Za vyšší daně dostanete od státu míň. Léčba financí zabolí

Když před sněmovními volbami Petr Fiala vysvětloval, jak chtějí občanští demokraté vykurýrovat veřejné finance, zaklínal se formulí „budeme šetřit na státu, ne na lidech.“

Na to teď můžeme zapomenout… Žádná bezbolestná léčba nebude.

Představa, že stát významně ušetří tím, že sníží počty úředníků o 13 procent, což koalice Spolu hlásala, je scestná. I kdyby vláda nakrásně v tomhle rozsahu svůj úřednický aparát zredukovala (zatím tomu nic nenasvědčuje), přinese to úsporu nejvýš několika málo miliard.

Stát přitom rok co rok hromadí dvousetmiliardové strukturální deficity, které jsou pevně zabudovány v nastaveném systému daní a povinných plateb.

Vyšší zdanění není ničím jiným než přiznáním, že ze současných schodků se neproškrtáme.

Z téhle patálie se neproškrtáme

Šéf financí Stanjura se osmělil a chystá úsporný balíček, kterým chce snížit strukturální deficit o skromných 70 miliard korun. Z toho, co naznačil, je patrné, že léčbu financí bude možné popsat vzorcem, který obrací původní slib naruby: „Vyšší daně a míň za ně“.

Stanjura dává najevo, že chystá vyšší daně z přidané hodnoty a omezení služeb, které poskytuje stát.

Vyšší zdanění není ničím jiným než přiznáním, že ze současných schodků se neproškrtáme. V DPH chce Stanjura přesouvat zboží a služby ze zvýhodněných sazeb do základní jednadvacetiprocentní sazby.

V desetiprocentní sazbě by podle něj měly zůstat jen služby a výrobky, které mají nezpochybnitelnou sociální úlohu – což dává smysl.

Vypadnout by z ní naopak mohly noviny, časopisy, stravování, ubytování, vstupné do kin, do solária, sauny, kadeřnictví, ale také třeba točené pivo. A z další snížené patnáctiprocentní sazby by pak měly zmizet například řezané květiny nebo umělecká díla. Co tam vlastně pohledávají?

Mnohé položky byly do nižších sazeb převedeny v době covidové kalvárie. Ta však pominula. Je tedy nevyšší čas zavelet k jejich návratu do původní sazby.

Stanjura předpokládá, že změny přihrají do rozpočtu deset miliard. Je to skromný odhad.

Konec absurdit?

Daň z přidané hodnoty je po sociálním pojištění druhým největším příjmem rozpočtu. Jen v příštím roce by z ní vláda měla vytěžit 381 miliard korun. Stanjura předpokládá, že změny přihrají do rozpočtu deset miliard. Je to skromný odhad.

Revize DPH by každopádně mohla do systému vnést řád a odstranit některé absurdity, jakou je třeba stav, kdy se dají za pivo účtovat tři sazby podle místa, kde ho kupujete a konzumujete.

A pokud by vláda přesun mezi sazbami spojila s návratem ke dvěma sazbám, jejichž správa by byla jednodušší, a tím pádem levnější, mohla by také aspoň o trochu zlevnit provoz státu.

Leccos by se dalo rovnou škrtnout – třeba státní podpora stavebního spoření, stravenek či stravenkových paušálů, školkovné…

Omezit a škrtat

A jak se to má se zamýšleným omezením služeb státu? Bez něj se v budoucnu sotva vyhneme dalšímu zvyšování daní.

Stanjura zatím neřekl, co chce navrhovat. Mohl by se ale změnit systém valorizací, který je nastaven tak, že ze starobních důchodců dělá jedinou skupinu ve společnosti, která je bezpečně chráněna proti inflaci.

Stát by také mohl zkrátit dobu podpory v nezaměstnanosti, která se dnes vyplácí pět až jedenáct měsíců. Omezit může i rodičovskou, kterou máme nejdelší v Evropě a s níž s přehledem trumfneme i skandinávský socialismus.

A leccos by se dalo rovnou škrtnout – třeba státní podpora stavebního spoření, stravenek či stravenkových paušálů, školkovné… Konečný výčet může být samosebou delší.

Až skončí energetická krize, mělo by zase platit, že kdo může pracovat, musí se postarat o sebe i svou rodinu.

Vraťme se na zem

Se sociálním státem jsme to zjevně přehnali. Zvykli jsme si na jeho vrcholné stadium – nárokovou společnost.

Málokdo si přitom připouští, že všechny státem zaručené nároky ve skutečnosti jednou sám zaplatí. Anebo mu je budou muset platit jeho ratolesti.

Vraťme se na zem. Až skončí energetická krize, mělo by zase platit, že kdo může pracovat, musí se postarat o sebe i svou rodinu. Je to normální model, který tady zapouštěl kořeny v devadesátkách a na který jsme téměř zapomněli.

Nejvyšší čas si ho připomenout.

Kam dál? Pavel Jégl na Finmagu:

• Proč musela být zničena EET? Vláda si z ní udělala svoje Kartágo
• Vláda mění plány. Energetická krize zbourala její pravicovou politiku
• Devadesát miliard v prachu a 70 ve škrtech. Není to málo, pane ministře?
• Vzhůru do předčasného důchodu. Systém penzí hoří a vláda dál přikládá
• Erár snese všechno, i „urputné hovado“ na Hradě. Jaké šance má Babiš?