Předplatit časopis Finmag

Týraní dětí na objednávku. Zvrhlý byznys amerických polepšoven

Jakub Žofčák
Jakub Žofčák
6. 2. 2023
 69 052

Jsou dvě ráno. Šestnáctiletého Joea unáší z jeho ložnice dva muži a nakládají do dodávky. Odvezou ho stovky kilometrů daleko do zařízení, kde stráví několik let a kde zažije hlad, spánkovou deprivaci a veškerý fyzický a psychický teror, který si lze představit. Jeho rodiče to sledují z okna – celé si to objednali a zaplatili. Vítejte ve světě amerických dětských nápravných zařízení.

Týraní dětí na objednávku. Zvrhlý byznys amerických polepšoven
Odvětví troubled teen industry generuje v USA výdělky přes miliardu dolarů ročně. (ilustrační foto) / Zdroj: Shutterstock

Pro pojem troubled teen industry naštěstí v češtině zatím nemáme ekvivalent, přeložme ho tedy jako náprava problémových teenagerů. Jedná se o desítky let šlapající byznys, který cílí na rodiče, kteří si nevědí rady se svými dětmi. Měnící se nálady, deprese, sebepoškozování, odmlouvání, hraní videoher, případně užívání alkoholu nebo drog – choroba, které dětští psychologové říkají puberta.

Desetitisíce zoufalých amerických rodičů neváhají zaplatit obrovské peníze za tábory, které jejich děti vrátí do správných kolejí, případně z nich „vymodlí“ homosexualitu nebo autismus.

Server Business Insider odhaduje, že toto odvětví zahrnuje kolem 50 tisíc dětí a generuje v USA výdělky přes miliardu dolarů (22 miliard Kč) ročně. Ale za jakou cenu?

Poskytovatelé celoživotních traumat se nezdráhají si účtovat částky v rozmezí od desetitisíců po statisíce dolarů.

Pojedeš na tábor

Americká Národní asociace pro práva mladých (NYRA), která se nelidským zacházením v těchto zařízeních zabývá, rozeznává čtyři základní typy institucí:

Výcvikové tábory (boot camps) využívají armádních metod k „léčbě“ teenagerů, kteří mají problém s drogami nebo trpí jinými duševními poruchami. V zemi se třetí největší armádou na světě se takové řešení nabízí prakticky samo. Do těchto táborů místo do věznic posílají delikventy samotné soudy (a jak uvidíme dál, nejen tam) a podle NYRA v nich teenageři často zažívají bití, ponižující tělesné prohlídky, nucení k požívání tělních tekutin a další praktiky. V neojedinělých případech participanti zemřeli utopením, podchlazením, fyzickým týráním nebo vlastní rukou.

Země zaslíbená

Utah mormoniShutterstock

Klíčovou oblastí pro troubled teen industry je americký stát Utah. Funguje zde přes sto takových center a v roce 2020 zde terapii podstoupilo kolem 12 tisíc teenagerů. Podle deníku Salt Lake Tribune jen v Utahu toto odvětví v roce 2015 vydělalo 328 milionů dolarů (přes sedm miliard korun) a vytvořilo 6 400 pracovních míst. Právě to je jedním z faktorů, proč jde vláda Utahu zřizovatelům těchto center naproti výhodnými regulacemi.

Na pozitivní PR státu Utah má vedle panenské přírody (ideální pro wilderness therapy) vliv i mormonství, jehož pozitivní obraz láká mnoho rodičů. Ti neváhají do Utahu poslat na terapii děti až z Bermudských ostrovů.

Poměrně oblíbeným programem je wilderness therapy („terapie divočinou“). V letáku se rodič dočte o terapeutickém prostředí v panensky čisté přírodě, které podporuje ozdravení, osobnostní růst, poznání sama sebe a pozitivní změnu. Zní to jako něco mezi letním táborem a firemním team buildingem a sama NYRA uznává, že tento program někdy může přinést pozitivní výsledky. Avšak kvůli nekompetentním vedoucím (čti: sadistům přitahovaných hierarchickou strukturou) umírají teenageři na úpal, utopení nebo dehydrataci.

Dalším typem je gay conversion therapy (v USA populární „léčení homosexuality“). V těchto programech je na teenagery hledající vlastní sexualitu vyvíjen fyzický, a především emoční nátlak končící až psychickým zhroucením. Nejen, že tato „terapie“ objektivně nefunguje (což potvrzuje i Americká psychologická asociace), účastníci končí s depresemi, úzkostmi a dalšími celoživotními následky, končícími i sebevraždou.

Jak navíc upozorňuje Human Rights Campaign, osoby, které jsou svou rodinou silně odmítáni kvůli sexualitě, mají osmkrát vyšší pravděpodobnost pokusu o sebevraždu než jiné LGBTQ osoby, šestkrát častěji těžké deprese a třikrát vyšší pravděpodobnost užívání drog. Gay conversion therapy je momentálně zakázaná ve dvaceti státech USA a Washingtonu, D.C.

Posledním typem jsou tábory mimo území USA (například v Kostarice nebo Mexiku), které jsou výhodné svou geografickou blízkostí a zejména regulacemi, jež nejsou tak striktní jako v USA.

Poskytovatelé těchto celoživotních traumat se nezdráhají si účtovat částky v rozmezí od desetitisíců po statisíce dolarů (tedy řádově miliony korun).

Společným jmenovatelem těchto „terapií“ je důraz na ponižování, psychický teror, otrockou fyzickou práci a brutální tresty.

Jsou to jen děti

Nápravná zařízení pro americké teenagery mají různé podoby, ale motivy se opakují. Často je zřizují velké soukromé společnosti v rámci sítě podobných zařízení, které profitují nejen ze zoufalství rodičů, ale také z pokřiveného regulatorního prostředí.

Porušení mlčenlivosti

Díky rozvoji internetu se po desetiletích teroru konečně začali sdružovat „přeživší“ těchto programů a vytvářejí cílený tlak na regulátory a na veřejnost. Jedním z největších hnutí je Breaking code silence („porušení mlčenlivosti“), které motivuje teenagery, aby sdíleli své příběhy dál.

Nejhlasitější kampaň vede někdejší ikonická celebrita Paris Hilton. V rozhovoru pro Washington Post vylíčila, jak si od 16 let prošla několika takovými zařízeními v Utahu a zažila škrcení, sexuální obtěžování, spánkovou deprivaci a samotku. Momentálně bojuje za obdobu Listiny práv (Bill of Rights), která by definovala práva nezletilých v USA.

Aplikované postupy (týrání dětí) samozřejmě nemají nic společného s poznatky moderní psychologie a jsou prováděny nekvalifikovanými osobami. Společným jmenovatelem těchto „terapií“ je důraz na ponižování, psychický teror, otrockou fyzickou práci a brutální tresty jako hlad, senzorická deprivace nebo třeba zavírání až na několik měsíců na samotku.

Doslova kafkovským paradoxem je, že praktiky, které nejsou dovoleny ani ve věznicích nejvyšších stupňů, jsou u těchto dětí naprosto legální, protože rodiče podepsali převod rodičovských práv, což americká legislativa dovoluje. Hranice legálního postihu začínají někde u vážného zranění, sexuálního zneužití a smrti svěřené osoby (k čemuž nezřídka dochází).

Rodiče jsou zpravidla pečlivě manipulováni, aby děti ponechali v programu co nejdéle (ideálně až do 18 let) a veškerá komunikace s dětmi po dobu terapie je pečlivě inscenovaná. A nejde o ojedinělé případy – traumatizující prvky jako nucenou izolaci nebo spoutávání využívalo v roce 2015 celkově 82 % těchto zařízení. Jen vyjmenování sadistických praktik, které tyto instituce využívají, by vydalo na samostatný článek.

Dalším plně legálním prvkem je dopravování dětí do programu pomocí zinscenovaného únosu z domova. Rodiče jsou k němu tlačeni ze dvou důvodů – zaprvé je prostě snazší takto dítě do programu dopravit a zadruhé, protože to stojí další tisíce dolarů navíc. Už samotný únos a spoutání vyústí pro mnoho dětí v celoživotní úzkosti, problémy se spánkem či emoční poruchy.

V Élanu se mísili děti milionářů s chudými sirotky, dětem proto byly ihned po příjezdu zabaveny osobní věci a vlastní identita.

Joe Nobody

Nejlépe do fungování troubled teen industry nechal svět nahlédnout autor s pseudonymem Joe Nobody, který od roku 2018 vytváří unikátní webový komiks Joe vs. Elan School (viz box). V něm čtenáři graficky přibližuje šokující fungování instituce jménem Élan School.

Joe vs. Élan School

Joe vs. Elan School
Joe VS Elan School

Joe vs. Elan School: A True Cult Classic je webový komiks založený na skutečných zážitcích anonymního kreslíře, který prošel Élan School.

Příběh je vyprávěn ve třech částech. Prvních 62 kapitol je věnovaných Joeově pobytu v Élan School a útrapám, které tam musel snášet.

Dalších osmnáct kapitol pojednává o životě Joea bezprostředně po opuštění ústavu. Čtenáře provádí jeho vysokoškolským životem, vztahy s vrstevníky a rodinou a těžkou posttraumatickou stresovou poruchou způsobenou jeho zneužíváním ve škole.

Od jednaosmdesáté kapitoly dál se komiks zaměřuje na dospělého (a ženatého) Joea, který dělá, co může, aby zvýšil povědomí veřejnosti o škole Élan a pomohl ukončit její zneužívání náctiletých jednou provždy.

Élan School zakládá v roce 1970 charismatický a drogově závislý milionář a politik Joe Ricci ve spolupráci s psychiatrem Geraldem Davidsonem. Na 33akrovém pozemku v bývalé lovecké chatě uprostřed státu Maine tak vzniká nápravná instituce cílící na teenagery s behaviorálními problémy.

Účastníkům programu bylo 12 až 18 let a byli do Maine posíláni z celé Ameriky buď svými rodiči, nebo soudy, které od Ricciho dostávaly deset tisíc dolarů za každého delikventa. V Élanu se tak mísili děti milionářů s chudými sirotky, dětem proto byly ihned po příjezdu zabaveny osobní věci a vlastní identita.

Základem fungování této instituce byla striktní sociální hierarchie a rozdělení dětí na privilegované „strengths“ (silné) a submisivní „non-strengths“ (ne-silné). Středobodem terapie byly každodenní „general meetings“, které spočívaly v ječení obscénností všemi účastníky programu do obličeje teenagera, který se provinil například očním kontaktem s opačným pohlavím, konverzací o čemkoliv jiném než o programu, příliš dlouhou návštěvou toalety a podobně. Tyto rituály byly prováděny několikrát denně a jeden trval až 40 minut.

Absolutní kontrola chování a myšlení, absence soukromí, naprosté odříznutí od okolního světa, spánková deprivace a hlad vytvořily ze studentů prakticky časované bomby. Jakýkoliv nicotný prohřešek proti programu byl veřejně publikován a mohl vyústit až v brutální pěstní zápas, který skončil mimo jiné i smrtí studenta v roce 1982. V průměru v Élan School účastníci strávili 17 měsíců, někteří až čtyři roky, jelikož rodiče byli manipulováni do co nejdelšího placení programu. Za každého studenta získal Joe Ricci v průměru 50 až 60 tisíc dolarů (přes 1,3 milionu Kč).

Je těžké shrnout fungování tak pokřivené a brutální instituce, ale ve zkratce se jednalo o stanfordský vězeňský experiment, který profesor Zimbardo neukončil po šesti dnech, ale po 41 letech. V plné škále ho dokázal vylíčit až výše zmíněný komiks.

Paradoxní je, že provoz Élan School neukončil případ absolventa, který v roce 1975 umlátil mladou dívku golfovou holí, ani dalších jedenáct vyšetřování. I přes výpovědi desítek svědků byly zmíněné aktivity naprosto legální a instituce se zavřela až v důsledku negativního veřejného obrazu a úbytku zájmu ze strany rodičů.

Brány Élanu se zavřely na jaře 2011, a to tři měsíce po nově získané státní akreditaci. Žádný zaměstnanec, zřizovatel ani externí pracovník nikdy nečelil žádným obviněním ve spojení s fungováním této instituce. Od roku 1975 minimálně 39 bývalých studentů Élan School spáchalo sebevraždu.

Po celých USA je přes šest tisíc center, kterými projdou ročně statisíce dětí. Pro zřizovatele těchto institucí je to zlatý důl.

I jedno je příliš

Faktem však zůstává, že zavřením Élan School hrůzy amerických polepšoven neskončily. Podle zmíněné iniciativy Breaking code silence je po celých USA přes šest tisíc center, kterými projdou ročně statisíce dětí. Pro zřizovatele těchto institucí je to zlatý důl – například Provo Canyon School (kde trávila čas i Paris Hilton) za pět let dostala jen z federálních zdrojů 37 milionů dolarů (820 milionů korun). Terapie se financují i skrze Medicaid (vládní program proplácení léčebných výdajů) – například stát Nevada utratil 35 milionů dolarů (776 milionů korun) za poslání 761 dětí do zařízení v Utahu.

Měly by být „nápravné“ tábory v USA zakázány?

Dodejme, že kolem 40 % účastníků nemá klinické známky toho, že podobný program potřebují, nemluvě o tom, že tyto „terapie“ ve skutečnosti zvyšují recidivismus o osm procent.

U takto rozsáhlé a systémové nespravedlnosti je velmi těžké ukázat prstem na jednoho viníka. V prvé řadě se jedná o naprosto fatální selhání federální i státní vlády na všech úrovních. Nečinnost regulátorů, zákonodárců, soudců i policistů nastavuje perverzní motivace strůjcům těchto programů, kteří zase vydělávají peníze na zacházení s nezletilými hůře než se zvířaty. Jedná se o jeden z nejhorších příkladů nekalé spolupráce soukromého a veřejného sektoru.

Určitý díl viny padá i na rodiče, kteří jsou sice manipulováni okolnostmi a poskytovateli těchto programů, v době internetu ale lze jen těžko pochopit, že si někdo nezjistí, kam posílá své dítě. Troubled teen industry ukazuje, kam až se dá s frází Je to pro tvoje vlastní dobro dojít.

 

Kam dál? Jakub Žofčák na Finmagu:

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Ohodnoťte článek

-
40
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Jakub Žofčák

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na NF VŠE a momentálně si dělá doktorát na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Živí se lektorstvím a pořádáním kurzů pro studenty, spolupracuje jako... Více

Související témata

byznysdepresemládežrodičovstvíSpojené státySpojené státy americkéšikana

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo