S eurem na věčné časy. Myslí to Tsipras vážně?

Toto je zpráva z budoucnosti – z roku 2025:

Řecký premiér Alexis Euras oznamuje, že dosáhl dohody s věřiteli a Řecko dostane devátý záchranný program. „K drachmě se nevrátíme, zachránili jsme pro Řecko euro,“ prohlašuje komunista Euras.

Sekretariát eurozóny vzápětí vydává informaci o podmínkách dalších úvěrů pro Řecko: Řekové musí změnit ústavu, škrtnout z ní prezidenta a do čela země postavit guvernéra jmenovaného prezidentem euroskupiny. Guvernér bude schvalovat i odvolávat řeckou vládu a podepisovat zákony včetně rozpočtu…

Tolik fikce. Mám za to, že po nejnovějším eurosummitu není ani zvlášť přitažená za vlasy.

Veletoči ke kapitulaci

Čert aby se vyznal v řecké politice. Toto je rekapitulace posledních dnů:

• V průzkumu před řeckým referendem se pro odchod z eurozóny vysloví pouze 29 procent Řeků.
• Vzápětí jdou Řekové hlasovat a víc než šedesát procent z nich posílá věřitele kamsi k šípku – i s jejich návrhy na úsporný režim, kterými podmiňují dokončení druhého záchranného programu, potažmo udržení Řecka v eurozóně.
• Jen pět dnů nato jejich premiér Alexis Tsipras, který prosadil referendum, zasílá do Bruselu návrh reforem, které odpovídají tomu, co voliči v referendu odmítli.
• Za další čtyři dny Tsipras přijímá dohodu, která má odvrátit bankrot jeho země a dohodu o další (třetí) úvěrové pomoci v hodnotě 82 až 86 miliard eur s podmínkami, které jsou drakonické – tvrdší než ty, které si mohli Řekové schválit v referendu.

Z výčtu je zjevné, že takové veletoče nemůže Tsipras a jeho parta ustát. Vláda se bude poroučet. Její dny jsou sečteny, protože ze svého programu může splnit jediný slib – udržet euro.

Tsipras ale sliboval Řekům především konec utažených opasků. Hlásal, že Řekové mohou zapomenout na „katastrofální úsporná opatření“, že za sebou konečně nechají „pět let ponížení a bolesti“.

Komunista, který po summitu eurozóny ztratil bojovného ducha (agentura Bloomberg píše, že vypadal jako spráskaný pes), nic z toho nemůže dodržet. Co víc, podle dohody s věřiteli by teď měl dělat přesně to, co jako představitel levice nikdy neměl v plánu – liberalizovat trh, privatizovat a osekávat erár. A k tomu ještě do rukou věřitelů svěřil dohled nad fondem národního majetku, z jehož prostředků se má mimo jiné snižovat řecký dluh.

Kde končí řecká hrdost

Alexis Tsipras často masíroval sebevědomí Řeků. Připomínal jim: „Jsme hrdý národ.“

Bylo to zvláštní, když hrdost zvěstoval politik, který žádal partnery, aby mu odpustili staré dluhy, znovu mu půjčili a nechtěli za to žádné záruky.

Ale budiž, připusťme, že Řekové mají být na co hrdí. Třeba na svůj antický odkaz Evropě a světu – na své učence, demokracii v městských státech, ale i na svůj vzdor osmanským a nacistickým uzurpátorům.

Leč hrdost u Tsiprase, jako u většiny řadových Řeků končí u možnosti návratu ke staré drachmě.

Obyvatelé helénské země se eura drží zuby nehty a to i v nynější mizérii, kdy společná měna už v Řecku neplatí za bájný roh hojnosti, z něhož se sypou levné úvěry. Euro je však pro ně pořád něco jako členství ve VIP klubu, o jeho výměně za drachmu nechtějí ani slyšet.

Poměr stoupenců eura a drachmy je 66,5 ku 27 (květnový průzkum Výzkumného institutu Makedonské univerzity).

Drachma jako propadák

Návrat k drachmě je noční můrou většiny Řeků. Nelze se jim divit. Své úspory v bankách teď řečtí střadatelé vybrat nemůžou a sen, že je jednou dostanou znehodnocené v národní měně, je budí ze spaní. Proto den co den přešlapují u bankomatů, aby ze svých účtů odčerpali aspoň povolený příděl eur.

(Mimochodem, copak je prozíravé volit marxisty a nechat peníze v domácí bance!?)

Řecká nechuť vrátit se k drachmě má své opodstatnění také v nedávné historii. Zatímco starověká drachma má slavnou minulost, platila v Aténách i dalších městských státech a byla to tvrdá měna, novodobou drachmu Řekové za předmět národní hrdosti pokládat nemohou. Stala se pro ně symbolem devalvace, inflace a korupce – nic, na co by obyvatelé balkánského státu mohli být pyšní.

Od roku 1981 (vstup Řecka do Evropského společenství) do ledna 2001, kdy Řekové začali platit evropskou měnou, ztratila drachma vůči euru a jeho předchůdkyni Evropské měnové jednotce (European Currency Unit, ECU) 82 procent. Z 62 drachem za ECU spadla na 340 drachem za euro. Viz obrázek vpravo.

Během této doby byla drachma dvakrát devalvována – poprvé v roce 1985 o 15 procent. Tehdy byla čtyřiadvacetiprocentní inflace. Druhou, čtrnáctiprocentní devalvací prošlo Řecko v roce 1998. Cílem bylo srazit pětiprocentní inflaci a splnit jedno z  kritérií pro přijetí eura.

Kdyby Řekové nefalšovali účetní údaje, nekvalifikovali se pro euro a zůstali u drachmy, jejich měna by na euro nabírala obdobnou ztrátu, protože země v unijní konkurenci pořád propadá.

Řecké vlády se nestaraly se o to, aby posílily průmysl a export. Nesnižovaly byrokratickou zátěž podnikání. Nedělaly nic pro modernizaci země, snad s výjimkou modernizace řecké armády. Pro ni nakoupila vláda německé tanky Leopard s lepší výbavou, než mají tanky stejného typu, které používá bundeswehr.

Dohoda s otevřeným koncem

Nakonec několik otázek:

Jak nejnovější dohoda věřitelů s Řeky dopadne? Zajistí Řekům euro na „věčné časy? Nebo jen odsune jejich odchod z eurolandu a návrat k drachmě na pozdější dobu? (Tady doporučení sázkařům nedávám.)

Předvede snad Alexis Tsipras další veletoč a vyhlásí přes noc nové referendum? Na to patrně nemá čas. Tenké zásoby eura v řeckých bankách se tenčí dál a jeho vláda kaskadérů nejspíš ani nemá natisknuté nouzové řešení – dluhopisy, kolky nebo drachmy.

Pokud vše klapne podle předpokladů a dohodu schválí parlamenty (zejména parlament řecký), bude se řecká politika v příštích letech dělat v Berlíně a v Bruselu, jedno zda v Aténách bude vládnout levice, pravice, liberálové či konzervativci. Budou Řekové s takovou cenou za euro souhlasit? Nejspíš nebudou. Ale bude se jich někdo ptát?