Normalizace. V ČSSR jako tragédie, v Krně jako fraška
Co má společného vyhánění bezdomovců z tramvají a „válka o logo“.
Dostat se dvakrát v jednom týdnu do celostátního zpravodajství, to je pro Brno nedostižná meta od dubna 1945. Ale podařilo se a obě události mají výjimečně přesah, který nekončí na poslední zastávce trolejbusu.
Městský dopravní podnik ke zděšení liberálních médií nasadil 3. února do spojů preventisty; ti mají za úkol dbát na pořádek, například z vozů vyhazovat zapáchající lidi. O několik dní později magistrátní právník nechal kvůli nepovolenému užití městského loga zablokovat facebookovou stránku Žít Brno; tady se povyk už neomezil na „kavárnu“.
Proč je obojí fraška: Preventistům končí směna ve tři odpoledne. Tou dobou přitom bývají i Moravané ještě střízliví a neznečištění. A pro uvadající Žít Brno byl krok magistrátu kofeinovou injekcí, za tři dny posbíralo víc fanoušků než za předcházející tři roky a v úterý se začala rodit kandidátka do podzimních voleb.
Takže když teď vysvětlím, čím na mě z obou kauz dýchá normalizace, neberte to jako strašení totalitou — jen povzdech nad tím, co v roce 2014 řešíme – a jak to řešíme.
Nevymykej se z norem
Zavedením preventistů i důsledným hlídáním ochranné známky město ustoupilo od prosté obrany fyzického bezpečí svých obyvatel a začalo se jim starat o bezpečí ontologické. Rozuměj: magistrát aktivně dohlíží na to, že Brňany nebude v Brně nic rozrušovat nebo mást.
Proč volat policii k vytrhujícím výtržníkům a pak je složitě trestat, když můžou preventisté rovnou „zamezit přístup do vozidel lidem, kteří mohou ostatní obtěžovat“. Podobně muselo Žít Brno zmizet z Facebooku, protože „stránky mohly uvádět občany města Brna v omyl“; ze stejného důvodu taky mluvčí magistrátu žádal o stažení kritické reportáže ze Streamu. Neúspěšně. (Všimněte si úředníkova strachu, že jeho práci občan nerozezná od recese.)
Pro zaměstnance města není v jejich snaze vodítkem ani zákon, ani vyhláška, ale rozmar: ať už vlastní, nebo politiků. Magistrát doteď nezveřejnil, kterou ochrannou známku recese porušila, natož jaká tím vznikla škoda. Stejně tak neexistuje žádný dress code pro šalinu: vše záleží na pánech v reflexních vestách.
Vodítkem je v obou případech, podobně jako u plošného zákazu pití na veřejnosti, konformita dotčených. Pach v tramvaji vadí u bezdomovců, těžko u propocené výletnické rodinky. Logo Brna je zapovězené pro aktivistickou partičku, jinak je magistrát v rozdávání povolení benevolentní.
Nevymykej se z norem — a my se výměnou za to nad rámec zákonů postaráme, že tvou bublinu normality nenaruší nic obtěžujícího nebo znejišťujícího. Místní reprezentace vysílá stejný signál, jako KSČ až do konce 80. let.
Stará otázka: „Mám tomu sloužit?“
Druhou podobu s normalizací vidím v naší neschopnosti diskutovat bez emocí o všeobecných pravidlech a jejich uplatňování. Debata místo toho sklouzává ke jménům (Hollan versus Onderka) nebo nálepkám a stereotypům: aktivisti versus komicky neschopní politici; slušní cestující versus zapáchající nepřizpůsobiví.
Přes hadrové strašáky nevidíme skutečné problémy. Těmi jsou v našich dvou případech bezdomovectví (ve městě, jehož radnice vlastní jen v centru stovky volných bytů) a feudální závislost úředníků na politicích. Debata žádná, leda snad na anarchistických webech. Smršti hejtů se zato dočkávají samotní preventisté, magistrátní mluvčí i primátorův právník — poslední k tomu jako bonus dostal falešný facebookový profil. Nikomu z nich přitom nezávidím volby, kterým museli v práci čelit: Buď půjdeš očichávat lidi do tramvaje — nebo žebrat na pracák. Satira obtěžuje panstvo — nějak zařiď odstranění. Pod svým jménem a svou tváří.
Zůstává jim typické normalizační dilema: „Mám tomu sloužit? A proč ne, když za mě hned najdou jiného sluhu?“ V očích veřejnosti se ti lidé můžou vyvinit jen efektním, ale neefektivním gestem, tedy prásknutím do stolu: „Neudělám to.“ Za poslušnost vás totiž čekají od opozice absolutní soudy: prý víme, kam až vede „poslouchání rozkazů“.
Rád bych jen připomněl, že nikdy k ničemu dobrému nevedlo ani vození se po malých lidech ve velkém soukolí a pohodlné strefování do těch, kteří jsou nejvíc na ráně. Ani normalizátorům nevadila komunální satira na účet úředníčka. Vadilo jim prozkoumávání alternativ. Proto mám radost, že se mí přátelé z Žít Brno rozhodli postavit do komunálních voleb vlastní kandidátku. A budu mít ještě větší, pokud kampaň opustí všudypřítomné prázdné klišé dobří noví proti zlým starým, hollanové proti onderkům — a bude se věnovat politickým programům. To by byla skutečná revoluce, konec normalizační frašky.
Disclaimer: Autor článku je stále ještě vlastníkem domény zitbrno.cz. Na zrušenou facebookovou stránku nikdy nepřispíval.
Zaujali jsme vás? Pokračujte...
Související témata
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu
