Minimální mzda očima expertů: Je to handrkování vůbec třeba?

19. 11. 2021

9 225

Nedávno se odehrálo další kolo debat na téma minimální mzda. Každoroční bitva mezi zástupci firem, odborů a politiky letos skončila zvýšením o tisícovku. Zaměstnavatelé jásají, odbory zuří. Je ale třeba se stále takhle handrkovat, nebo by měla být minimální mzda součástí nějakého automatu?

Minimální mzda očima expertů: Je to handrkování vůbec třeba?

Minimální mzda od ledna příštího roku vzroste z rozhodnutí vlády na 16 200 Kč. Samo ministerstvo práce a sociálních věcí (v držbě ČSSD) přitom původně navrhovalo růst o 2 800 Kč, s čímž souhlasily i odbory. Naopak zaměstnavatelé, kterým to zvýší náklady na práci, byli proti.

Výsledek každoročních bojůvek tak nelze označit jinak než za úspěch firem. Odbory naopak mluví o „přezíravosti a aroganci“. Premiér Andrej Babiš, stávající (leč svěřenskými fondy krytý) vládce holdingu Agrofert, jen poznamenal, že vláda „brala v úvahu situaci v podnikatelském sektoru“.

Zvýšení minimální mzdy má dopad i na takzvanou mzdu zaručenou. Současné navýšení tak znamená, že v závislosti na odbornosti a náročnosti dané pozice v osmi stupních nemohou firmy lidem platit méně než 16 200 až 32 400. A právě tyhle limity a provázání dráždí firmy nejvíc a jsou i důvodem každoročních bitev v tripartitě.

Pokud někomu dělá radost pohled na tuto grafiku, tak já to nejsem. Politikům je to možná jedno, ale já za tím vidím konkrétní lidi. A hlavně obrovskou ostudu… Jestli je něco důkaz, že jsme východní zemí, tak je to ostudně nízká minimální mzda‼ pic.twitter.com/SKFblNlt3b
— Josef Stredula (@JStredula) November 5, 2021

Už několik let se přitom debatuje o možnosti nárůst minimální mzdy zautomatizovat. Navázat ji, podobně jako důchody, třeba na růst průměrné mzdy. Firmy by tak jasně věděly, co je čeká, a nemusely by každoročně netrpělivě přihlížet netransparentním debatám.

Jste pro zavedení automatické valorizace minimální mzdy? Nebo podle vás existuje jiné, lepší řešení?

Ministerstvo financí dlouhodobě podporuje systémové a transparentní zvyšování minimální a zaručených mezd coby určitý stabilizátor podnikatelského prostředí, který umožní soukromému sektoru racionálně plánovat. Naše dosavadní zkušenost navíc ukazuje, že se sociální partneři opakovaně nedokáží dohodnout a rozhodovat musí vláda, často až krátce před koncem roku. A to bohužel nechává naše firmy v nejistotě. Tím spíše, že zvýšení minimální mzdy prostřednictvím zaručených mezd a tlaku na mzdový růst ovlivňuje celé mzdové rozdělení. Proto musí přijít systémové řešení v podobě automatického valorizačního vzorce, který bude respektovat nejen vývoj produktivity práce, ale i socioekonomické podmínky.

Velmi bych varovala před jednoduchým mechanickým vzorcem obsahujícím třeba poměr k průměrné mzdě. Problémem takového řešení je totiž časové zpoždění, kvůli kterému pak můžeme minimální mzdu valorizovat ve vztahu k již neaktuální ekonomické etapě. Budoucí valorizační pravidlo proto musí zahrnovat určitou pojistku pro případy ekonomické recese, která bude reflektovat aktuální ekonomický vývoj, aby nedošlo k ohrožení konkurenceschopnosti české ekonomiky.

Hospodářská komora dlouhodobě prosazuje stanovení jasných kritérií pro valorizaci minimální mzdy. Už nechceme akceptovat, že jsou zaměstnavatelé pod pravidelným tlakem skokového navyšování nejnižšího výdělku, který vláda zpravidla oznamuje na poslední chvíli. Minimální mzda potřebuje zejména odpolitizování a dlouhodobou změnu koncepce. Považuji za nezbytné jít cestou změny zákona a navázání nejnižšího výdělku na ekonomické predikce ministerstva financí, nikoliv na požadavky odborů a některých politiků.

Na hodnotu minimální mzdy je navíc navázáno dalších sedm mzdových tříd pro dané profese. Právě institut takzvaných zaručených mezd Hospodářská komora dlouhodobě považuje za přežitek, který by se měl pro podnikatelský sektor úplně zrušit. Pokud veřejný sektor považuje zaručené mzdy za nezbytné, ať je pro státní zaměstnance zachová. V privátní sféře jsou ale kontraproduktivní a v mnoha případech omezující.

Zejména v postcovidové době potřebují podnikatelé více než kdy dříve jasně nastavená pravidla a předvídatelnost jak v oblasti legislativy, tak také u nařízení typu minimální mzdy. I proto nabízíme budoucí vládě pomocnou ruku a jsme připraveni na valorizačním mechanismu pro výpočet minimální mzdy odborně spolupracovat.

Pokud by institut minimální mzdy měl být ponechán, pak by bylo skutečné lepší zavést pro její valorizaci pevná pravidla, která by stabilizovala podnikatelské prostředí a umožnila zaměstnavatelům racionálně plánovat mzdové náklady s dostatečným předstihem. Jednoduše je třeba institut minimální mzdy odpolitizovat – v předchozích letech jsme právě z tohoto důvodu byli svědky jejího zcela chaotického navyšování.

Minimální mzda by se dle mého názoru měla primárně odvíjet od vývoje produktivity práce, v úvahu přichází i relace k průměrné mzdě. V tomto případě by se ale musel zrušit systém navazujících zaručených mzdových tarifů, který de facto tlačí nahoru i průměrnou mzdu a celý systém se pak dostává do spirály, neboť ve chvíli, kdy se zvýší průměrná mzda, se samozřejmě vytvoří zpětně tlak na zvýšení minimální mzdy. Kategorizace prací do osmi skupin navíc neodpovídá požadavkům trhu práce a svazuje zaměstnavatele při utváření efektivní mzdové politiky.

Tempo růstu minimální mzdy v posledních několika letech více než dvojnásobně převýšilo tempo růstu celkových mezd. Zvyšování minimálních mezd a zaručených mezd zpětně vytváří tlak na růst sociálních dávek, a tedy i výdaje veřejných rozpočtů. Zvyšování minimálních mezd bez návaznosti na produktivitu práce navíc může vést k situaci, kdy si tito zaměstnanci na sebe zkrátka nevydělají. I když se to dnes v napjaté situaci na trhu práce může zdát nereálné, časem mohou čelit vyššímu riziku propouštění a propadu do dlouhodobé nezaměstnanosti.

Jednoznačně podporuji automatickou valorizaci minimální mzdy. Současný způsob navyšování minimální mzdy slouží především k politické profilaci. Navrhovatelé výrazného zvýšení minimální mzdy se chtějí prezentovat jako bojovníci za práva zaměstnanců, naopak zastánci skromného růstu minimální mzdy chtějí působit jako ochránci zaměstnavatelů. Každoroční diskuze o adekvátní úrovni minimální mzdy připomíná folklórní aktivitu, na kterou společnost vynakládá zbytečný čas a energii.

Automatická valorizace by snížila nejistotu o budoucím vývoji minimální mzdy a zpřehlednila by plánování zaměstnavatelů i zaměstnanců. Takto ukotvená očekávání o vývoji minimální mzdy by firmám zjednodušila volbu kapitálové intenzity. Firmy by mohly lépe odhadnout optimální mix práce a kapitálu. Díky přehlednosti automatické valorizace by se zaměstnanci s nízkou kvalifikací snázeji rozhodovali, zdali zůstat na pozicích s minimální mzdou, či raději akumulovat lidský kapitál a posunout se po žebříčku profesí směrem nahoru.

Z hlediska praktické implementace by se valorizace minimální mzdy mohla orientovat na vývoji mediánové mzdy. Tím by bylo zajištěno, že minimální mzda udržuje tempo s růstem cen a produktivity.

Svaz průmyslu a dopravy proto dlouhodobě prosazuje zavedení valorizačního koeficientu, podle kterého by byl výpočet minimální mzdy jasně navázán na průměrnou mzdu. Zajistili bychom tak předvídatelnost jejího vývoje. Proto jsme velmi rádi, že se toto opatření dostalo i do programového prohlášení vznikající vlády.

Ačkoliv se minimální mzda téměř nikoho z našich členů netýká, podniky musí podle jejího růstu navyšovat i mzdy zaručené mzdy. Tím firmám rostou náklady a zmenšuje se jim flexibilita v odměňování. Podniky potřebují jistotu a vědět, jak se bude minimální mzda vyvíjet, aby mohly lépe plánovat své náklady a investice. Proto potřebujeme, aby valorizační koeficient odrážel skutečný vývoj hospodářství například na základě predikce ministerstva financí.

Je dlouhodobě neudržitelné, aby tak zásadní rozhodování, které má dopad na celkový ekonomický vývoj, bylo předmětem politického rozhodování s nejasným výsledkem.

Pokud bychom akceptovali automatickou valorizaci mzdy, tvrdili bychom, že efektivitu všech firem, která zvyšování mezd umožňuje, ovlivňuje jenom jeden faktor. Což je nesmysl.

Skutečnost ale je, jak bývá zvykem, ještě komplikovanější. Představme si situaci, kdy budeme chtít, aby u nás pracovalo čím dál tím víc high-net-worth individuals (HNWIs), tedy jedinců s finančním majetkem nad jeden milion dolarů. Mohou to být Češi, i cizinci. Čím více budeme mít HNWIs, tím více bude růst průměrná mzda. Tito lidé by chtěli, aby se někdo staral o jejich domácnosti, zahrady a děti. Ale zase nechtějí za tyto služby platit mnoho. Pokud by platili příliš, půjdou raději do jiné země, kde za tyto služby zaplatí méně. Jejich odchodem by nám klesly příjmy z jejich daní a to, co by zde utratili.

