Předplatit časopis Finmag

Komisaře může mít každý. Jak v Bruselu, tak na nudapláži

Pavel Jégl
Pavel Jégl
21. 7. 2014
 8 759

Víte, že evropský komisař nemůže od vlády domovského státu přijímat instrukce? Zato však smí chodit s asistentkou na nudistickou pláž.

Komisaře může mít každý. Jak v Bruselu, tak na nudapláži

Koalice se dnes chystá udělat tečku za výběrem evropského komisaře. O to, koho vyšlou do Evropské komise, se vládní strany přetahují týdny. V sázce je pověst Česka jako spolehlivého partnera, kterému by taková banalita, jakou je výběr eurokomisaře, neměla dělat problém. A také dobré bydlo pro některého z politiků.

Ztraceni v Bruselu

Evropská komise nepatří mezi instituce, které se těší dobré pověsti. V mnoha evropských zemích se stala symbolem byrokratizace a také marnotratnosti.

V Česku je instituce sídlící v bruselském paláci Berlaymont spojována se zbytečnými nebo v horších případech hloupými regulacemi. Když se řekne Evropská komise, vytanou našinci na mysli především žárovky, daně na plenky nebo takové prkotiny jako pomazánkové máslo či rum (tuzemák).

„Palác“ Berlaymont

Renomé komise se přirozeně přenáší na její členy, tedy komisaře. Šéfové komisariátů doma mezi oblíbené politiky nepatří. Pokud o nich ovšem doma vůbec někdo ví.

Funkce evropského komisaře bývá pro většinu politiků konečná. V Bruselu se stávají odrodilci, v domovském státě jsou zpravidla zapomenuti. Vrátka do domácí politiky se pro ně v belgickém vyhnanství uzavírají.

Pro mnoho politiků je přesto sesle v komisi vysněným cílem.

Aktualizováno!

Vládní strany už dopoledne ohlásily, že se shodly na tom, že českou eurokomisařkou bude nynější ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová z hnutí ANO.

Naši Evropané. Co stojí

Není důležité vyhrát… I bez křesla v europarlamentu můžou být evropské volby snadným zdrojem státních dotací. A za zápis na start se platí pakatel.

Evropská unie může našincům připadat jako mimozemská civilizace a její instituce jako kulturní výtvory jejichž význam a funkce Pozemšťan nemůže pochopit.

Na jednu misku vah dejte europoslance, na druhou, kolik nás stojí jeho provoz. Ve zlatě. Za rok. Jazýčky se ustálí proti sobě.

Řemeslo? Kdepak, zlaté dno má politika

Evropský komisař je štace, pro kterou platí, že „politika má zlaté dno“: limuzína se šoférem, sekretářky, poradci, mluvčí a především skvělý plat, který převyšuje příjmy ministrů v národních vládách.

Základní plat eurokomisaře je 20 800 eur měsíčně. Předseda komise bere 25 500, vysoký představitel (představitelka) pro zahraniční politiku 24 100 a místopředsedové 23 100 eur. K tomu se však přičítají příspěvky na dopravu, bydlení, reprezentaci a na kdovíco ještě.

Největší vychytávka je nicméně nachystána až pro komisaře, který v úřadu končí: Tři roky po odchodu z funkce dostává dvě třetiny evropského platu, aby z bruselské bonanzy do národní reality přistál co nejjemněji, jako do peřinky.

Nemluvě o báječných penzích, které komisaře čekají po pětašedesátce – dosahují až 70 procent základního platu. Takže jděte k šípku s nějakým penzijním připojištěním!

Komisariáty se množí jako prvoci

Komisař v Bruselu přitom nemusí žít v pracovním stresu, není vystaven stálému tlaku jako ministr v domácí politice. Evropský parlament nebývá komisařům nakloněn, avšak není v něm vyhraněná opozice, a tak se komisaři před poslanci nemusí třást.

Eurokomisař patří mezi stabilní místa. Evropská politika nezná předčasné volby a komisaři se během pětiletého volebního období až na výjimky nemění. Sama komise podala demisi pouze jednou. Bylo to pro před patnácti lety pro šlendrián v hospodaření.

