Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Se stroji na ně nechoďte. Každé dřevo je jiné, hájí řemeslo houslaři z Lubů

Jiří Hovorka
Jiří Hovorka
5. 6. 2023
 8 502

Otec se synem ze západních Čech pokračují v rodinné tradici a vyrábí housle pro celý svět. Sází na zvuk, který ve světě jejich město v původním německém názvu má a na vlastní ruce. Stroje jsou tady tabu. Vítejte u dalšího rozhovoru z projektu magazínu Finmag.cz Podnikavé Česko mapujícího malé a střední firmy.

Se stroji na ně nechoďte. Každé dřevo je jiné, hájí řemeslo houslaři z Lubů
Houslaři Tomáš Skála mladší a Tomáš Skála starší vedou od roku 2021 rodinnou firmu Violin Schönbach. / Zdroj: Jiří Hovorka
Další fotky
v galerii (8)

Zapomenuté město v zapomenutých západních Čechách. Luby. Bývalý Schönbach. Ve světě vážné hudby je to pojem. Když před někoho dáte housle z Schönbachu, bude k nim mít respekt.

A přesně na to sází Tomáš Skála s Tomášem Skálou. Otec a syn z Lubů. Ten první je mistrem houslařem, kterých je v Česku už jen něco přes třicet. Jde o ty nejzručnější výrobce a restaurátory houslí v zemi, kteří se sdružují v Kruhu umělců houslařů.

Skála senior je už třetím jeho členem v rodinné historii. Mistrovské nástroje, na které hrají profesionální muzikanti, dělá přes třicet let. Původně byl automechanik a k houslím ho přivedl jeho tchán Emil Lupač, lubský mistr houslař.

Jiří Hovorka
Jiří Hovorka
Další obrázky v galerii (8)

Skálův syn také vystudoval houslařskou školu, nevěřil však tomu, že by na něj navázal v rodinné tradici. Po covidové epidemii se ale vrátil do Lubů a rodinné řemeslo ho nakonec zlákalo. „Tatínkovi se do toho nejdřív nechtělo, ale já mu říkal, že do Německa za prací jezdit nebudu, že chci být tady s rodinou, něco zde vybudovat a zachovat v Lubech výrobu houslí,“ říká v rozhovoru pro Finmag.cz v rámci projektu Podnikavé Česko Skála junior.

Od roku 2021 spolu oba Tomášové vedou rodinnou firmu Violin Schönbach. Hlavní ambicí je vyrábět kvalitní housle. Víc než desítky nástrojů ročně zatím dělat nechtějí, protože by pak nešlo do každého z nich dát kus sebe. A se strojovou výrobou na ně nechoďte. Pravý Schönbach je poctivá ruční práce.

Každé dřevo je jiné, každý kus je jedinečný. I když vezmete dva kusy ze stejného stromu, tak se budou lišit.

Jmenují se Luby podle části houslí?

Luby spojují vrchní a spodní desku, je to ta okrajová část houslí, mezičlánek. Dřív se to tu jmenovalo Schönbach, jako hezký potok. Tento historický název obce máme ve jménu firmy, až po odsunu Němců v roce 1947 se to tady přejmenovalo na Luby. Předtím už se tady přes 300 let vyráběly hudební nástroje, tak se pražští mistři shodli, že by název města mohl reprezentovat nějakou část hudebního nástroje.

Violin, druhá část jména vaší firmy, znamená anglicky housle. Lákáte na kvalitní české housle, ale to jméno nezní moc česky.

Česky znít nemůže, protože prodáváme většinu našich nástrojů do zahraničí, devadesát procent produkce jde ven. Kdybychom se jmenovali Housle Luby, tak to nikomu moc neřekne. Nástroje vyrábíme komplet ručně jen s malými ručními nástroji, jako jsou různé pilky, hoblovka, dláta, hoblíky nebo škrabky. Děláme to tak, jak se to dělávalo za starých časů a i se starým jménem Lubů, které má ve světě pořád skvělý zvuk.

Violin Schönbach

Violin SchönbachJiří Hovorka

Společnost byla založena v roce 2021 na houslařských kořenech rodu Sandnerů, Lupačů a Skálů, kteří šíří toto řemeslo už víc než sto let v regionu bývalého Schönbachu a nynějších Lubů u Chebu.

Začínajícím houslařem této rodinné houslařské dynastie byl začátkem 20. století Josef Sandner, pokračovatelem je jeho zeť Emil Lupač, dalším v pořadí je další zeť Tomáš Skála starší a následuje houslař Tomáš Skála mladší, který stojí za společností Violin Schönbach s.r.o.

V jednom rozhovoru s vaším tatínkem jsem četl, že inovace do houslařství nepatří. Proč stroj nevyrobí housle? Představuji si to tak, že by pokaždé vyřízl stejný tvar a udělal by vždy stejné housle.

Jde to tak dělat, ale nebude to kvalitní. Každé dřevo je jiné, každý kus je jedinečný. I když vezmete dva kusy ze stejného stromu, tak se budou lišit. Když s tím začnete pracovat, tak zjišťujete, zda jde o dřevo tvrdé, nebo měkké. Když máte měkkou desku, musíte nechat víc materiálu, aby to housle konstrukčně zvládly, aby unesly tah strun, aby se to po dvou, třech letech nezbortilo. Každá síla desky jinak zní, musíme každé housle vyladit na tónovém generátoru. Hledáme desky, které k sobě ladí, aby byl nástroj po tónové stránce výborný.

A když to všechno vyladíte, tak nakonec mají všechny housle stejné rozměry, tvar i zvuk?

Tvarově jsou v rámci jednotlivých modelů stejné, ale i tak každé hrají trochu jinak. Některé jsou víc sólové, ostřejší, některé mají hlubší, dunivější spodní tóny, mají barevnější zvuk. A my po celou dobu výroby dbáme na to, aby výsledek byl ten nejlepší. Musíte desky sladit i s vhodnou kobylkou a uvnitř houslí je duše, která spojuje horní a spodní desku. Kdybyste to dělal strojově, tak je to jako loterie a housle nemusí vždy hrát tak, jak si od nástroje představujeme my jako výrobci.

Rozumím tomu dobře, že jedny housle jsou dobré pro sólistu a druhé pro člena orchestru?

Děláme každé housle nejlepší, jaké dovedeme, ale opravdu jsou ve finále každé trochu jiné. A pak je to jako když si hledáte ženu: každému se líbí něco jiného.

Jedny vaše housle vyjdou na desítky tisíc korun, základní řada je za 85 tisíc za kus. Už před rozhovorem jste mi říkal, že na ně dáváte záruku 20 let a že byste to měli rádi jako Antonio Stradivari, jehož housle se používají už tři sta let. Je to tedy tak, že jedny housle se kupují na celý život?

Je to opět individuální. Když jde někdo na konzervatoř, tak jsou pro něj naše housle ideálním začátkem. Může si je tam za ty čtyři roky vyhrát a pak si je nechat na nějaké občasné hraní na celý život.

Když ale ti lidé pak pokračují na nějaké vyšší pozice ve filharmoniích nebo orchestrech a hrají první nebo druhé housle, tak se většinou sahá po nástrojích starých sto nebo dvě stě let, protože mají specifické vlastnosti, které jinak než stářím nejde získat. Tyto staré housle jim pronajímají buď jejich filharmonie, nebo soukromníci ze svých sbírek, málokdy jsou volně na trhu a prodávají se. Navíc si je může málokdo dovolit.

Fungujeme třetí rok a pořád se teprve rozjíždíme. Za první dva roky jsme prodali desítky kusů, na víc zatím ani nemáme kapacitu.

Proč jste se v roce 2021 rozhodl založit firmu Violin Schönbach?

Jsem původně z Lubů, ale po škole jsem zůstal v Praze, jezdil jsem s kapelami a zvučil jim koncerty. Pak přišel covid a bylo po nich. V Lubech tou dobou skončila společnost Strunal, která navázala na Cremonu a vyráběla tu housle. Čekali jsme tenkrát malé dítě a tatínek nám nabídl, ať se vrátíme.

Bydleli jsme se ženou v mém dětském pokojíčku u rodičů a chodili do Strunalu dodělávat rozdělané nástroje po zbankrotované firmě. Hledali jsme tu dům ke koupi a při jedné z procházek jsme našli ten, kde teď jsme a kde se naše housle vyrábějí. Bydlel tu kamarád, který, když jsme šli kolem, pracoval na zahradě. Zeptali jsme se ho, jestli ten dům nechce prodat, a on řekl, že jo. Ten večer jsme měli dohodu hotovou. Šli jsme pro rohlíky k večeři a vrátili jsme se k rodičům s radostnou zprávou, že jsme koupili dům.

Michal Freiberger
Michal Hron, Finmag.cz

Vyrábějí dorty pro Starbucks či Costu. Získat důvěru je těžké, říká šéf Dortie’s

Její dorty najdete ve světových kavárenských řetězcích, ještě donedávna přitom o téhle firmě věděla jen hrstka lidí z byznysu. Covidové uzávěry ovšem rozhodly, že se z přítmí B2B segmentu vydá přímo za zákazníky pod vlastní značkou Dortie’s. Dnes se tak její produkty objevují i v nabídce velkých supermarketů, i když i to má své limity. Vítejte u dalšího rozhovoru ze speciálu Podnikavé Česko.

A firma tu vznikla jak?

Postupně se koncerty rozjely a musel jsem se vrátit k bývalému zaměstnání a jezdit každý víkend do Prahy, ale už to s malým dítětem doma nebylo ono. Jediné, co se dá v Lubech z mého pohledu dělat, jsou housle, hudební nástroje, které tu mají tradici. Když ve světe řeknete houslistovi Schönbach, tak to má pořád skvělý zvuk a bude vědět, o co jde.

Přemluvil jsem tedy tatínka, který třicet let sám dělá mistrovské nástroje, aby se mnou šel do malé firmičky. Lekl se toho, že budeme mít zaměstnance, obchodního zástupce a budeme dělat víc kusů houslí za měsíc. Nadšený nebyl, ale já mu tvrdil, že do Německa za prací jezdit nechci, že chci být doma s rodinou, něco zde vybudovat a zachovat v Lubech výrobu houslí. Houslařů, kteří se tím živí, je v Lubech už jen pomálu. Když jsem byl malý, tak byl na naší ulici v každém domě smyčcař, kytarář nebo houslař.

Navazujete svou činností nějak na Strunal, který v Lubech před pár lety zkrachoval?

To nejde, Strunal dělal levné školní nástroje, my začínáme o několik úrovní výš. Měli tam hodně zařazenou strojovou práci, frézovali desky, krky. My děláme většinu práce ručně a na nástrojích je to určitě vidět. Komu naše housle přijdou do ruky, tak si má říct: ano, takhle to má vypadat, takhle je to hezké a takhle to má hrát.

Práci si s tatínkem dělíme, a proto dokážeme vyrobit víc houslí měsíčně, než kdyby to dělal každý sám. Naše nástroje kupují především studenti, kteří jdou ze základních uměleckých škol na konzervatoře, nejsou pro úplně začínající hráče, protože cena není nejnižší, není to pět nebo deset tisíc, které rodiče u malých hráčů nejčastěji předpokládají. Máme nejlepší materiály, tedy dvacet let vyschlé dřevo, se kterými pracujeme, a celkové zpracování je pod dohledem mistra houslaře, tatínka.

Kolik za rok prodáte houslí?

Fungujeme třetí rok a pořád se teprve rozjíždíme. Za první dva roky jsme prodali desítky kusů, na víc zatím ani nemáme kapacitu. Mistrovské housle, které vyrábí tatínek nejčastěji přímo na zakázku od profesionálních hráčů, se dělají dva měsíce, našich firemních houslí vyrobíme v našem současném stavu, kdy jsme na to s tatínkem dva plus jeden brigádník, zhruba pět za měsíc. Letos chceme vyrobit do šedesáti kusů houslí.

Stálou klientelu si musíme teprve vybudovat, stále jsme na začátku. Pokud se prodeje budou zvyšovat, budeme muset nabírat nové zaměstnance. Teď plánujeme aspoň dva, aby se nám trochu ulevilo a mohli jsme dělat houslí víc. Ale s jejich sháněním je problém.

Podnikavé ČeskoFinmag.cz

Musí to být mistři houslaři?

Nemusí, ti většinou dělají sami na sebe a vyrábějí své mistrovské nástroje. Ale i tak to není jednoduché, v Lubech už velký lidský potenciál pro naše řemeslo není. Před rokem 1990 v Lubech pracovalo přes sedm set lidí ve výrobě nástrojů, tři roky zpátky před krachem Strunalu už jen padesát lidí.

Kdo uměl dělat housle, je teď už v důchodu, nebo už tu není. A mladí v tom pro sebe nevidí perspektivu. I houslařská škola se zhruba před patnácti roky odstěhovala do Chebu. Mám s ní malý holport - každý rok k nám na praxi chodí jeden dva žáci. Je to střední škola se zaměřením na výrobu hudebních nástrojů. Snažíme se pak končícím studentům nabídnout práci u nás. Ale my i oni jsme mladí a každý potřebuje růst. Navíc jich není hodně, průměrně tam v jednom roce maturuje čtyři pět žáků. Byli u nás zatím na praxi tři studenti, všichni byli strašně šikovní, ale každý po škole pokračoval dál se zdokonalovat na vysokou školu.

Co musí váš příští zaměstnanec umět?

Musí mít šikovné ruce a být vnímavý, pak se to učí s úsměvem a radostí. Lidem bez zkušeností bychom dali určitě šanci, i kdyby neměli houslařskou školu. Když má někdo zájem, vyzkoušíme si jeho zručnost, zjistíme, zda umí ovládat nůž, škrabku, zda má cit v ruce třeba na lakování.

A vám vlastně nejde ani o desítky lidí, vám budou postupně stačit jednotlivé posily.

Ano, chceme růst postupně. Kdybychom měli hodně lidí, tak by najednou bylo těžké uhlídat kvalitu nástrojů. Máme to postavené na tom, že jsme rodinná firma a housle procházejí našima rukama. Tatínek se stará o to, jak každé housle vypadají, aby ten finální produkt byl vždy kvalitní. Já se vedle výroby houslí starám o finanční stránku firmy, řeším obchodování a veškeré papírování.

Housle prodáváme i přes velkoobchody v USA, Austrálii a Kanadě, nově i v Dubaji a Německu.

Abych si to pro sebe shrnul: musíte být na každé housle hrdí a zároveň vás to musí uživit. Nikdy nechcete dělat tisíce kusů a stačí vám posílit postupně o pár jednotlivců, na jejichž práci dohlédnete a budete se pořád moci prezentovat jako rodinná firma...

Budeme s nimi v denním kontaktu a budeme vědět, co a jak dělají. Nikdy nebudeme fabrika a do každých houslí chceme vždy vložit kus sebe. Když se to dělalo ve fabrice, tak přišla deska, vyfrézovala se a šla další. V 90. letech tady v Lubech v Cremoně dělali 120 houslí denně, tak jaký pak k tomu nástroji můžete mít vztah?

Kde chcete být za pět let, jaký máte plán?

