Vindyšova továrna ožila díky patriotům. Chceme být inspirací, říkají podnikatelé

Léta zde stávaly jen staré tovární haly, dnes je to otevřený prostor sloužící nejen komerčním činnostem, ale i veřejnosti. K dispozici je dětské hřiště, stylová rozhledna, pump track pro cyklisty… To vše doplněno o restauraci a v létě i o venkovní posezení včetně malého venkovního bistra.

Areál bývalé Vindyšovy továrny, kde se začátkem dvacátého století vyrábělo především sportovní náčiní, je navíc perfektně dostupný nejen autem, ale především na kole. A když to v místní restauraci či bistru cyklisté přeženou, mohou se nově zbudovaným nádražním podchodem jen pár metrů od vjezdu do areálu vydat na vlakovou stanici Praha-Radotín.

Finmag.cz

Montovna? Průmyslová země? Kdeže, Česko budují hlavně šikovní lidé

Říká se, že Česko je především průmyslová země. Že jsme montovnou Evropy. A že podnikatelé jsou „příživnici“ či dokonce snad „parazité“. I zběžný pohled do základních statistik ovšem odhalí, že je všemu jinak. A že by si politici, kteří se do podnikatelů oněmi nevybíravými slovy navážejí, měli ujasnit, co je pro Česko opravdu důležité: všichni ti činorodí lidé, kteří něco budují a podnikají.

Ještě před třemi lety tomu přitom bylo zcela jinak. Pak se ale místní patrioti a majitelé Ski a Bike Centra Radotín, které si za dobu svého působení na trhu vybudovalo věhlas napříč republikou, rozhodli po dlouhém hledání neutěšené tovární haly zachránit. „Byl to zarostlý areál hal, které se trošku rozpadaly. Ze začátku nám přišel příliš velký, ale rychle se ukázalo, že by nevadil ani o trochu větší,“ říká další ze spolumajitelů firmy Lukáš Princ.

Lukáš a Kateřina spolu tvoří jeden ze dvou manželských párů, které dnes za firmou stojí. Skvěle tak ilustrují, že i mezigenerační předání firmy, které patří k jedněm z nejpalčivějších problémů rodinných firem, lze s úspěchem zvládnout. A i když byl Radotín a okolí od počátku mezi hlavními cíli jejich expanze, najít vhodné místo prý nebylo snadné.

Jak tedy nápad na multifunkční halu vznikl? Proč padla volba zrovna na bývalou Vindyšovu továrnu? A proč vlastně investovali nemalé prostředky do rekonstrukce něčeho, co mají jen v pronájmu? Vítejte u dalšího textu ze speciálu magazínu Finmag.cz Podnikavé Česko, který mapuje svět malých a středních podniků napříč republikou.

Když táta začínal, chodil normálně do práce. Domů přicházel někdy v pět a od šesti do dvanácti a o víkendech měl otevřený servis.

Pojďme na to od píky: Jak to všechno u vás začalo? Dokážete těch 35 let nějak stručně shrnout?

Lukáš: Jsme rodinná firma fungující už od roku 1988, zabýváme se cyklistikou a lyžováním. Firmu založil tatínek dvou dcer, dnes ženské části dvou manželských párů, které společnost spoluvlastní. To on začal v roce 1988 podnikat. Už tehdy, ač stále před revolucí, bylo možné poskytovat takzvané drobné služby obyvatelstvu. A on takhle začal opravovat lyže.

Kde se ten nápad zrodil?

Kateřina: Táta pocházel z Karlových Varů, na nedalekém Klínovci pomáhal stavět vleky, patřil mezi tehdejší mladou generaci lyžařů-závodníků. A jelikož závodil, vyjezdil si tím i trenéra. Věnoval se tomu i po přestěhování do Prahy, kde pracoval v kanceláři. Každou sobotu jsme tak jezdili na hory. A tam to vzniklo: vozil takový velký kufr a opravoval dětem výbavu, která byla za komunistů obecně velmi špatná. Někdo mu pak vnukl, že by si mohl otevřít vlastní podnikání. Jako primární motiv neměl výdělek, ale to, že ho to bavilo. Bavilo ho být v komunitě, znal se se všemi lyžaři té doby.