Komisař v Evropské unii se proto může hodit jako teplé místo pro kamarády (kamarádky), kterým se chcete odměnit nebo zavděčit, případně jako luxusní vyhnanství z domácí politiky, pro ty, jichž se chcete zbavit.

Možnost vyslat svého člověka do čela některé z komisí má každá z osmadvaceti vlád společenství. Rada moudrých přitom před lety navrhla omezit počet komisí na patnáct a vykolíkovala pro ně kompetence. Komisaři se měli střídat podle rotačního principu. Malé země si však z obav před převahou velkých vymodlily zásadu „ jeden stát, jeden komisař“.

A tak se po rozšiřování vždy vymýšlejí nové komisariáty. Většinou vznikají jako prvoci – dělením těch existujících. Co na tom, že náklady na komisaře (bez institucionálního zázemí) dosahují dvou milionů eur ročně.

Vybavíte si, co ve své funkci dělali čeští dosavadní eurokomisaři?

Svoboda jen na nudapláži

Andrej Babiš a jeho pobočník Jaroslav Faltýnek opakují, že hledají komisaře (komisařku), který (která) bude hájit české zájmy v Bruselu. Pokud se to donese ke sluchu Jeana-Claude Junckera, pak si tento příští šéf Evropské komise českého delegáta pořádně vyzpovídá a dá si na něj pozor.

Komisaři totiž mají zapovězeno přijímat pokyny od národních vlád, potažmo pracovat na jejich zakázku. Skládají slib, ve kterém se zavazují, že budou hájit zájmy Unie, nikoli zájmy států.

Jejich prací je především hlídat, jak státy zavádějí či plní evropské předpisy a připravovat nové. Nevymýšlejí je ale z plezíru. Dostávají je úkolem od ministrů zasedajících v Radě Evropy a zadávají legislativcům, kteří formulují předpisy. Návrhy legislativy putují zpátky ke státům, odkud se vracejí s horou připomínek a žádostí o výjimky. Poslední slovo mají zástupci vlád a Evropský parlament, kteří se musí shodnout na konečné verzi.

Z toho je zjevné, že funkce evropského komisaře nemůže vyhovovat idealistům nebo kreativním a vůdcovským typům. Je to místo pro úřednické nátury s citem pro kompromis, které v práci nepotřebují svobodu v rozhodování.

Svobodu mají komisaři pouze mimo úřad. Ovšem i ta byla před osmi lety na vážkách poté, co německý komisař Günther Verheugen a ředitelka jeho úřadu Petra Erlerová dováděli na nudistické pláži. Ona úplně byla úplně „bez“, decentnější komisař měl aspoň na hlavě kšiltovku.

Moralisté v Evropském parlamentu spustili povyk. Tvrdili, že politik porušil etický kodex Evropské komise a požadovali, aby byl odvolán. S Verheugenem to bylo nahnuté. Předseda komise José Manuel Barroso ho však zachránil: křesťanský konzervativec z Portugalska rozhodl, že sociální demokrat z Německa se proti kodexu neprovinil.

Tento precedenční verdikt nemusí být komisařům v parném létě k zahození.

Potřebujeme ho?

Na závěr si můžeme položit otázku, kterou by leckterý z českých politiků pokládal za svatokrádežnou: Potřebujeme vlastního evropského komisaře?

Jsem přesvědčený, že nepotřebujeme. S patnáctkou komisařů a komisariátů by evropská osmadvacítka nefungovala o nic hůř a české zájmy v unii s českým komisařem nestojí a nepadají. Ostatně, jaký národní zájem v Bruselu prosadili či aspoň prosazovali Pavel Telička, Vladimír Špidla nebo Štefan Fülle?

Jenže eurokomisaře může mít každý. Takže bychom toho měli využít. Tím spíš, že nám Evropská unie (z našich peněz) komisaře zaplatí.

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Pavel Jégl

Pavel Jégl

Novinář a grafoman. Po studiu automatizace a robotiky na ČVUT se živil jako konstruktér. Už před listopadem 1989 ale psal – do samizdatu a taky do šuplíku. Pak si vyzkoušel politiku, když byl zvolen za... Více

Související témata

evropská komiseevropská unie

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Koupit nejnovější číslo