Něco vymyšleného máme, ale těžko se to předpovídá. V prvním roce jsme vyráběli nástroje, abychom se s nimi mohli prezentovat na výstavách. Nedělali jsme marketing, byli jsme na jedné výstavě a nástroje nabízeli osobně. Loni jsme přizvali obchodního zástupce, který kontaktuje celý svět s naší nabídkou. S tatínkem se tak můžeme soustředit na výrobu.

Jiří Hovorka
Jiří Hovorka
Další obrázky v galerii (8)

Máme teď objednávky až do podzimu, jde o desítky objednaných kusů a uvidíme, co bude dál. Máme rozeslané housle na každém kontinentu světa. Housle prodáváme i přes velkoobchody v USA, Austrálii a Kanadě, nově i v Dubaji a Německu. Kde budeme za pět let, to teprve uvidíme. Tvrdě pracujeme a dáváme tomu vše, co známe a co je v nás.

Bojujete s Čínou a jejich výrobky?

Dělají toho tolik a mají to tak levné, že se s tím bojovat nedá. Za dva tisíce korun si od nich koupíte housle i s futrálem, smyčcem a kalafunou. Spousta dětí, které s houslemi začínají, si takovéto nástroje kupuje. Nemůžu jim to mít samozřejmě za zlé. Chápu, že si někdo dražší nástroj pořídit nemůže nebo má obavu, zda u toho dítě vydrží.

Trochu bojujeme s tím, že ty naše housle jsou drahé i oproti konkurenci, která není z Číny, ale my si stojíme za tím, že je to ruční práce a ta cena je správná.

Co odpovídáte, když vám někdo řekne, že máte drahé housle?

Když řeknou, že je cena vysoká, tak už se s tím nedá nic moc dělat. On to za naši cenu nechce a my to za nižší cenu prodávat nemůžeme. Máme to vypočítané tak, aby byli všichni dobře zaplacení, abychom mohli dělat kvalitní nástroje. Člověk nad těmi houslemi musí nějakou dobu sedět a dělat tu práci poctivě a dobře, a to něco stojí. Musím říct, že většina lidí pochopí výrobní cenu, když ten nástroj vidí na vlastní oči.

Jste ziskoví?

Zatím se spíš investuje, třeba teď jsme investovali peníze do marketingu na internetu. Máme webové stránky, e-shop, máme sponzorované reklamy na Googlu, aby se o nás vědělo víc. Zatím je to zaměřené na Evropu, ale do budoucna budeme potřebovat Ameriku i další kontinenty.

Jak moc přemýšlíte do budoucna? Když se uchytíte, dá se rodinná firma udržet jinak než děděním z generace na generaci?

Když jsem šel do Prahy, tak jsem říkal, že už se do Lubů nikdy nevrátím, protože tu nic není. Věděl jsem, že kdybych dělal s tatínkem housle, tak bude těžké se uživit. Tatínek s dědečkem se tím živí a živili krásně, ale kdybych se měl přidat já, tak už jsem nevěřil, že nám to bude stačit. Řekl jsem si, že tedy zkusím něco jiného a stejně mě to zase zaválo sem. A jsem za to strašně rád, naplňuje mě to.

Mám dva syny, pošleme je vystudovat houslařskou střední školu a pak už to bude na nich, jak se rozhodnou. Určitě budu rád, když budou pokračovat v rodinné tradici, zasednou vedle mě u ponku a budeme společně tvořit další nástroje.

Kam dál? Podnikavé Česko na Finmagu:

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
15
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Jiří Hovorka

Jiří Hovorka

O osobních financích píše od roku 2009. Začínal v Měšci, pak se stejným tématům věnoval v Aktuálně.cz, po sloučení s vydavatelstvím Economia se jeho texty objevovaly i v Hospodářských novinách. Dlouhodobě... Více

Související témata

byznyshudební průmyslKarlovarský krajpodnikáníPodnikavé Českořemeslosuccess story
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo