Česko se musí vzpamatovat. Nebo tady můžou vládnout věřitelé a Brusel

Evropa se konečně nadechuje k tomu, aby změnila situaci, kdy vývoj na energetické burze určuje Vladimir Putin. Je jasné, že nynější ceny zemního plynu i elektřiny si nemůže dovolit. Není únosné horentními výdaji mírnit ekonomické a sociální dopady krize, aniž by se řešily její příčiny.

Dvojnásob to platí pro Česko. Náš stát je silně závislý na fosilu z Ruska. Kromě toho, jak ve své zprávě připomíná Nejvyšší kontrolní úřad, se loni vyhoupl do čela žebříčku nejrychleji se zadlužujících států Evropské unie a současně postoupil mezi země s nejnižší mírou ekonomického růstu.

Na to, že státní rozpočet není ufinancovatelný, upozorňuje kdekdo. Nedávno v Otázkách Václava Moravce třeba Helena Horská. Členka Národní ekonomické rady vlády (NERV) připomněla, že strukturální deficit, tedy pravidelné a povinné výdaje státu, které převyšují jeho příjmy, roste a je výš než loni, kdy dosahoval 220 miliard korun.

Ministerstvo plánuje další dluhy, které budou pohánět inflaci a které se nedají odbýt jen tím, že stát potřebuje peníze na energetiku a obranu.

Kdeže jsou ty reformy?

Babiš taková varování odbýval poznámkou „oni nám půjčujou“, což připomínalo černý vtip o chlápkovi, který padá z mrakodrapu a v každém patře, kolem kterého prolétá, opakuje: „Zatím dobrý.“

A vláda Petra Fialy?

Počátkem září zveřejnilo ministerstvo financí své rozpočtové plány pro zbytek funkčního období vlády. Počítají s tím, že kabinet příští rok stáhne schodek rozpočtu z letošních 330 na 270 miliard. V dalších letech má deficit dál klesat – v roce 2024 na 250 a rok nato na 230 miliard.

Ve srovnání s plány ministerstva vedeného Alenou Schillerovou nevypadá tenhle výhled až tak katastrofálně. Za Babišovy vlády měl deficit státního rozpočtu letos dosáhnout 376,6 miliardy a pro následující dva roky kalkulovaly finance se schodky 370 a 343 miliardy korun.  

Nynější ministerstvo nicméně plánuje další dluhy, které budou pohánět inflaci a které se nedají odbýt jen tím, že stát potřebuje peníze na energetiku a obranu. A dluhy můžou být nakonec mnohem vyšší.

Ministr Zbyněk Stanjura na webu financí ujišťuje, že volební slib dostat schodek veřejných financí pod tři „maastrichtská“ procenta koalice nakonec splní. Politika vlády tomu nenasvědčuje.

Vláda nechystá ani daňovou reformu, která by mohla v budoucnu zvýšit příjmy státu. Připouští pouze windfall tax.

Vláda dál rozhazuje

V mnohém připomíná babišovskou rozmařilost – kabinet rozdává pětitisícové příspěvky, zavádí úsporné energetické tarify, které nic neuspoří, zato vyvrtají díru do rozpočtu. Kromě toho zvyšuje dvouciferným tempem platy ve veřejném sektoru, zavádí automatickou valorizaci plateb za pojištěnce a chystá ji také pro minimální mzdu.

Systémové změny, které měly dlouhodobě léčit státní finance a k nimž pětikoalice mimo jiné řadila štíhlý stát a penzijní reformu, motivující k úsporám a snižující závislost důchodců na příjmech od státu? Obojí je zatím v nedohlednu.

Vláda nechystá ani daňovou reformu, která by mohla v budoucnu zvýšit příjmy státu. Připouští pouze windfall tax – „daň ze zisků, které přinesl vítr“ rozfoukaný drahými energiemi. Ta by však byla jen dočasná a sloužila by k tomu, aby zalepila díru po nákladech na řešení energetické krize.

Je přitom zjevné, že 220 miliard strukturálního deficitu se nedá vynulovat škrty ve státních výdajích.

Patří se upozornit na finanční krizi a předlužené Řecko, které si nebylo schopné půjčit na trhu a muselo spoléhat na pomoc.

Střet s nepřítelem mění plány

Postup vlády zatím naznačuje, že vše může jednou skončit tak, jak říkal polní maršál Helmuth von Moltke: Ve válce žádný plán nepřečká první kontakt s nepřítelem; v tomto případě s Vladimirem Putinem.

A pokud se vláda nerozhýbe… Patří se upozornit na finanční krizi a předlužené Řecko, které si nebylo schopné půjčit na trhu a muselo spoléhat na pomoc Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Ta byla podmíněna výrazným zvyšováním daní, razantním krácením penzí a masivním propouštěním zaměstnanců veřejného sektoru.

Řecko zachvátila vlna protestů. Nebyly nic platné. Tehdejší ministr financí Evangelos Venizelos popsal situaci památným výrokem:

„Opatření, které musíme podstoupit, jsou nutná. Můžeme o nich ještě jednat, ale poslední slovo budou teď mít ti, kteří peníze půjčují, ne ten, kdo je dostane.“

V Česku bychom to mohli vyjádřit jinak, po cimrmanovsku: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.“

Kdo by si přál takový konec?

Kam dál? Pavel Jégl na Finmagu:

• Rusko nemusí hrozit atomovkou. Jeho plynový kalašnikov je účinnější
• Zaklekne Fialova vláda na pumpaře? Priority Česka přece leží jinde
• Výbuch státních financí se blíží. Pomohl by Kalouskův a Topolánkův recept?
• Plynový nacionalismus, nebo solidarita? Česko může dojet na Babišovy chyby
• Putin pošle Evropu do recese. Připravme se na krušnou zimu