Základní slova 32: Rozprava o politice a její pravdě

11. 9. 2013

„Vždy nejméně nesmyslů a podvodů se objeví tam, kde je zapotřebí malé správy věcí veřejných. Kde společenství svobodných občanů státu je dostatečně odpovědné k tomu, aby správu věcí svých si spravovalo skutečně samo a jen těch několik málo věcí společných svěřilo do správy stejně odpovědného politika,“ říká právník Aleš Pejchal v odpověď na tázací úvahu žurnalistky Ireny Válové.

Základní slova 32: Rozprava o politice a její pravdě

Irena Válová:

Dá-li někdo veřejný slib – třeba zdesateronásobit někomu svěřené peníze – a pak se prokáže, že svěřené peníze použil k jiným účelům, stane se kromě lháře také usvědčeným podvodníkem. Neplní-li občan své povinnosti, je pokutován, popotahován. Jedná-li podvodně, je stíhán. Zkrachovalá firma nebo obec jsou exekvovány, neplatič vystěhován. Pokud bude cestovní kancelář nabízet za babku letecký zájezd do tichomořského ráje včetně drinků a exkluzivní návštěvy kasina s dámskou obsluhou, ale tento slib nesplní, dřív nebo později budou majitelé usvědčeni z podvodu, obžalováni, postaveni před soud.

Ne tak v politice. V politice jako by základní principy smlouvy mezi lidmi neplatily. Lež je dnes běžným prostředkem politiky, na nesplnitelných fantasmagorických slibech je politika dneška založena.

Proč v politice neplatí žádné „je – není v rozporu s dobrými mravy“? Proč v politice neplatí zvyklosti smlouvy? Proč v politice neexistuje sankce za lež, podvod na voliči či za porušení mravů? A odpověď, že tato sankce existuje ve volbách, je nedostatečná. Dlouhá léta čekání na volby bez možnosti zbavit se politických podvodníků, jsou pro život občana příliš drahá.

Aleš Pejchal:

Lidské společenství není závratně veliké. Nějakých šest miliard osob. A přitom jak je rozmanité. Jistě zaznamenáme jiné pojetí pravdy a lži v západní civilizaci, tedy větší části Evropy a Severní Ameriky, jiné ve světě arabském, čínském, indickém nebo africkém. Jinak je posuzován nesplněný slib dokonce na jihu a jinak na severu Evropy. To, co je někde dovoleno v rámci morálních kriterií, je jinde neodpustitelný prohřešek, vzpomeneme-li například to nejbanálnější jako je předmanželský sex anebo nevěra.

Přitom nečiní sebemenší problém, aby letecké společnosti provozovaly své lety z Prahy do Dillí nebo do Pekingu, z Bankoku do Sydney či New Yorku a všechna letiště všem letadlům připravila rovné podmínky pro přistání i odlet. Je běžné, že japonská automobilka Nissan podniká společně s francouzským Renaultem nebo že indický Ashok kupuje českou Avii.

Jak je možné, že tak rozdílná společenství lidí, rozdílná polohou, kulturou, jazykem, náboženstvím, se dokážou domluvit na rozsáhlých podnikatelských projektech a realizovat je společně a velice často nesmírně úspěšně? A na druhé straně, proč je Organizace spojených národů více nefunkční než funkční a proč lze čím dál spíš totéž tvrdit i o Evropské unii?

V prvém případě jde o organizování malého výseku lidské činnosti za určitým zcela konkrétním cílem. Vyrobit kvalitní a dobře prodejné auto, dopravit co největší množství lidí co nejrychleji a nejbezpečněji z kontinentu na kontinent. V případě druhém nastupuje pokus řídit prakticky všechny činnosti lidského společenství bez konkrétního, reálného cíle. Ospravedlněním tohoto pokusu jsou povětšinou všeobjímající hesla, jako je mír, svoboda, odstranění chudoby a podobně. Naplnění těchto hesel je však jinak pojímáno ve Švédsku, jinak v Iráku a jinak v Thajsku.

Řídit, vést, sankcionovat a dosahovat konkrétních výsledků lze v rámci organizace s přesnou strukturou, jež je zaměřena na určitý cíl. Vyrábět auta, prodávat skleněné výrobky, dávat góly ve fotbalovém zápase, plout bezpečně mořem. Spontánně vzniklé (i v tom nejtužším společenském režimu jde vždy o spontánnost) společenství lidí prostě řídit nejde. Lidé se rodí, žení a vdávají, umírají vesměs náhodně. I sňatky v rámci kastovního systému předem

domluvené nezaručí, že některý z manželů neonemocní a nezemře, že manželský pár bude šťastný nebo nešťastný. Čím větší je spontánně vzniklé společenství lidí, tím je oné spontánnosti více a tím méně se lze pokoušet řídit.

Běh dějin zatím prokázal, že maximální útvar, ve kterém lze funkčně regulovat některé mezilidské vztahy, je stát a že tyto vztahy lze regulovat toliko v oblasti veřejného práva. Odsoudit a potrestat ve společenství nepřijatelné chování některých jedinců lze v rámci trestního práva. Propojit vesnice a města veřejnými cestami umožňuje správní právo. Dát společenství systém, pomocí kterého budou spravovány veškeré věci veřejné společné, umožňuje právo ústavní. V tomto rámci lze organizovat, řídit, neboť vždy zde nalézáme prvky nadřazenosti či podřazenosti. Soukromoprávní vztahy, jak jsem již uvedl, řídit nelze, ty vždy vznikaly a budou vznikat spontánně.

Jestliže se správce věcí veřejných, tedy politik, pokouší řídit neuřiditelné, tedy vztahy rovného s rovným v rámci práva soukromého, vždy skončí na nesplnitelných slibech, v horším případě u vědomých lží. Jestliže nepřirozeně zařadí soukromoprávní vztahy do oblasti veřejného zájmu, pak jedná proti spontánnímu řádu společenství lidí a jedná neslušně. Čím větší oblast mezilidských vztahů je podřazena pod právo veřejné, tím větší je nebezpečí neseriozního postupu správců věcí veřejných, neboť prohlašují, že budou řídit a spravovat něco, co je organizačně neuchopitelné.

Někdy jde o naivitu politika, jindy o zlý úmysl, v mnoha případech o zájem někoho jiného než politika, jenž bývá nastrčenou figurkou. Vždy nejméně nesmyslů a podvodů se objeví tam, kde je zapotřebí malé správy věcí veřejných. Kde společenství svobodných občanů státu je dostatečně odpovědné k tomu, aby správu věcí svých si spravovalo skutečně samo a jen těch několik málo věcí společných svěřilo do správy stejně odpovědného politika.

Dnešní stav je povětšinou důsledek toho, že nezvykle vysoké procento lidí zcela nesmyslně svěřuje správu svých životů někomu jinému, aniž by žilo po svém.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Právo a politika

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Další články autora

Základní slova 39: Rozprava o diskuzi. V politice a právu

Základní slova 38: Rozprava o právu a politické odpovědnosti

Základní slova 37: Rozprava o budoucnosti politiky a práva

Základní slova 36: Rozprava o zájmu v právu

Zobrazit vše

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35... Více

Další články autora