Zrušme ministerstvo financí, vážně
Vláda škrtá a ždímá, seč jí stačí síly. Máme to ale zapotřebí? Neudusíme tím hospodářský růst? Loni jsme s překvapením zjistili, že jsme schodek rozpočtu snížili podstatně víc, než bylo naplánováno. Z čeho vláda – která se loni o tolik sekla – vychází, když ordinuje další škrty a další zvyšování daní? V tomto duchu se v Hospodářských novinách ptá Jan Macháček předních ekonomů. Nabízíme odpověď Pavla Kohouta.
Když se podíváme na české veřejné finance, s uspokojením zjistíme, že netrpí krizí. Státní rozpočet každoročně inkasuje něco kolem 37 procent HDP. V roce 2010 to bylo 37,11 % HDP; v roce 2011 pravděpodobně podobná suma. To je velmi komfortní částka, za kterou lze provozovat slušný a vlídný sociální stát. Sociálně-tržní hospodářství za Erharda a Adenauera v Německu v 50. letech si vystačilo se zhruba 31 procenty HDP.
Razítkem k bohatství
Jenže náš stát se nechová slušně, není vlídný a naše hospodářství není hospodárné. Trpíme krizí kvality veřejné správy a krizí důvěry. Trpíme plýtváním na všech úrovních. Jak by se vláda měla chovat?
Šetřit ve výdajích, a to spíše v investičních než v provozních. Při uvážení gigantické neefektivity veřejných zakázek je to povinnost. Šetřit lze i rušením úřadů. Patříme mezi byrokratické supervelmoci. Počet pracovníků v průmyslu a ve stavebnictví během let 1993–2009 poklesl o 26,2 procenta. Naopak počet zaměstnanců veřejné správy a sociálního zabezpečení vzrostl ve stejné době o 69,6 procenta (nepočítám vojáky a učitele, jejichž počet poklesl). Ve složitosti daňové byrokracie jsou na celém světě horší už jen Pákistán, Kongo, Ekvádor, Kamerun, Bělorusko, Ukrajina, Senegal, Mauretánie, Čad, Venezuela, Nigérie, Vietnam, Bolívie a Brazílie.
Asi se máme prorazítkovat k prosperitě. Unikátní strategie.
Rozpočet politikům do rukou nepatří
Rušit lze celá ministerstva. Ne ministerstvo kultury, protože u civilizovaných národů kultura patří mezi nejlepší investice. Samozřejmě za předpokladu, že ministr rozumí kultuře, což bohužel nelze tvrdit o dvou posledně jmenovaných loutkách, které se vystřídaly na tomto úřadě.
Měli bychom zrušit i ministerstvo financí. Část jeho agendy by převzala Daňová inkasní služba, další části pak Úřad pro státní rozpočet a Agentura pro správu státního dluhu. Finančně analytický útvar by se dostal pod kontrolu NKÚ.
Všechny tyto složky by byly přísně apolitické a každoročně auditované nezávislou externí společností. Jejich ředitelé by byli vybíráni podle odbornosti, včetně minimálně sedmi let praxe v soukromém finančním sektoru. Podobné pravidlo platí pro ředitele Energetického regulačního úřadu, jsou snad veřejné finance méně důležité? Mimochodem, samozřejmostí by měl být psychologický posudek.
Fiskální politika je příliš důležitá, než aby mohla být trvale svěřena do rukou politikům. Gigantické dluhy tzv. vyspělých západních ekonomik ukazují, že dosavadní model řízení veřejných financí má neodstranitelnou konstrukční vadu. Je načase ji odstranit.
Psáno pro iHNed.cz
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu