Miliarda sem, miliarda tam. Fialův kabinet na ozdravení financí rezignoval

Za prvních deset měsíců letošního roku je schodek státního rozpočtu sice meziročně nižší o 48,2 miliardy korun, jenže za poklesem schodku je výhradně vyšší daňový výběr. Na daních má státní rozpočet za období od 1. ledna do konce října meziročně hned o přibližně 111,4 miliardy korun víc.

Pokud by tedy vláda vybírala daně na úrovni loňských prvních desíti měsíců roku, bude její příjem z daní o 111,4 miliardy korun nižší. A schodek rozpočtu by tak byl za letošních prvních deset měsíců roku meziročně o 63,2 miliardy korun vyšší. Hospodaření státu by tedy bylo horší než loni.

Jasně, válka na Ukrajině a její dopady si žádají dodatečné výdaje. Jenže loni v prvním pololetí zase ještě „úřadoval“ covid, dokonce hrozily plošné lockdowny třeba průmyslu. Právě kvůli covidu, ale také nižší inflaci, tak byly loni daňové příjmy o oněch zhruba 111 miliard nižší.

Fialově vládě tedy dopomáhá k vyššímu daňovému výběru předně nikoli její vlastní úsilí, ale skutečnost, že skončil covid. A že se rozjela inflace.

Co je nejpodstatnější, současný kabinet nepočítá s výraznými úsporami či s citelným navyšováním příjmů ani pro příští léta.

Veřejné finance v rozkladu

Po deseti měsících vládnutí je tedy stále zřejmější, že Fialův kabinet rezignoval na slibované zásadní osekání rozpočtových výdajů a současně na hledání úspor. Ve své nedávné zprávě to ostatně konstatuje i Národní rozpočtová rada. A sněmovnou už rámcově prošel návrh státního rozpočtu na rok 2023 se schodkem 295 miliard korun. Tato výše deficitu také úplně nedokládá jednoznačné úsilí ozdravit veřejné finance.

Na druhou stranu, vláda objektivně čelí velmi obtížným podmínkám, v podobě dopadů války či drahoty. Tlak na to, aby „pomáhala“, je značný. Nejen z opozičních lavic, ale i od průmyslových či podnikatelských svazů a samozřejmě i odborů.

A taky ze zahraničí. Kdekdo dnes srovnává pomoc českou s pomocí v jiných zemí. Podle nejnovějšího žebříčku objemu pomoci, který zveřejnil bruselský think-tank Bruegel, kleslo Česko v objemu pomoci k HDP ze čtvrtého na šestnácté místo v rámci EU. To je samozřejmě vodou na mlýn všem kritikům vlády. A ta tak jedná.

Fialova vláda za prvních deset měsíců vlády – a de facto už po dvou novelách původního rozpočtu Babišovy vlády – neuskutečňuje žádné opravdu viditelné úspory. Nejprve sice seškrtala původní rozpočet Babišovy vlády, ale tyto škrty z velké části bere nyní zpět, když pro letošek počítá rozpočet se schodkem 330 miliard korun namísto předchozích 280 miliard.

Co je ale nejpodstatnější, současný kabinet nepočítá s výraznými úsporami či s citelným navyšováním příjmů ani pro příští léta. Až do roku 2025 plánuje schodky v pásmu od 250 do 300 miliard korun ročně, jak plyne z nedávno zveřejněných, rámcových údajů. V roce 2024 cílí na schodek 280 miliard, o rok později by to mělo být 260 miliard.

Vláda by ovšem i tak už v roce 2024, nejpozději roku 2025, mohla zásadně přispět ke stažení celkového deficitu tuzemských veřejných financí pod úroveň tří procent HDP. Ta je zásadní, neboť tříprocentní hranice představuje jedno z kritérií pro přijetí eura.

Vysoká inflace je pro Fialovu vládu požehnáním. Umožní ji splnit volební slib, aniž by „musela hnout prstem“.

Mocný pomocník Fialovy vlády? Inflace!

Vládě tak opravdu výrazně pomáhá – a ještě pomůže – vysoká inflace. Ta bude letos i v příštích letech tím vůbec nejpodstatnějším důvodem, proč se nakonec může podařit stáhnout deficit veřejných financí pod úroveň maastrichtského kritéria. Fialova vláda by tak mohla směle deklarovat splnění svého klíčového slibu, jímž je právě snížení deficitu veřejných financí na či pod tříprocentní úroveň do konce svého řádného funkčního období.

Svůj klíčový slib však v takovém případě současný kabinet splní nikoli ani tak na základě svého vlastního úsilí v rozpočtové oblasti – tedy nikoli na základě zásadní redukce výdajů nebo nalezení významných nových příjmů. Splní ho ho jen na základě inflace. Ta nafukuje nejen vládní daňové příjmy, ale také výdaje a zejména celý nominální hrubý domácí produkt ČR.

Jestliže se tedy vládě podaří udržet schodky na nominálně přibližně shodné úrovni, byť jde o oněch závratných 250 až 300 miliard korun, z důvodu inflačního nafouknutí ukazatele nominálního HDP bude těchto přibližně 250 až 300 miliard korun v běhu příštích let stále méně a méně významným podílem na celkovém rozsahu inflačně se nafukující ekonomiky.

Celkový veřejný dluh ČR k poměru k HDP by tak ani do roku 2026 neměl překročit úroveň 43 procent. Neměl by se tedy počínaje letoškem a konče právě rokem 2026 dostat z pásma 41 až 43 procent HDP. Tuzemské veřejné finance tak zůstanou s přehledem pod úrovní takzvané dluhové brzdy, která odpovídá úrovni 55 procent HDP. A vlastně už nyní lze hovořit o tom, že jsou a zůstanou stabilizované (pokud ovšem nenastane například nějaký opravdu velmi závažný průběh energetické krize EU).

Vysoká inflace je tedy pro Fialovu vládu vlastně svým způsobem požehnáním. Umožní ji splnit klíčový volební slib, aniž by příliš „musela hnout prstem“. Reálně prostě velkou část dluhu splatí místo Fialovy vlády občané v podobě vyšších cen a znehodnocené české měny. A řada z nich za to ještě Fialově vládě zatleská a poděkuje – až jim kabinet před volbami vítězoslavně sdělí, že ozdravil veřejné finance a že Česko opět po letech splňuje maastrichtské kritérium deficitu.

Kam dál? Inflace na Finmagu:

• Hrozí nám další vlna zdražování? Vývoj inflace očima expertů
• Přepište dějiny! Meziroční inflace konečně poklesla
• Mzdy rostou, ale Češi rekordně chudnou. Co nás čeká dál?
• Máme se bát recese? Dost možná už v ní jsme, ale konec světa nečekejte
• A dost! Inflace polevuje, lidé přestávají tolerovat zdražovací mánii