Nebát se a vysát
Skutečný psychologický problém není vzpomínka na okupaci v osmdešedesátém, ale mimoňská představa, že se díky takovým bebínkům dá donekonečna vozit za polovic.
Ministr obrany Martin Stropnický navazuje odmítnutím stálé základny NATO na tradici ztělesněnou Haškovým nadporučíkem Lukášem.
- 1914: Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.
- 2014: Buďme v alianci, ale nemusí o tom nikdo vědět.
„Pořád ještě je to trochu psychologický problém,“ kroutil se Stropnický v pondělí pro agenturu Reuters. Víte, my máme s armádami mrzuté zkušenosti. Tomu v Polsku nebo Německu těžko můžou rozumět, tam se vždycky jen tak škádlili, kdežto u nás byli dokonce i mrtví!
„Jinak byl hodný člověk,“ dodal Hašek o Lukášovi a ani Stropnický si nezaslouží lynč. Nezklamal očekávání, jen naplnil smutnou normu. Vždyť zdědil rezort, do kterého jsme se zavázali ročně investovat dvě procenta HDP, a stěží přitom poslepujeme polovinu, což Reuters ochotně připomíná.
Česko nestojí po boku spojenců: je na ně přisáté.
exkluzivně
Kde že byla řeč o bililonech, které nám přineslo členství v Unii? Leckde.
Jenže my k tomu máme poněkud obšírnější shrnutí studie, která bude představená až v pondělí na tiskové konferenci na Úřadu vlády. Takže už teď si můžete chystat munici...
Aby z toho pro nás něco káplo
Sací reflex se zažral hluboko do myšlení nejen ministrů, ale i publicistů, kteří by měli vládě dýchat za krk.
Všimněte si třeba point bilancí deseti let v Evropské unii: Nebýt v EU, je Česko o tři biliony chudší; Vysočina v EU: Miliardy pro kraj; Co přineslo členství v Evropské unii českým obcím. Médiím dominuje účetní pohled, přesněji jediná polovina účetního pohledu. Dlouho se hledá zhodnocení toho, co Česko naopak přineslo Unii. Nebyla to totiž žádná sláva: hlavně masy pasivně-agresivních kašpárků, kteří jednu minutu vyhrožují, že „jim to osladíme“, a druhou poníženě škemrají o miliardy na bezúčelné vylévání betonu a vršení cihel. Kteří se můžou potento pýchou, že hodná Unie chrání olomoucké tvarůžky a valašský frgál, ale zároveň je pro ně do nebe volající byrokracií, že má zlá Brusel nároky na rum a máslo.
Savou mentalitu dokládá i kampaň před volbami do Evropského parlamentu. Žádná masová strana už se ani nesnaží předstírat, že jde o cokoliv jiného, než aby z toho sem něco káplo. Socialista Miroslav Poche slibuje na pražských plakátech boj „za evropské dotace pro naše město“. Na peníze z fondů lákají i billboardy ANO. Lidovci budou hájit české zájmy, například studijní pobyty našich mladých v Bruselu. Na oplátku evropskému společenství nabízíme nějaké ty knížecí rady, jak se to má dělat, protože staré pilulky instantního národního sebevědomí křišťál – Havel – Jágr ne a ne přestat účinkovat.
Obchodování je v pořádku. Vysosávání ne
Nedělám si tím prostor pro sluníčkový závěr. Občas každý podlehne nutkání chovat se, s odpuštěním, jako kurva: svézt se načerno, vycouvat z dohody, napsat pravidla sobě na míru. Jenomže abyste se občas mohli chovat jako kurva, musíte mít pro ostatní nějakou hodnotu. Jinak vám brzo řeknou: čau. To je základní pravidlo trhu práce i mezinárodních vztahů.
V NATO ani Evropské unii nemá Česko po patnácti a po deseti letech členství hodnotu skoro žádnou. Některým spojencům tam i tam by se předpokládám bývalo ulevilo, kdyby tahle přísavka radši nikdy nepodala přihlášku.
Stropnický měl na nápad kývnout. Vybudování stálé základny NATO je jeden z mála momentálně dostupných způsobů, jak si udělat páku a českou hodnotu v alianci navýšit víc než rozpočet na obranu.
Pětačtyřicet let po okupaci a pětadvacet let po revoluci už je načase konečně se přestat stylizovat do bratříčka zapomenutého za vrátky Západu, rozrýpávat si bebínka a chtít kvůli nim jezdit za polovic.
Začíná to být trochu psychologický problém.
Související témata
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu
