Parkovací místo zdarma aneb Když se z pravičáků stávají soudruzi

Nepotřebujete statistiku, aby vás napadlo, že „autaři“ budou spíš pravičáci. Auto je zhmotnění osobní svobody a finančního úspěchu v jednom. I když nebudeme rozvíjet klausovské teorie o levicových snowboardech a pravicových řízcích, korelace u způsobů dopravy je docela očividná.

Veřejná doprava je kolektivistická, jízdní kolo zas příliš beztřídní – i drahý karbonový nesmysl si může dovolit kdekdo. Ale auto? Individualistické. Izoluje vás od okolí a dá vám pocit, že jste sami za sebe. Odznak kapitalistických úspěchů. Zánovní mercedes ukáže, že na to máte, a dá vám právo opovrhovat plebsem ve starých škodovkách, nebo dokonce tramvaji.

Automobil by mohl být symbol kapitalismu dvacátého století. Tak proč z tolika svých hlasitých zastánců dělá socialisty?

Před městským činžákem s dvaceti byty zaparkujete tak pět aut, přitom leckterá rodina má dvě. Na sídlištích to je ještě horší.

Není místo

Počkat. Socialisty? Socialisti přece prosazují cyklostezky, greendealy a dotace, zatímco automobilisti jsou hrdí, že za svoje auto i svůj benzin platí sami, jenom by chtěli, aby se jim stát moc nemíchal do jejich věcí. Definice pravičáka, ne?

Ne tak docela. Sice jste sami zaplatili auto a benzin, ale k tomu plnými doušky lokáte z veřejných zdrojů, někdy víc, někdy míň viditelně. Nápadné jsou třeba ze společné kasy stavěné silnice.

U těch ovšem automobilisti můžou ještě (po právu) říct, že si je platí z daní, zejména ze spotřební daně z paliva. Ignorujeme přitom spoustu dalších nákladů, třeba zabrané místo a hluk, ale dobrá.

Podívejme se do města. Tady už je to složitější – nejde jen o to, že auta potřebují jezdit po nějaké silnici. Zabírají taky nějaké místo, i když nikam nejedou. To místo sice nepatří konkrétní osobě, ale přesto má nějakou hodnotu.

Zároveň je ve městech na auta mnohem míň místa, než kolik je lidí, kteří by autem chtěli jezdit. Nebo ho parkovat. Před městským činžákem s dvaceti byty zaparkujete tak pět aut, přitom leckterá rodina má dvě. Na sídlištích to je ještě horší.

Má to samozřejmě elegantní kapitalistické, pravicové řešení. Zapracuje velmi neelastická nabídka spolu s elastickou poptávkou a parkovací místa dostanou ti, kdo za ně zaplatí nejvíc. Možná pak vzniknou nová, třeba se postaví podzemní garáže, protože se to vyplatí. A tady je zakopaný pes.

Z pravičáka se stává socialista očekávající, že někdo jiný se postará o to, že bude mít kde parkovat.

Zadarmo nebo aspoň levně

S ohledem na rozměry typického parkovacího místa si to můžete představit zhruba tak, že jedno bude stát jako malá garsonka. Možná o něco míň, nepotřebuje věci jako světlo, teplo a vodu, ale bude to v podobných řádech. Dovolit si ho budeme moct jen málokdo. Nebo se budeme muset výrazně omezit. Třeba bydlet v bytě o místnost menším.

Tady přesně je ten zlom, kde se z pravičáka stává socialista očekávající, že někdo jiný – stát, kraj, obec – se postará o to, že bude mít kde parkovat. Pokud možno zadarmo nebo tak levně, aby ho placení parkovného neomezovalo. To je samozřejmě v rozporu s tím, jak by měla pracovat neviditelná ruka trhu. Ta funguje, když si něco – v tomhle případě parkovací místo – nemůžou dovolit všichni a vždycky.

Krutá realita je, že při stávajícím nebo výhledově i vyšším počtu aut všichni a vždycky prostě ve městech zaparkovat nemůžou a moct nebudou. K řešení vedou cesty levicové a sociálněinženýrské a pravicové, které spoléhají na trh. Nedoufejme ale, že nějaká přinese levné parkování všem. A zamysleme se, co o nás vlastně říká to, kterou zvolíme.

Vojtěch Dobeš je motoristický novinář. Bydlí v Karlíně, kde si zatím parkování může dovolit. Své zamyšlení nad parkovacím stáním nabídl jako součást aktuálního tištěného Finmagu.

Kam dál? Vojtěch Dobeš na Finmagu:

• Když ceny fungují naopak. Tohle Bentley hraje jinou ligu
• Česká ekonomika v ohrožení. Umře český autoprůmysl na elektřinu?
• MoonSwatch jsou revolucí. Proč je nevyzkoušíme?
• Po třiceti letech v buchance. Jak se řídí ruská živoucí fosilie?
• Dlouhé cestování elektromobilem? Tohle placaté Audi může být klíčem
• Nas mnogo? Jak Rusko získalo image větší než skutečnost