Kolik stojí lidský život? Pandemie ukazuje tvrdou realitu

Kolik stojí lidský život? Nechejme stranou filozofické úvahy. Bavme se čistě prakticky. Člověk něco produkuje, něco zase čerpá. Ti, kdo zkoušeli počítat takzvanou „hodnotu statistického života“, se v Česku dostali na zhruba 40 milionů.

Když ale zkusíme suchý právní výpočet přes čtyřsetnásobek aktuální průměrné mzdy, dostaneme přibližně 14 milionů.

A pak tu je pohled citový. Tedy to, jak si ceníme ztrátu svého blízkého. Někdo vám usmrtí dítě nebo partnera. Většinou to je nějaká nedbalost. Nedání přednosti v jízdě. Opomenutí lékaře. Kolik mohou dostat nejbližší jako újmu od toho, kdo smrt jejich blízkého zavinil?

Náhrady by mohly být vyšší, než je příplatková výbava auta, jehož řidič vám srazil dítě na přechodu.

​Směšné částky

Už z toho, že se bavíme o „blízkém“, plyne, že se náhrady budou lišit dle postavení pozůstalého. Jeho blízkosti. Obecně lze říci, že největší náhrady se domohou rodiče za usmrcení nezletilého dítěte. Bavíme se o částce okolo 1,5 milionu. Náhrady z jiných vztahů jsou pak nižší.

A roli hrají různé okolnosti. Vztahy mezi příbuznými mohou být vřelejší i chladnější. Vnuk si může být blíž s babičkou než matkou. Otec nemusel svého syna vidět deset let. Blízkost to tedy není nějaká tabulková, ale hledí se na skutečnou citovou blízkost.

V těch dalších nejbližších vztazích, například když nezletilé dítě přichází o otce a jeho matka o manžela, se u každého z pozůstalých můžeme pohybovat okolo částky půl milionu až milion korun.

Pochopitelně to jsou hranice překročitelné oběma směry, kdy záleží na celé řadě okolností a podobě vztahů. U dalších příbuzných jsou pak částky ještě nižší. Jsou to ale částky velké, či malé? Za mne jde o částky naprosto směšné.

Jasně, náhrady mnohonásobně vyšší by stejně byly virtuální, protože kdo by mohl zaplatit pozůstalým deset milionů? Na druhou stranu by náhrady mohly být vyšší, než je příplatková výbava auta, jehož řidič vám srazil dítě na přechodu. Nebo které má ředitel nemocnice zaparkované před vchodem a druhé doma v garáži.

Tato neúcta k životu pak české zákony a justici provází i jinde. Směšné tresty a odškodnění za znásilnění. Symbolické odškodňování za neoprávněnou vazbu a roky trestního stíhání. Ta nespravedlnost je prostě obrovská.

Protože nemocnice zvládnou víc hospitalizovaných, můžeme si tedy dovolit víc nakažených a víc mrtvých. Prostě jen tak.

​Černé pytle

Pokud je společnost nastavená tak, že lidský život má takto malou finanční hodnotu, jak pak asi mohou dopadnout úvahy při řešení pandemie, kdy se na jednu misku vah dávají hospodářské zájmy a na druhou lidské životy? Budou se nám hromadit těla na jedné misce vah.

Rozhodli jsme se řídit epidemii podle počtu hospitalizovaných v nemocnicích. Tato i minulá vláda, zde není rozdíl. A platí jednoduchá logika: Čím víc nakažených, tím víc lidí v nemocnicích a tím víc mrtvých.

Naše zdravotnictví je kvalitní a s velkou kapacitou. Protože nemocnice zvládnou víc hospitalizovaných, můžeme si tedy dovolit víc nakažených a víc mrtvých. Prostě jen tak. Protože nás mrtví zase tolik nezajímají.

A možná, kdybychom měli dvakrát víc lůžek a lékařů, mohli jsme mít i dvakrát víc mrtvých. Paradoxně.

Mrtví pro nás prostě nemají hodnotu. Stojíme u tabule a ukazujeme grafy, jak lámeme křivku hospitalizovaných před kritickým přeplněním nemocnic a plácáme se po zádech, ačkoliv se za námi hromadí černé pytle.

Není třeba hledat výmluvy. Za výsledek si můžeme sami. Lidského života si vážíme mnohem méně než naši západní sousedi.

​Život bez hodnoty

Slavíme jako úspěch, že počty nově nakažených v týdnu jsou 11 tisíc za den a jak je to skvělé a epidemii zvládáme. Pokud dané přepočteme, tak by to v Německu odpovídalo cca 90 tisícům nakažených za den. Což je hodnota, kterou Německo překročilo jen dvakrát. Německé maximum bylo 103 tisíc. Naše maximum přes 27 tisíc tak poměrově překročilo to německé jednonásobně.

Německo tak z pandemie vychází zatím se 108 tisíci mrtvými, což by pro osmkrát menší Česko mělo znamenat zhruba 14 tisíc mrtvých. Máme jich však 35 tisíc.

Není třeba hledat výmluvy. Za takový výsledek si můžeme sami. Lidského života si vážíme mnohem méně než naši západní sousedi. Je to vidět v našich zákonech a rozsudcích soudů. Je to vidět v tom, jak chceme řešit pandemii.

Můžeme si dovolit mnohem víc nakažených a mrtvých. Proč? Protože životy Čechů mají pro naši společnost mnohem menší hodnotu.

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag