Průměr mizí. Nad něj vám pomůžou počítače

Slyšeli jste někdy o „freestyle šachu“? Jsou to klasické šachy, jen s jedním podstatným rozdílem: hráč se může o svých tazích radit s podpůrným týmem, knihami — a hlavně s počítači. V turnajích vítězí borci s relativně nízkým koeficientem ELO, mezi 1700 a 1800 body: pro srovnání, světová šachová jednička Magnus Carlsen má 2872 bodů. Freestylová utkání totiž nerozhodují stejné dovednosti jako utkání tradiční. Podstatné je využít šedesátiminutový limit k co nejefektivnější poradě se softwarem a databázemi a vytěžit co nejvíc ze spojení lidské představivosti a výpočetní síly procesorů.

Americký ekonom a oblíbený blogger Tyler Cowen věnuje ve své třinácté knize, Average Is Over, freestyle šachu spoustu místa. Předpovídá totiž, že technologický pokrok udělá freestyle šachisty z donedávna obyčejných pracovníků. Pro marketéry, manažery, doktory, o vědcích nemluvě, už počítač není a nebude jen lepším psacím strojem, ale soudruhem, na kterého přeloží velkou část své analytické práce.

Tyler Cowen: Average Is Over: Powering America Beyond the Age of the Great Stagnation — vyšlo v nakladatelství Dutton Adult v září 2013. 304 stran, 13 dolarů (verze pro Kindle).

Nesoupeř proti strojům, soupeř s jejich pomocí

Soudruhem provokuju záměrně: Cowen se v knize představuje jako směs libertariána a konzervativce. To je ctihodný světonázor, byť má značku poškozenou kreaturami okolo Fox News a Protiproudu. Cowen je naštěstí jiný – chytrý, tolerantní, zdravě skeptický chlapík, který nahlas přemýšlí, jak jsme se sem dostali a kam by to mohlo jít dál:

„Tahle kniha má k dobrým zprávám daleko. Být mladý a bez práce už je normou. Platy těch šťastnějších mladých, kteří mají zaměstnání, klesají.“ Americká recese papírově skončila v roce 2009, ale pracovních míst pořád není tolik, co před ní. Bohatí přitom vydělávají stále víc. „Průměr mizí — to je heslo naší doby.“ Platí to o vzdělání, jednotlivých kariérách, dokonce i celých regionech. „Tyto trendy vycházejí z elementárních a těžko zvratitelných sil: produktivita inteligentních strojů roste, ekonomika se globalizuje a rozděluje na sektory výrazně stagnující a sektory naopak velmi dynamické.“

Od politických východisek se Cowen rychle dostává ke klíčovým otázkám: „Jste dobří v práci s inteligentními stroji, nebo ne? Doplňují vaše schopnosti schopnost počítače, nebo mu bude lépe bez vás? Nebo snad, což je nejhorší možnost, s počítačem přímo soupeříte?“

Kde se levičáci bouří, pravičáci se přizpůsobují. Podle Cowena tedy máte jít cestou freestylových šachistů. Přestat bojovat proti strojům a naučit se pracovat s jejich pomocí. Výhodu mají „[l]idé s matematickými a analytickými dovednostmi, lidé bez problémů ovládající počítače, protože rozumějí logice jejich fungování, lidé intuitivně objevující způsoby, jak využít počítače v marketingu a dalších netechnických oblastech. Nebavíme se jen o programátorských schopnostech (…) Počítačoví nerdi se budou mít dobře, ale ne z každého se bude muset stát počítačový nerd.“ — Ohromně důležitá pasáž, která nabourává hodnotu časté rady „naučte se programovat“. Podstatné pro většinu z nás není umět céčko nebo erko. Podstatné je vědět, jak využít Google Analytics k odhalení tužeb zákazníků nebo jak dostat maximum hodnotných informací z excelové tabulky, a hlavně jak ty informace prakticky využít. Cowen pohříchu nepíše, které konkrétní technologické dovednosti jsou podle něj momentálně důležité; zítra to zkusím dohnat sám v samostatné úvaze.

Wir alle sind Berliner

Budoucnost práce není jediné téma knížky. Cowen si třeba všímá trendů v migraci. Lidé se podle něj stěhují tam, kde sice nedostanou špičkové veřejné služby, ale zato jim díky dobrým pracovním příležitostem a nízkým cenám nemovitostí i sazbám daní daní zůstane víc v kapse. („Lidi opravdu milují mít v kapse o něco víc.“) V Americe je takovým místem — navzdory nepříjemně horkému klimatu — Texas. V Evropě pak Berlín. Samozřejmě to není nějaká obecně platná pravda, natož funkce o jedné proměnné. Teoreticky sice můžete pracovat pro pražské firmy na dálku z Osoblahy a mít v kapse ranec; prakticky ale pozoruju boj freelancerů o stoly v kavárnách v centru výrazně dražšího Brna.

Average Is Over je nabitá chytrými postřehy, to z ní ale bohužel ještě nedělá nadprůměrnou knihu. Cowen skoro všechno vypálí v první čtvrtině rozsahu, pak už zbytečně moc prostoru věnuje freestyle šachu a dalším odbočkám. Statistiky a další data sice neignoruje úplně, dokládá jimi například svoje tvrzení o úbytku pracovních míst. Zároveň je ale většina jeho závěrů aforistická. Někdy se v argumentaci zamotá: rozplývá se nad schopnostmi geniálních mladých šachistů a časným úspěchem Marka Zuckerberga, jen aby o něco dál sám připustil, že Nobelovy ceny dostávají pořád starší vědci. Ve složitém světě totiž pro zázračné děti — až na šťastné výjimky několika málo technologických podnikatelů a šachistů — není místo.

Ústřední motiv knihy — tedy že průměr mizí — se Cowenovi prostě nedaří doložit. Myšlenku zpochybňuje i smutná skutečnost, že Average Is Over je další průměrná knížka v řadě.