Kampeličky: Zakopaný pes kapitálové přiměřenosti

O rozdílech mezi tím jak a komu půjčují banky a jak a komu půjčují záložny, byla řeč už v článku Družstevní záložny – nezodpovědní hazardéři?

Oproti bankám operují družstevní záložny na okraji trhu úvěrů a půjček. Aby obstály v konkurenčním boji, jsou nuceny poskytovat úvěry rizikovějším klientům. Riziko ovšem vyvažují – důsledně své půjčky proti riziku nesplácení zajišťují. Tvorba opravných položek je tím snížena, zisk zůstává zachován. Tato úvěrová politika má ale jeden zásadní dopad na vnímání záložen veřejností. V jejím důsledku totiž kampeličkám vychází nižší hodnota nejsledovanějšího ukazatele bankovního podnikání – kapitálové přiměřenosti.

Kapitálová přiměřenost

Co je to vlastně kapitálová přiměřenost a proč je důležitá? Každá banka čelí při své činnosti řadě rizik (úvěrové, tržní, operační), z kterých plyne možnost ztráty. Očekávaná ztráta v případě úvěrového rizika je vyjádřena výší opravných položek, v případě tržních rizik pravidelným přeceněním používaných nástrojů. Mimo očekávané ztráty existují i ztráty neočekávané. Ty jsou kryty zčásti kapitálem banky a zčásti pojištěním. Regulátoři preferují krytí kapitálem, protože pak případná ztráta dopadá na vlastníky, a je tedy v jejich zájmu podnikat obezřetně a zodpovědně. Výše kapitálu banky udává, kolik vlastníci vložili do banky, jejich přímou angažovanost. Záměrem vlastníků je zvyšování rentability jimi vložených prostředků například zvýšením objemu rizikových obchodů. Výše kapitálu banky jako ukazatel krytí aktiv má dvě velké nevýhody: nezohledňuje kvalitu aktiv a neumožňuje finanční ústavy a jejich kondici porovnat. Proto vznikl ukazatel kapitálové přiměřenosti.

Princip fungování ukazatele kapitálové přiměřenosti přiblížím na jednoduchém modelovém příkladu. Pro zájemce o hlubší poznání problematiky tohoto ukazatele odkážu na vyhlášku ČNB 123/2007 Sb. část čtvrtou (§37–§179), kde naleznou způsob výpočtu.

Modelový příklad

Výše aktiv banky A i banky B je stejná – 60 miliard korun. Stejná je i výše vlastního kapitálu – pět miliard korun. Poměr krytí aktiv kapitálem je u obou bank totožný. Z pohledu rizika ztráty pro vlastníky jsou obě instituce stejné (výše kapitálu je totožná). Banka B má ovšem výrazně rizikovější portfolio dlužníků, proto je pravděpodobné, že bude náchylnější ke vzniku nečekané ztráty než banka A. Pro zohlednění rizikovosti portfolia použijeme právě ukazatel kapitálové přiměřenosti.

Nejprve je nutné vypočíst kapitálový požadavek k úvěrovému riziku. Jednotlivé skupiny aktiv se vynásobí jejich vahou (velmi zjednodušeně se dá říci, že riziková váha aktiva závisí na jeho typu) a jejich součet koeficientem 0,08 (osm procent je minimální regulátorem požadovaná výše kapitálové přiměřenosti). Už v tomto kroku je vidět odlišnost obou kapitálových požadavků ve prospěch banky A. Kapitálová přiměřenost je potom zlomek, kde je v čitateli výše kapitálu a ve jmenovateli součet kapitálových požadavků. Celý zlomek je vynásoben koeficientem 0,08. Výslednou kapitálovou přiměřenost můžeme vidět v posledním řádku. Kapitálová přiměřenost banky A je vyšší než banky B (čím vyšší hodnota, tím lepší). Banka A je tedy schopná krýt vyšší ztrátu (pokud by chtěla dosáhnout stejné kapitálové přiměřenosti jako banka B, mohla by poskytnout více úvěrů nebo snížit kapitál).

Kapitálová přiměřenost je ukazatelem, který říká, jak velké je krytí aktiv kapitálem vlastníků při zohlednění rizikovosti aktiv.

Vlastníci nemusí nést všechna rizika na svých bedrech, ale mohou se o jejich část podělit s ostatními klienty nebo investory pomocí takzvaných podřízených vkladů nebo podřízených dluhopisů

Proč je ukazatel tak důležitý? Právě jeho pomocí měří České národní banky stabilitu jednotlivých finančních institucí nebo sektorů. Ukazuje, kolik ještě může banka půjčit, aby nebyla nestabilní. Čím víc se hodnota blíží minimálně požadovaným osmi procentům, tím je banka nestabilnější. Nedodržení limitu kapitálové přiměřenosti je vnímáno jako významný signál problémů banky a může vést až k nucené správě banky Českou národní bankou.

Kdo je rizikovější?

Vyšší hodnota signalizuje vyšší krytí aktiv vlastníky, a tedy i opatrnější politiku v oblasti poskytování úvěrů. Kdo je víc angažovaný, bude méně riskovat. Nejprve se podívejme, kdo má poměrně víc kapitálu. Poslouží nám jednoduchý poměrový ukazatel kapitál/aktiva. Vstupní data jsou údaje o obezřetném podnikání bank, které zveřejňuje Česká národní banka. Kapitálem je myšlen jen kapitál vlastníků.

Krytí aktiv kapitálem vlastníků

Údaje v tabulce výše ukazují vyšší krytí aktiv kapitálem vlastníků v případě družstevních záložen. Lze konstatovat, že vlastníci družstevních záložen riskují víc a budou také vyžadovat vyšší rentabilitu vloženého kapitálu. Tady vzniká tlak na nárůst rizikových obchodů. Dokonce by bylo možné tvrdit, že družstevní záložny jsou lépe kapitálově vybaveny a jsou stabilnější než banky, ale nejsou.

Jako důkaz poslouží právě kapitálová přiměřenost, která zohledňuje i rizikovost aktiv. Výsledky v tabulce níže se výrazně liší od předchozích.

Kapitálová přiměřenost

Při zohlednění rizikovosti aktiv se situace dramaticky mění ve prospěch bank. Kvalitnější výběr dlužníků ze strany bank se projevil vyšší hodnotou kapitálové přiměřenosti. Tady zajištění používané družstevními záložnami nepomáhá. Když záložny dosáhnou pomocí zajištění podobného znehodnocení úvěrového portfolia jako banky, jsou hodnoty kapitálové přiměřenosti nižší, ale proč?

Protože kvalita dlužníka je vnímána dohledem jako důležitější než zajištění úvěru. V případě výběru, komu půjčit, jde buď o pokrytí rizika toho, co se může stát, nebo aktivní vyhnutí se riziku (neočekávaná ztráta nenastane). U zajištění se minimalizuje riziko, u kterého je pravděpodobné, že nastane. Přirovnal bych to k situaci člověka, který stojí na kraji temné úzké uličky. Banky vyhodnotí rizika a vyberou si jinou cestu. Záložny vyhodnotí rizika – a pustí se skrze uličku, ale zároveň si vezmou nůž, aby každý viděl, co ho čeká…

Záložny jsou tedy náchylnější k riziku, to je fakt, s kterým je nutné počítat. Je dán způsobem podnikání družstevních záložen a podmínkami na trhu. Tuto nevýhodu záložny částečně kompenzují vyšší kapitálovou angažovaností vlastníků a vyšším zajištěním úvěrů. Neznamená to, že jsou v současnosti v problémech, jejich podnikatelský model je zkrátka jiný a i s riziky pracuje jinak. Bezpečnostní polštář je menší než v případě bank, a proto jsou vnímány jako méně stabilní. Nelze ovšem vklad do některé ze záložen označit za morální hazard, jak se nás snaží přesvědčit řada analytiků. Banka může zkrachovat stejně jako kampelička.

Odlišný přístup k úvěrovému riziku vede sice k podobnému znehodnocení úvěrového portfolia, ale současně také zanechává stopu v kapitálové přiměřenosti. Vyšší procento kapitálu vlastníků je eliminováno vyšší rizikovostí dlužníků. Nižší hodnota kapitálové přiměřenosti brání záložnám poskytovat víc úvěrů, a tím snižuje riziko morálního hazardu na úvěrových trzích. Aby dosáhly záložny stejné kapitálové přiměřenosti jako banky, musely by poskytovat úvěry méně rizikovým dlužníkům, ale vzhledem k jejich nízké úrokové marži se to nezdá reálné. Druhou možností je navýšit kapitál, ale v atmosféře dnešního honu na čarodějnice to nebude jednoduché.