https://www.finmag.cz/firemni-kultura/266965-obcan-k-toho-rekne-malo-o-identite-hodne-o-zoufale-touze-po-poradku
Občan K. toho řekne málo o identitě, hodně o zoufalé touze po pořádku
Jak to dopadne, když si dvanáct výlupků protočí občanky? Nikdo si toho nevšimne, ale všechny to pak rozzuří.
![Občan K. toho řekne málo o identitě, hodně o zoufalé touze po pořádku](https://js.pencdn.cz/acimage/w1000-h650-c1/266964.jpg)
Společensky kritická umělecká skupina Ztohoven se do povědomí nejvíc zapsala v roce 2007 pirátským odvysíláním atomového hřibu v pořadu Panorama na ČT2. „Výbuch mi přijde jako puberta, tahle věc je dospělá,“ říká teď v novém filmu jeden z dvanácti „Občanů K.“, kteří si před dvěma lety protočili občanské průkazy a několik měsíců komunikovali se státem pod cizí identitou.
Nešlo při tom jen o nějaké placení popelnic: volili a cestovali, jeden si pořídil zbrojní pas a jeden, pochopil-li jsem přes smích publika scénu dobře, si vzal za manželku cizí ženu, přičemž fyzicky při tom byl za svědka svému kolegovi ze Ztohoven a jeho skutečné partnerce. To všechno bylo možné díky tomu, že si dvanáctka zašla na úřady pro nové občanky – a protože jako průkazové fotky použili své snímky prolnuté s portréty podobně ostříhaných kolegů, mohli začít žít pod jiným jménem, aniž si toho někdo (s čestnou výjimkou jedné zubařky) všiml.
Výstavu k projektu v roce 2010 předčasně ukončila horlivá policie, osvětu teď dohání sedmdesátiminutový film Občan K. nasazený do docela široké distribuce. Originální a ambiciózní nápad s protočením občanek z něj ale moc dospěle nevychází.
Panwerich pirátem
Snímek v režii Michala Romea Dvořáka, jednoho z aktivistů, jde do kin s nálepkou dokument. Zasekl se ale na tom, že jenom dokumentuje: ukazuje pár komických i znepokojujících incidentů a nechává zhruba půlku z tuctu zúčastněných umělců volně mluvit o tom, co pro ně experiment znamená. Nijak jim neoponuje, nenabízí souvislosti, s výjimkou pár lidí z ulice nedává prostor ke komentáři nikomu mimo Ztohoven. Funguje spíš jako pohyblivý katalog k výstavě spíchnutý příliš nadšeným kurátorem bez odstupu i rozhledu. Celou dobu rozehrává v podstatě jediný motiv, kterým je identita jedince a jeho střet s dohlížejícím systémem.
Zajímá vás, jak se umělci vyrovnávali s tím, že je jejich doppelgänger může dostat do dluhů nebo jiného průšvihu? Nedozvíte se to, vlastně to celé byla taková švanda: vol za mě koho chceš, jen ne Paroubka. Podobně vybublá i motiv zubařky, která akci prokoukla díky pozoruhodné intuici: jméno z občanky jí prostě nějak nesedělo ke tváři. Jak je to možné? Odpověď nečekejte. Namísto toho se budete koupat v obecných řečech o byrokracii a dozoru. „Jsme společnost, vytváříme systém a hlídáme se navzájem,“ „nebudeme figurkami na hracím poli velkých hráčů,“ „jsme kartičky,“ „pravdu má ten, kdo je nejvíc slyšet,“ „chcete se dožít doby, kdy děti při narození dostanou čip?“ – Z plátna zní plytká protibyrokratická moudra, jako kdyby Panwerich vstoupil do Pirátské strany: když už je člověk jednou kartička…
Ztohoven si přitom občanky neprotočili proto, že by Systém nenáviděli a chtěli dokázat jeho prohnilost; prý si chtěli jen ujasnit vlastní názory na „racionalizaci společnosti“, všudypřítomné bezpečnostní kamery a poukázat na díry v dohledu. Tolik práce si s tím dali, ale nakonec o ničem neřeknou víc než kterýkoliv vysokoškolák s lehce anarchistickými sklony nebo středoškoláci, kteří se půjčováním dokladů zachraňují před pokutami za jízdu načerno. Zavádění biometrických prvků navíc dokládá, že „velcí hráči“ o dírách v Systému ví. Kdo taky ne…
Normalizace neskončila
Film je tak nakonec nejsilnější v rozměru, který se do něj nejspíš dostal neplánovaně. Zatímco o souvislostech a jemnovýznamech protočení občanek toho říká málo, daří se mu mimoděk podat výpověď o tom, jak přehnaně vážně bereme pravidla, jejichž smysl nám přitom často uchází.
V červnu 2010 ukončila policie pražskou výstavu dvanácti občanek se zmorfovanými obličeji hned den po otevření. Dokument nabízí docela působivé záběry nezvládnutého zákroku. Když se Roman Týc ptá jednoho z policistů, čím výstava porušuje zákon, dozví se, že jde o „Poškozování cizích práv!“ – „A koho?“ – „Snad orgánů republiky!“ Týc pak chce zpátky svou občanku, bez které se pochopitelně nemůže legitimovat; balancuje při tom mezi asertivní komunikací a trollováním příslušníků. Končí proto na zemi s přišlápnutou kostrčí. To celé jen proto, aby o několik měsíců později soud rozhodl o tom, že nejde o trestný čin, předal problém Úřadu městské části Praha 1 a ten aféru uzavřel s tím, že se umělci nedopustili ani přestupku.
Nevědouc o tom, že ji natáčí skrytá kamera, užívá si svou moc i paní na jednom z obecních úřadů, když se jí se žádostí o výměnu dostane do ruky již prošlá občanka. „Dostanu pokutu?“ ptá se jí kterýsi z umělců. „To si ještě rozmyslím,“ zní z tisícipatrové úřední věže; nakonec se to obejde bez penále, úřednici stačí předvést, že tady je psem nahoře ona.
Nejvíc jsem ale žasl nad náhodnou chodkyní před galerií s výstavou: „Roupama nevědí, co. Ráda bych viděla, kdo ty pány živí,“ nabízí recyklovatelný komentář na cokoliv provokativního a angažovaného, momentálně společensky nejpřijatelnější důvod k tomu zacpat si uši před jakýmkoliv nepohodlným sdělením. Pak vyměkne a složí Ztohoven svéráznou poklonu: „Ty taškařice mě dřív bavily.“ – Ale poškozování práv orgánů republiky, to už je moc!
Původní projekt Občan K. ani stejnojmenný dokument nenaplnily očekávání, pokud jde o výpověď o identitě občanů a jejím hlídání. Film ale ukázal, že v sobě třiadvacet let po Listopadu leckteří policisté a úředníci pořád nosí malé esenbáčky a slušní obyčejní lidé malého Milouše Jakeše. V duchu nejlepších normalizačních tradic v dokumentu předvádějí, jak dramaticky dovedeme bránit pravidla, která přitom kolikrát ani nechápeme, a která sami pravidelně porušujeme. Jak moc toužíme po tom, aby byl „pořádek“, ať už to znamená cokoliv. Proto velký dík Ztohoven za to, že nám – byť s kolísavou objevností a uměleckou úrovní – takhle kazí „klid na práci“.
Občan K. – Dokumentární film ČR. Režie: Michal Romeo Dvořák. Stopáž: 72 minut. Premiéra: 7. listopadu 2012.
Úvodní výřez z plakátu ze Ztohoven.com, trailer Aerofilms