Očima expertů: Je třeba zabít deflaci?
Je hrozba deflace opravdu tak závažná, aby proti ní musela ČNB bojovat měnovou intervencí? Čeká Evropu japonský scénář? Zeptali jsme se ekonomů Pavla Sobíška, Jana Bureše, Aleše Michla a dalších odborníků ze světa financí.
Když Česká národní banka loni v listopadu oslabila kurz koruny, zdůvodňovala svůj krok mimo jiné nutností bojovat proti nebezpečné deflaci. „Při nečinnosti měnové politiky by se česká ekonomika mohla v příštím roce dostat do deflace trvající přinejmenším dvě až tři čtvrtletí. To je ovšem velmi optimistický předpoklad, protože jak ukazuje historická zkušenost, deflaci může být velmi obtížné zastavit, jakmile se jednou rozjede. Proto její prevence je lepší než pokusy o následnou léčbu. Díky oslabení kurzu hrozba deflační pasti pomine a ekonomický růst zrychlí,“ stálo v oficiálním prohlášení centrální banky. Mezi odborníky se okamžitě vytvořily dva tábory – jedni centrální bankéře tvrdě kritizovali, druzí se Miroslava Singera & spol. naopak zastávali a boj proti deflaci považovali za rozumné řešení.
Zatímco tedy Pavel Kohout upozorňoval na to, že Česká národní banka chybně bojuje proti falešnému nepříteli, kterým je pokles cen, Aleš Michl v našem lednovém rozhovoru měnovou intervenci bránil: „Při deflaci firmám nerostou zisky, nemůžou zdražovat a zboží je levnější. Následkem je pak větší propouštění. Když tři roky po sobě nerostete a vaše ekonomika strádá, tak už to určitá hrozba je. Možnost nakopnout ekonomiku přes měnový kurz mi tak přijde jako celkem dobrý mechanismus.“ Avšak deflace v těchto dnech není velkým tématem jen v České republice. O hrozbě deflační spirály se diskutuje takřka po celé Evropě. Jsou tyto obavy na místě?
Přečtěte si, co si o riziku deflace myslí ekonomové, finanční analytici, podnikatelé a investoři. Má smysl, aby Česko proti deflaci bojovalo snižováním kurzu koruny? Jsou obavy některých evropských ekonomů, kteří varují před inflační spirálou na místě? A nemůže nám hrozit Japonský scénář?
Petr Mach
ekonom a politik
Mírná deflace sama o sobě škodlivá není. Ve Švýcarsku také ceny klesají, a ekonomika přitom roste. Škodlivé je, když jde míra inflace ode zdi ke zdi, když není centrální banka schopná držet buď stabilní ceny, tedy přibližně nulovou inflaci, nebo když není schopná dodržovat stanovený cíl, v našem případě dvouprocentní inflaci. Česká národní banka viděla, že míra inflace je dlouhodobě pod dvouprocentním cílem, tak začala tisknout koruny a kupovat za ně eura a oslabovat tak korunu. To je podle mě špatně zvolená cesta k mírnému zvýšení inflace. Národní banka tak jedny zvýhodňuje a jiným škodí. Lepší by bylo, kdyby místo eur nakupovala české vládní dluhopisy, to je způsob zvyšování peněžní zásoby ve světě běžný.
Jaroslav Šura
investor a podnikatel
Děti se straší čertem, dospělí deflací. Hrozba deflace byla jedním z argumentů bankovních úředníků pro znehodnocení koruny. Pro připomenutí, ty další byly spotřeba a podpora exportu. Roztleskávat spotřebu je úsměvné, o co víc si občané nakoupí v jednom období, o to méně spotřebují v následujícím. A spotřeba na dluh je hloupost. Ovšem titul bankovní chucpe bych přidělil argumentu o podpoře exportu. V roce, kdy přebytky obchodní bilance trhaly rekordy, kdy máme historicky rekordní přebytek přes 350 miliard, běží bankéři devalvovat korunu. A co, ať devalvují i nadále a agresivněji, ať se práší za kočárem. Ale teď k té deflaci. Jsme malá otevřená ekonomika, v delším období se nám bude dařit podle toho, jak se bude dařit Německu. Lhostejno co si tady bude šmrdlat Česká národní banka. Umím si představit ty naše holubičky, jak sledují scénáře vývoje, optimistický, reálný a pesimistický. A jak s hrůzou civí na ten pesimistický „fous“ jak jim brnká o deflační pásmo. Razantní akce musela následovat. Teď se těším, jak se budou chválit po každém makročísle. Při pozitivním budou říkat, ano, to je díky nám. A po špatných datech, že nebýt intervence, mohla být ještě horší.
Pravda, ještě jeden argument jsem od singrovců zaznamenal. Že prý to viděli u Švýcarů. Ovšem jejich centrální banka přistoupila k intervenci poté, co švýcarský frank prudce posiloval, protože ho začali skupovat investoři a spekulanti v období nejistoty. Toho jsem si u koruny jaksi nepovšiml. Mohli si vymyslet argument ve smyslu, že museli přistoupit k intervenci, jelikož chceme časem přijmout euro a slabá koruna se v pásmu plus minus 15 % ERM II lépe udržuje, třeba.
A ještě jednu poznámku: je zajímavé, že když je nějaký ekonom blíž politickým výšinám, tak se míra souhlasu s intervencí někdy hraničící až s devótností zvyšuje. A to i přesto, že sami bankovní úředníci byli ve svých názorech rozpolceni. Inu, koho chleba jíš…
Luboš Mokráš
analytik České spořitelny
Deflace v Evropské měnové unii nebo v Česku sice není naším hlavním scénářem, tím je pokračující nízká inflace, ale k obavám z deflace je momentálně víc důvodů než k obavám z příliš vysoké inflace. Hlavní příčinou současného dezinflačního trendu, který by eventuálně mohl přejít do deflace, je slabá poptávka jak globálně, tak v Evropské měnové unii i Česku. K tomu se přidává přestávka v trendu růstu cen komodit, přitom právě komodity dlouhodobě udržovaly ceny ve světě v růstu. Růst evropských ekonomik je vesměs slabý a bude zrychlovat jen pomalu, v řadě států je vysoká nezaměstnanost. To všechno obavy z možného přechodu do deflace zesiluje.
Příkladem, jak vypadá ekonomika postižená deflací, bylo Japonsko v posledních dvaceti letech – všeobecná stagnace, domácnosti odkládající nákup kvůli očekávanému poklesu cen, nízké investice, problémy finančního sektoru. A v neposlední řadě také to, co k deflaci neoddělitelně patří: dlouhodobý pokles mezd. To jsou ve stručnosti důvody, proč se centrální banky včetně té české deflace obávají.
Pavel Sobíšek
hlavní ekonom UniCredit Bank
Japonská deflační spirála je nepochybně nežádoucí scénář. K jeho uskutečnění v Evropě ale podle mého názoru chybí systematické posilování měny, které bylo v Japonsku nedílnou součástí deflační epizody. Pravděpodobnost poklesu inflace do záporu zatím není v eurozóně nijak vysoká. I kdyby k němu ale došlo, záleželo by na tom, zda se tento pokles vyhodnotí jako přechodný jev nebo začátek systematického propadu cen. Přechodný pokles cen může podpořit spotřebu díky nárůstu kupní síly domácností. Systematický propad cen se stává problémem. Pokud jde o Česko, nemyslím si, že jsme byli blízko deflační spirále. Rozumím nicméně obavě České národní banky v tom smyslu, že byly zdejší ekonomické subjekty zvyklé na každoroční posilování koruny. K posilování koruny v letech 2010–2012 docházelo, aniž bylo podložené zlepšováním stavu české ekonomiky. Intervence České národní banky tuto nežádoucí závislost narušily.
Jan Bureš
hlavní ekonom Ery
Riziko deflace nelze zlehčovat – inflace i měnově-politická inflace v Česku v uplynulých dvou letech výrazně poklesla a je na dosah od nuly. Nižší inflace by se mohla promítnout do inflačních očekávání. Na druhou stranu bilance českých domácností zůstávají zdravé, stejně tak jako bilance bank. Česko je tak například na rozdíl od Řecka více imunní vůči klasické deflační spirále, která je primárně roztáčena potřebou rychle splácet dluh, pročistit bilance a vede k poklesu cen, které činí splácení dluhu ještě méně snesitelné. Deflace je proto větší téma pro řadu zemí eurozóny, kde za sebou banky a domácnosti táhnou výrazně těžší dluhové koule.
Lukáš Kovanda
ekonom a žurnalista
Riziko deflace v eurozóně a potažmo i v zemích EU je nyní zhruba dvacetiprocentní. Nejde o úplně malé číslo, ale na místě na druhou stranu není ani srovnávání s Japonskem a tamním táhlým, takřka již čtvrtstoletí trvajícím deflačním prostředím. Evropa prostě v tomto ohledu není Japonskem, kde je nedostatečná poptávka, bezprostředně související s deflací, z velké části výsledkem například citelného stárnutí populace a úbytku pracovní síly, jež je umocněno relativní uzavřeností trhu práce cizincům. Aby se v Evropě snížila pravděpodobnost deflační spirály na nulu, musí dojít vedle extrémního rozvolnění monetárního prostředí také k rozvolnění prostředí ekonomického. Evropská centrální banka například svým programem přímých monetárních transakcí již v monetární oblasti razantně zasáhla. Nyní je řada na europoliticích, aby podobně razantně zasáhli v oblasti reálné ekonomiky a provedli nutné strukturální reformy. K nim patří – a je to stále dokola – redukce byrokratické zátěže či odbourání řady legislativních, harmonizačních a dalších norem, s nimiž se ještě popasují velké korporace, ale které tlumí malé a střední podnikání a podvazují inovativní schopnost firem. Dále je také nutné omezit sociální přerozdělování či neklást překážky volnému obchodu, například s africkými zeměmi. Jakýkoli z těchto cílů je však z hlediska typického europolitika potenciálně značně nebezpečný, pročež tito politici preferují rozvolňování monetární oblasti. Jenže snížení úrokových sazeb, případně tisk nových eur ve velkém a další monetární zásahy ekonomickou aktivitu samy o sobě nepodnítí. Naopak mají ten efekt, že politici se jim nechají ukolébat a k nepříjemným reformám reálné ekonomiky se vůbec neodhodlají. Bez nich však riziko deflace neopadne.
Aleš Tůma
finanční analytik Partners
Obavy o českou ekonomiku mám zejména kvůli stavu zdejšího podnikatelského prostředí. Na jedné straně dotace, investiční pobídky a malé domů, na druhé straně permanentní daňová revoluce a spousta nesmyslné byrokracie. Jestli je nějaký cenový index zrovna dělá 1 % nebo -1 %, to myslím skutečně není hřebíček do rakve. Navíc je potřeba rozlišovat cenovou a úvěrovou deflaci. Ta druhá se u nás nekoná, objem úvěrů soukromému sektoru stále mírně roste. V eurozóně je situace složitější.
Boris Tomčiak
analytik společnosti Colosseum
Škodlivý dopad nízké deflace na ekonomický růst je mýtus. Když jsou inflace i deflace nízké (tempo meziroční změny cen do dvou procent), tak to na hospodářský rozmach nemá zásadný vliv. Deflace by brzdila ekonomiku až v případě jejího tempa přesahujícího pět procent ročně. V současnosti sledujeme v Evropě obnovování ekonomického rozmachu, což bude vytvářet poptávkovou inflaci. Centrální bankéři zatím nechtějí utahovat opasky a evropské firmy zvyšují svoji aktivitu. Míra nezaměstnanosti začala v posledních měsících klesat. Taktéž je důležitý opětovný růst cen komodit. Podle našeho názoru se v polovině letošního roku tempo inflace mírně zrychlí, ale až do konce roku zůstane výrazně pod dvěma procenty.
Aleš Michl
ekonom, analytik Raiffeisenbank
Ano, Evropě stále hrozí japonský scénář. Ostatně posuďte sami – tohle je z mé nové knihy.
Srovnejte si sled událostí:
- Začátek 90. let, Japonsko: šok do ekonomiky (realitní bublina).
- Nesplacené úvěry. Hloupé banky v problémech. Nouze o kapitál.
- Vlády dolévají kapitál do bank na úkor státního dluhu.
- Centrální banka snižuje postupně sazby až na nulu.
- Soukromý sektor v drsném procesu oddlužování.
- Aktiva bank a ziskovost dolů.
- Malé oživení od 1997.
- Zvyšují se daně, aby bylo na dluhy.
- Zase recese.
- Pumpování peněz do ekonomiky. Od 2002 závazek, že úrokové sazby zůstanou dlouho nízko.
- Ale politika nezabírá. Japonci totiž drsné spoří – 91 procent dluhopisů skupují domácí banky, pojišťovny, sami občané nebo firmy – proto nemění útraty ani nenavyšují investice. Ekonomika vysílena. Zadřena. Padají tržby. Deset let nerostou platy.
- 2012: Vláda hodlá řešit dluhy dalším zvýšením obdoby DPH.
- Nepřipomíná vám to něco?
- A tím to nekončí. Pokud by se z toho Japonsko „nějak“ zázrakem dostalo, čeká na něj další problém. Protrhnutí dluhopisové bubliny. Pokud dluhopisy vyskočí byť jen o jeden procentní bod výše, tak menší regionální banky ztratí 20 procent kapitálu (Tier 1) a ty větší deset procent.
- Pokračování příště.
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu