši zhruba 520 miliard.

Pokud by letos ekonomika rostla tak, jak doufá predikce ministerstva financí (4,9 %) a od příštího roku neustále o pět procent, mohli bychom v příštím roce vytvořit deficit ve výši zhruba 160 miliard, přestože ministerstvo počítá až s 390 miliardami. Jinými slovy někde musíme najít 230 miliard. Takže i kdybychom věřili, že se snížení vládních výdajů nepodepíše negativně na růstu ekonomiky, museli bychom výdaje ve třetí skupině zkrátit téměř o polovinu. Anebo rok 2022 ještě přežijeme s vyšším schodkem, ale o to spořivější budeme muset být v následujícím roce. Neutečeme tomu.

Miroslav Kalousek během krizových let našel ve výdajích 12 miliard. Andrej Babiš jich následně v roce 2016 našel celkem 77, přestože ekonomika rostla.

Připomeňme v tomto kontextu, jak to bylo v minulosti: pokles výdajů nastal v naší historii jen v letech 2009 až 2012, kdy Miroslav Kalousek během krizových let našel ve výdajích 12 miliard. Andrej Babiš jich následně v roce 2016 našel celkem 77, přestože ekonomika rostla.

Představa, že osekáme stovky miliard na výdajích a vládu veřejnost nedefenestruje, je tak naprosto lichá. Daně bohužel porostou.

Oškubat husu

Nejlépe vztah vlády k daním popsal ekonomický poradce Ludvíka XIV. Jean Baptiste Colbert už v 17. století. Umění zdanění, řekl Colbert, je jako oškubat husu tak, abychom získali co nejvíce peří za co nejkratšího syčení.

Pokud už se škube, omezit syčení jde v zásadě jen dvěma cestami. Tou první je škubat tam, kde to tolik nebolí. Peří ubude stejně, ale husy tolik nezasyčí. Typickým příkladem je snaha zvyšovat odvody na straně zaměstnavatele, DPH a jiné nepřímé daně. To nás pravděpodobně čeká.

Druhou cestou je tvrdit husám, že nejde o škubání, ale o „reformu péřového mixu“. Politici napříč spektrem mluví o tom, že některé daně by rádi snížili, a jiné zvýšili. To skutečně změna daňového mixu je, i když k reformě to má daleko. Typicky je shoda napříč budoucí sněmovnou, že by měla být méně daněná práce a více kapitál.

Potud je to legitimní požadavek, ale naráží na výše uvedená čísla. Pokud by se někde daně snížily, nebude potřeba najít jen 230 miliard, ale víc. Pro srovnání připomeňme, že stát vybere na DPH, což je druhá nejvyšší položka na straně příjmů státního rozpočtu, zhruba 290 miliard korun.

Alternativa neexistuje

Možná úroky z dluhu budou klesat, možná „pomůže“ Česká národní banka úroky srazit nákupem státních dluhopisů a obhájí si, že rozvrat veřejných financí by mohl mít nepříznivý vliv na dosažení inflačního cíle. Možná vyroste HDP dvouciferným tempem. Šancí, že nás něco spasí před zvyšováním daní, ale příliš není.

Ergo, budou se zvyšovat daně. Tedy, pardon, bude se reformovat daňový mix.