Ski a Bike Centrum Radotín

Michal Hron, Finmag.cz

Hlavní prodejna Ski a Bike Centra Radotín, na kterou navazuje servis kol a lyží, prodejna s dětským zbožím, ale třeba i restaurace.

Firma vznikla na základě živnostenské činnosti jejího zakladatele Jaromíra Průchy, otce dvou dcer, které dnes tvoří dámskou část dvou manželských párů – spolumajitelů společnosti. Živnost vedl už od roku 1988, samotná firma byla jako s.r.o. založena v březnu 2005. K servisu a prodeji lyží a kol se postupně přidal i koncept dětských prodejen Skibi Kids. Dnes má obrat blížící se 400 milionům a 170 zaměstnanců, což je dáno i tím, že nabízí různé částečné či zkrácené úvazky, typicky ženám na rodičovské dovolené. Ve vile, kde firma původně sídlila, vybudovala zaměstnanecké byty pro mimopražské zájemce. Nedaleko svého radotínského sídla vlastní i moderní sklad.

Když s tím táta začínal, chodil ještě normálně do zaměstnání. Domů přicházel někdy v pět odpoledne a od šesti do dvanácti a o víkendech měl otevřený servis. S oblibou říkal, že má otevřeno non-stop, protože tehdy to fungovalo na zazvonění: i když nebyl v servisu, vyšel a vše vyřešil. Celé to tedy vzniklo na takovém rodinném pečujícím přístupu k zákazníkům.

Proto ta hosteska u vchodu, pagery a výzvy k vyčkání na obsluhu v prodejně? Ta sázka na osobní přístup při vaší velikosti je vcelku netradiční...

Lukáš: Je to tak. Nejsme samoobsluha, ve které bychom chtěli a priori jenom něco rychle prodat, abychom vydělali. Jde nám o osobní přístup a dlouhodobé vztahy. Pro zákazníka chceme být ve světě cyklistiky a lyžovaní takovými kamarády, průvodci. A když tu věc vybereme správně, víme, že budou spokojení a že se k nám budou vracet. A když náhodou ne, naši zákazníci jsou zvyklí, že to nějak vyřešíme: vyměníme ji za jinou, nebo nějak upravíme, aby mohla optimálně fungovat.

Kateřina: Ta rodinná historie se propisuje do firmy dlouhodobě. I když jsme třeba později už měli nějaké zaměstnance, zákazníci je stále vnímali jako součást rodiny. A často se ptali, jestli to jsou mí sourozenci, i když už bylo zřejmé, že tam pracuje docela hodně lidí.

Když jsem u vás byl před lety, sídlili jste v takovém stísněném sklepení. To byl ten původní dům, kde otec začínal?

Lukáš: Myslím, že ano. Ze začátku to opravdu šlo dělat z domova. Postupně se ale byznys rozšířil ze sklepa do garáže, která se dál rozrůstala. Po zahradě se vybudovaly další a další prostory, pak se objevila možnost koupit dům v ulici, ve kterém byla výrobna masa a uzenin. A tam vznikla jakási druhá generace našeho obchodu.

Už tehdy stála síla obchodu právě na péči o zákazníky, na tom, že se nějakým způsobem snažíme část energie a vydělaných peněz dostat zpátky ke komunitě. Původně to bylo jen lyžování, později jsme přidali i cyklistiku, což byl náš tehdejší největší koníček. Začali jsme pořádat různé akce jako vyjížďky na kolech a testovací dny. A ukázalo se, že to je pro naše zákazníky zajímavé. Brzy jsme tak začali znovu praskat ve švech.

V první fázi to působilo opravdu až bláznivě, ale všechny ty věci se zrealizovaly a nějakým způsobem se trefily.

Až jste skončili tady… Kdy přišlo to rozhodnutí vybudovat areál Vindyšovy továrny?

Lukáš: Vyplynulo to z nutnosti růstu. Věděli jsme ale, že náš další krok už musí být něco o dost většího. Něco, kde by se mohla celá komunita scházet a naši zákazníci se tam mohli zastavovat, i když nechtějí zrovna nakupovat. Najít vhodný areál nám ale trvalo několik let, protože jsme chtěli dál působit v Radotíně a okolí. Ten je sice pro cyklistiku velmi atraktivní, ale kvůli často rozvodněné Berounce jde i o poměrně stavebně komplikovanou oblast. Najít tak snadno dostupné místo mimo zátopovou zónu nebylo snadné.

Kateřina: Navíc jsme chtěli i snadnou dostupnost MHD. A tady máme vlak, který je součástí Pražské integrované dopravy. Za mě tedy ideální. Ve staré prodejně se nám navíc stávalo, že zákazníci byli při vyzvednutí zboží překvapeni, v jak malých prostorech tak velký e-shop vlastně sídlí. Vedle nedostatku prostoru jsme právě tenhle nepoměr vnímali už dlouho. Nechtěli jsme ale udělat jen další větší prodejnu, protože to napadne každého. Chtěli jsme udělat něco úplně jiného…

Vindyšova továrna aneb Nahlédněte dovnitř

Ski a Bike Centrum Radotín

Ski a Bike Centrum Radotín

Další obrázky v galerii (8)

Celý areál Vindyšovy továrny se rozkládá na ploše 8 500 m². Firma ho kompletně zrekonstruovala z rozpadajícího se brownfieldu. Původně šlo o továrnu na tělocvičné náčiní: na začátku 20. století zde továrník Josef Vindyš vyráběl světoznámé sportovní náčiní, které lze dodnes potkat zejména v tělocvičnách Sokola. To spolumajitelé Ski a Bike Centra Radotín zprvu nevěděli. „Věděli jsme jen, že jsou to nějaké tovární haly. Hned jak jsme ale podepsali smlouvu, začali jsme pátrat a já skoro až povyskočil radostí, když jsem zjistil, že je to původní továrna Josefa Vindyše, ve které vyráběl tělocvičné náčiní,“ říká Princ. Z Radotína tehdy mířilo do světa kompletní vybavení tělocvičen, od šplhacích tyčí, přes bradla, koně, kozy až po medicimbaly či žíněnky. Manželé se tak rozhodli obnovit zašlou slávu místa. „Tu historii jsme oprášili a celý areál jsme díky tomu znovu pojmenovali jako Vindyšova továrna,“ vysvětluje Princová. Za zdařilou rekonstrukci se stavba dostala do finále České ceny za architekturu 2020 a interiér restaurace vyhrál mezinárodní cenu BIG SEE Interior Design Award 2021.

Dneska tak sedíme v – řekl bych – architektonicky zdařile zrekonstruovaném areálu se vzájemně průchozími halami různého zaměření. Jak jste na tenhle netradiční koncept přišli?

Kateřina: Přemýšleli jsme nad tím dlouho, často jsme se o tom s Lukášem bavili, co by tam mělo být, co po nás zákazníci chtějí. Nápad zakomponovat restauraci například vznikl z toho, že na oněch komunitních akcích si u nás hodně lidí dávalo třeba kafe. Pak jsme chtěli velké parkoviště, protože když pořádáte dámskou jízdu, na kterou přijede kolem stovky účastnic, nejednou se vám vilová čtvrť zhusta zaplní auty. Postupně se na to nabalovaly další nápady: multisál pro kulturní akce, sprchy, šatny… A až pak jsme na to hledali místo a financování.

Takže je to ryze originální nápad vzniklý z potřeb vašich zákazníků? Nebo jste se nechali někde inspirovat?