Akceptujme tedy, že svět je velmi komplikovaný a že prospěšně nastavená minimální mzda je komplikovaný úkol, který navíc nikdy nekončí. Ostatně, stačí se podívat, jak komplikované je odměňování šéfů veřejně obchodovatelných společností.

Každoroční politické handlování o výši minimální mzdy je nedůstojné, svádí politiky k předvolebním úplatkům, vytváří dodatečnou nejistotu ve státním rozpočtu (protože na minimální mzdu jsou navázány další položky, například školkovné, odvody SZP, některé limity...) a způsobuje nestabilitu podnikatelského prostředí. Když už přijmeme samotnou existenci minimální mzdy, jakkoliv jde o velmi kontroverzní nástroj, musí být její stanovování automatické, předvídatelné a hlavně nezávislé na politicích a jejich aktuální ideologii.

Ačkoliv se nabízí navázání minimální mzdy na průměrnou mzdu, v tomto případě by šlo o perpetuum mobile: zvedání minimální mzdy povede k růstu mzdy průměrné a to zase k růstu minimální mzdy a tak pořád dokola. Vlády navíc mohou ovlivňovat výši průměrné mzdy prostřednictvím mezd státních zaměstnanců. Je tedy nutné najít jiný ukazatel. Takový, který zásadně neklesá pod nulu, zohledňuje růst životních nákladů lidí, kteří minimální mzdu pobírají, je dostupný s přiměřeným a ne moc velkým zpožděním a pokud možno jej přímo neovlivňuje aktuální vláda.

Všechny tyto podmínky splňuje například inflace, respektive index růstu spotřebitelských cen předloňského roku zveřejňovaný Českým statistickým úřadem. I v tomto případě sice jde o navzájem závislé ukazatele, ale vazba je volnější a hlavně mnohem méně ovlivnitelná aktuálně vládnoucí garniturou.

Osobně nejsem příznivcem automatické valorizace minimální mzdy. Minimální mzda by se měla odvíjet vždy od aktuální inflace. V době ekonomické stagnace či dokonce ztrát by tato automatická valorizace mohla být pro některé zaměstnavatele likvidační, zejména pro menší a střední podniky a neziskovky.

Důvodem je také osm kategorií zaručené mzdy, které určují, v jaké relaci se má pohybovat minimální mzda pro dané profese. Zaručená mzda některých profesí se tak může vyšplhat na vysoké částky, ke kterým je potřeba připočítat státní odvody.

Je tedy potřeba u takto systémových změn brát v potaz také chudší regiony, příkladem může být region Vysočina, kde dlouhodobě působíme. Zde by to spoustu podniků opravdu zlikvidovalo, už by se jim nevyplatilo lidi zaměstnávat.

Automatická valorizace minimální mzdy vnáší do systému pracovního odměňování v ČR dodatečný prvek předvídatelnosti, což podnikatelům či firmám usnadní plánování a rozpočtování. V posledních letech ale minimální mzda roste výrazně rychleji než mzda průměrná. Třeba v příštím roce poskočí minimální mzda o osm procent, ale průměrná mzda jen o zhruba pět procent.

Valorizační vzoreček při automatickém navyšování minimální mzdy by tedy musel vést k jejímu méně velkorysému navyšování, než jaké je v posledních letech zvykem, měl-li by být dlouhodobě udržitelný. Pokud by dlouhodobě rostla minimální mzda rychleji než mzda průměrná, za nějaký čas bude výše minimální mzdy nad možnostmi ekonomiky, což by znamenalo propouštění zaměstnanců, krachy firem a útlum ekonomické aktivity.

V uplynulých letech si ale politici mohli „komfort“ citelného nárůstu minimální mzdy, jenž předčil růst mzdy průměrné, dovolit. Mimo jiné tím pomohli zadělat na současnou rapidní inflaci. Což ovšem jen svědčí o tom, že ekonomika prostě dlouhodobé žití nad poměry netoleruje. Současná inflace je tak i výstrahou politikům, že nesmějí dlouhodobě nechat mzdu minimální růst nad rámec vzestupu mzdy průměrné.

Tomu je tedy třeba přizpůsobit také valorizační vzoreček. Ten v důsledku znamená, že by byli politici svázáni a nuceni být při navyšování spíše méně velkorysí než v uplynulých letech. To je omezuje v nakupování voličských hlasů za peníze daňových poplatníků, takže proto dosud žádný vzoreček nemáme. Třeba se to změní s nastupující vládou, bylo by to fajn.

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

V čase, kdy se se zdá, že nic už není tím, co bývalo, neztrácejí optimismus. Chuť vymýšlet a podnikat by mohli rozdávat. Příběhy, které určitě stojí za to znát.

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

Koupit Finmag

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze

Michal Hron

Šéfredaktor webu Finmag.cz. Novinář s dlouholetou praxí z největších českých médií, milovník moderních technologií i přístupů, ale i čisté nedotčené přírody. Po krachu vydavatelství Mladá fronta přešel... Více

Další články autora