Kateřina: My hodně rádi cestujeme, pár takových konceptů jsme už viděli, ale nikde v podobě, v jaké je ten náš. Tady je to promyšlené tak, že všechno se vším souvisí. Zákazníci u nás tráví hodně času, vyprávějí o horách, zkoušejí či tvarují boty. To už je sama o sobě záležitost na čtyři hodiny, a když je celá rodina, trvá to ještě déle. Za tu dobu začnou mít hlad… Často nám také jezdí sdělovat své zážitky a cítí se provinile, že nic nekupují. Když je tu ale restaurace, mohou přijet kdykoli jen tak na kafe. Osobně by se mi líbilo, kdyby se naopak inspiroval někdo jiný námi a otevřel si podobnou věc třeba v Kalifornii, Německu. Je to takový jiný druh přístupu k zákazníkovi.

Lukáš: My se od začátku snažíme o to, abychom byli co nejlepší. Historicky jsme se proto rozhlíželi po okolí, co tehdy v Praze bylo za sportovní prodejny, jestli nenajdeme inspiraci tam. Pak jsme koukali po celém Česku, posléze v zahraničí. A pak to dospělo do momentu, kdy jsme si řekli, že bychom chtěli být naopak tou inspirací pro ostatní my: zanechat v naší oblasti cyklistických a lyžařských prodejen nějakou stopu, přinést něco nového. Stejně jako se dodnes mluví o Železářství u Rotta…

Kateřina: ...nebo bývalém obchodním domě Brouk a Babka na Letné, Barrandovské terasy rodiny Havlů…

Lukáš: V první fázi to působilo opravdu až bláznivě, ale všechny ty věci se zrealizovaly a nějakým způsobem se trefily.

Zprvu jsme zvažovali banku, pak soukromé investory. A v nějakém momentě nás napadl Pavel Bouška, můj spolužák ze střední.

Restauraci ale sami neprovozujete, je to tak?

Lukáš: V restauraci máme padesátiprocentní podíl. Věděli jsme, že gastro je strašně obtížná oblast podnikání, proto jsme se spojili s partnerkou, která nám pomohla. Funguje to skvěle a ukázalo se, že hodně lidí náš areál využívá jako start či konec svých cyklovyjížděk po okolí. Pak si tady sednou, dají si večeři nebo něco k pití, mohou se tu osprchovat…

Kateřina: A je tady i kulturní program. Já tomu říkám ideálně strávený volný den: člověk má trochu sportu, pak si dá dobré jídlo či pití a ještě si může poslechnout dobrou hudbu nebo zajít na další program v areálu. To všechno se odehrává na jednom místě, můžete přijít s celou rodinou, je tady místo pro děti, jejich rodiče, mladé i starší lidi. Tohle byl náš cíl. Řekli jsme si, že máme ještě nějaký produktivní věk, zkušenosti, a že chceme udělat něco hezkého.

Jak to tu vypadalo předtím?

Lukáš: Byl to obyčejný brownfield, zarostlý areál hal, které se trošku rozpadaly. Chodili jsme kolem toho dlouho, ze začátku nám přišel až moc velký. Nakonec se ukazuje, že by ještě o něco větší prostor nevadil.

Jestli se nemýlím, jste tu v nájmu. Co vás vedlo k tak rozsáhlé rekonstrukci něčeho, co není vaše?

Lukáš: Kvůli stavu hal byla poměrně značná rekonstrukce potřeba, ale podařilo se nám domluvit s majitelem tak, aby naše investice byla reflektovaná v nájmu. Ta touha vlastnit je taková česká klasika, a je fakt, že je to i nejlepší: máte nad tím absolutní kontrolu. Naše chápání věci je ale takové, že řada věcí je často jen dočasných. Že málokterá firma vydrží fungovat na jednom místě desítky let bez nějakých změn. Koupě by navíc výrazně komplikovala návratnost investice, protože areál má osm a půl tisíce metrů čtverečních, takže se bavíme o nějaké stomilionová investici jenom do koupě. Od počátku tedy nebylo naší prioritou areál vlastnit.

Kateřina: Ona to není ve finále špatná pozice ani pro nás, ani pro pronajímatele. Fungujeme v souznění, takže není důvod, proč by to nemohlo fungovat.

Návrh versus realita

Ski a Bike Centrum Radotín

O tom, jak by mohl celý areál Vindyšovy továrny vypadat, měli podnikatelé jasno už dlouho dopředu. Vznikl i kreslený návrh řešení (viz výše), který Kateřina Princová hrdě nosí i na krytu svého mobilního telefonu. A i když to nebývá zvykem, realita se od něj liší jen v detailnech. Zdařilou rekonstrukci areálu ostatně detailně popsal ve svém pořadu Překvapivé stavby architekt Adam Gebrian, který upozornil i na několik architektonicky unikátních řešení. Na celý díl o transformaci brownfieldu pod taktovkou Ski a Bike Centra Radotín se můžete podívat ve videu:

Ona asi ani ta rozsáhlá rekonstrukce nebyla zadarmo, haly prošly výraznou proměnou pod dohledem architektů, fasády místo běžných poutačů zdobí díla písmomalířů. Jak jste tenhle nákladný krok financovali?

Lukáš: Obecně se snažíme, aby další rozvoj probíhal zdravě, takže priorita vždycky je, aby probíhal z finančních prostředků, které generuje samotná firma. Evoluční krok Vindyšovy továrny ale znamenal právě i nutnost areál rekonstruovat ten areál a bylo potřeba získat další prostředky jinde. Zprvu jsme zvažovali banku, pak soukromé investory. A v nějakém momentě nás napadl Pavel Bouška, můj spolužák ze střední. Tomu se to líbilo a dnes ve firmě drží patnáctiprocentní podíl.

Jak složité bylo to rozhodnutí přijmout do firmy dalšího investora?

Kateřina: Vnímáme to spíš jako velkou výhodu. Pavel je sám sportovec, lyžař i cyklista, a ten nápad se mu od počátku líbil. Navíc myslím, že je jen ku prospěchu věci mít za partnera člověka, se kterým můžeme byznys konzultovat, radit se. Jsme s tím rozhodnutím velmi spokojení.

Když už otevíráme otázku peněz, jak si na tom vaše firma stojí finančně v porovnání s předchozími lety?

Lukáš: V době, kdy jsme firmu přebírali, měla obrat několik nižších desítek milionů. Letos (rozhovor se uskutečnil na konci roku 2022, pozn. red.) to vypadá, že skončíme na nějakých 360, možná 400 milionech. Záleží, jak dopadne druhá polovina roku, protože náš hospodářský rok kopíruje sezony lyžování a cyklistiky, takže nám začíná vždy na podzim a končí v létě.

Covid byl perfektní, byť nežádaný, podnikatelský trénink. Byli jsme tehdy takoví chameleoni, pořád jsme řešili něco nečekaného.

Jak moc vaší finanční situaci ovlivnily ony dva covidové roky plné lockdownů?

Lukáš: Máme naštěstí hodně široký záběr, fungujeme online, offline, máme služby, máme gastro... Covid na nás tedy ze začátku sice dopadl ohromnou silou, ale postupně se ukazovalo, že v jednotlivých fázích lockdownů vždycky nějaká z těch našich větví měla prostor pro to fungovat a pomáhala tak zachraňovat ostatní. Ať už to byl e-shop, který se plynule s covidem rozjel, nebo velký boom cyklistiky. A když nemohla fungovat cyklistická větev, vznikal zase tlak na otevření prodejen s dětským zbožím, takže jsme tím tak nějak propluli.

Hodně nám taky pomohl náš skvělý kolektiv zaměstnanců, kteří mají firmu opravdu rádi. Byli proto ochotní v průběhu covidu změnit pracovní náplň, posunout se z jednoho oddělení do druhého. I díky tomu jsme dokázali fungovat.

To je ta sportovní větev, ale co gastro…?

Lukáš: V něm jsme hned od začátku tušili, že se o sebe budeme muset postarat sami. Okamžitě jsme hledali možnosti, jak vydávat ta jídla z okénka, rychle jsme zavedli vlastní rozvoz. To, že jsme na nic nečekali, nám pomohlo tohle obtížné období překonat.

Kateřina: On to byl i perfektní, byť nežádaný, podnikatelský trénink. Byli jsme tehdy takoví chameleoni, kdy v jeden den řekli, že otevřou gastro, ale my neměli nakoupené zásoby, pak zas že otevřou dětské prodejny, ale personál byl doma… Pořád jsme řešili něco nečekaného. A i když slýchám, že máme hodně druhů podnikání a honíme až moc zajíců najednou, tady nám to dávalo velký smysl, protože ti zajíci nám ve výsledku udrželi v chodu celou flotilu. Kdybychom ale měli třeba jen ten gastro provoz, bylo by to úplně šílené. Takhle se to celé propojilo, semklo to i zaměstnance, takže to ve finále celé mělo šťastný konec.

Čerpali jste během covidu nějakou státní pomoc?

Lukáš: Sledovali jsme to a čerpali jsme hlavně pomoc zaměřenou na zaměstnance. Bylo to samozřejmě dost obtížné, v různých fázích bylo možné žádat o něco jiného, byla tam poměrně velká byrokracie.

Kateřina: Snažili jsme se čerpat a kombinovat, co šlo. Vsadili jsme například na to, že jsme měli otevřeno, co šlo, a na zavřené provozy čerpali státní pomoc. Celé se to tak vynulovalo, nebo jsme byli lehce v minusu. Kdybychom zavřeli úplně, byli bychom v minusu určitě.

Co nynější vysoká inflace a energetická krize? Vytopit takové haly asi nebude legrace…

Lukáš: Energetická krize se nás zatím nějak nedotýká, ale samozřejmě nás to děsí. Na druhou stranu, haly jsme skvěle zaizolovali, a i když je to stará továrna, je to energeticky velmi úsporná stavba. Jaké tu ale budou reálné částky za energie, to uvidíme až za několik dalších měsíců. Spíš se nás tedy dotýká inflace, kdy sledujeme ochlazení poptávky, ale na druhou stranu oživení trhu po narovnání zpřetrhaných dodavatelských řetězců. To by mohlo znamenat, že všude bude spousta zboží, které nebude snadné vyprodat. Bude to výzva.

Museli jste už zdražovat?

Lukáš: U nás je to trošku komplikované, protože většinu zboží dovážíme z Evropské unie, takže cenotvorba je navázaná částečně na kurz eura. Tam sice ceny rostly, a tedy poslední dva roky se plynule různě produkty zdražovaly, na druhou stranu se kurz eura pohyboval směrem dolů. Nějaký nárůst u zboží ale ve výsledku je. Jinak je tomu u služeb, tam jsme museli s nárůstem cen už kalkulovat. Je ale zřejmé, že pokud dojde k očekávanému ochlazení poptávky, ceny zase budou muset znovu zlevnit.

Máme tolik plánů, že víme, že se nebudeme nudit nejen v nejbližší době, ale ani v několika nejbližších letech.

Jak se vám v Česku obecně podniká? Je něco, co byste rádi na zdejším podnikatelském prostředí změnili?

Lukáš: Kdyby nás to nebavilo, nevydrželi bychom podnikat 34 let. Jasně, občas nadáváme na některé byrokratické překážky, toho by určitě mohlo být mnohem míň, ale celkově si myslím – a je to ostatně krásně vidět, kolik je tady firem, které vytvářejí spoustu užitečných služeb, nabízejí zajímavé zboží, anebo dělají něco, co té společnosti prospívá – že se tu podnikatelské prostředí vyvíjí správně. Chce to určitě ještě další čas, a s ohledem na dění na Ukrajině i prostor, aby se to mohlo dít. To jsou atributy, které rozvoj firem ovlivňují. Není to navíc o těch největších firmách, o kterých si běžně čteme v médiích, ale je tu i obrovské podhoubí menších zajímavých firem, které to celé posouvají správným směrem.

Co daně? Považujete daňový systém v Česku za férově nastavený?

Lukáš: Určitě jsou tu místa, kde by si člověk řekl, že by to mohlo být nastaveno trochu jinak, my ale daně vnímáme jako důležitou součást toho, aby se mohly rozvíjet další věci. Jsme lokální česká firma, daně platíme tady, neodvádíme je nikam do zahraničí, a myslíme si, že to takhle je správně. Byli bychom ale samozřejmě rádi za to, aby se to promítlo i do ekonomického smýšlení státu. Často totiž vidíme, že vznikají věci, které z našeho pohledu stojí nesmysl, a přitom jsou placené právě z peněz, které my státu odvádíme.

Kdybyste měli možnost jednu konkrétní věc v podnikatelském prostředí v Česku změnit, jaká by to byla?

Lukáš: Zjednodušení. Je zbytečně moc byrokratických povinností, které jsou úplně na nic, kdy jeden papír z jednoho úřadu člověk dopravuje na různé další úřady. Přitom by si to mohly zajistit sami…

Kateřina: ...a často jedním kliknutím. Takže ano, byrokracie. Aby se na to někdo podíval a řekl, že by to stačilo takhle nebo takhle. Podnikatel by to udělal hned, protože by na tom i hodně šetřil. U státu je to ale jinak.

Lukáš: Za mě možná i míra regulace. Tedy hodně pečlivě zvažovat, do jaké míry je potřeba jednotlivé oblasti vůbec regulovat. I když je většinou regulace myšlená na začátku dobře, někdy působí kontraproduktivně a danou oblast ve výsledku naopak brzdí.

Co bude dál? Chcete areál obnovené Vindyšovy továrny dál rozvíjet, nebo jste aktuálně saturováni?

Lukáš: My máme vždycky tolik plánů, že víme, že se nebudeme nudit ani v nejbližší době, ani v několika nejbližších letech. Aktuálně se soustředíme na rozvoj naší sítě dětských prodejen Skibi Kids, kde si zahráváme s myšlenkou franšíz. Z pohledu expanze na zahraniční trhy taky dál pracujeme i na naší e-shopové větvi, kterou bychom rádi plně lokalizovali i do dalších jazykových mutací. Začali jsme na Slovensku a pak uvidíme; pokud to půjde dobře, rádi bychom zkusili další země v regionu, v blízkosti České republiky.

Expanze se má tedy týkat jen e-shopu, nebo chcete otevírat i kamenné prodejny?

Lukáš: To se uvidí, ale vzhledem k tomu, jak je naše firma postavená, vidíme, že zákazníci na možnost kombinovat online a offline svět reagují velmi příznivě. Druhá Vindyšova továrna to asi jen tak hnedka nebude, ale u poboček dětských prodejen Skibi Kids si dokážeme představit, že bychom vytvářeli nějaké další prodejny. V tuhle chvíli už jich máme takhle po České republice šest.

Máte tip na podobný podnikatelský příběh? Dejte nám o něm vědět, zjistíme pro vás víc! Formulář pro zaslání tipu najdete ZDE.

Finmag.cz

Kam dál? Podnikavé Česko na Finmagu:

• Češi jsou slušnější, než myslíme, říká šéf FreshPointů. Staví na důvěře
• Slevami jsme si zkazili zákazníky, říká zakladatel Le Premier Lohniský
• Za energie platíme čtyřnásobek, pomoc je nutná, říká šéf přední keramičky
• Důstojné stáří jen pro bohaté? Domov v Mělníku dokazuje, že to jde jinak
• Místo pohřbu velká party. Český inovátor mění pohled na smuteční obřad

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag