Nejdřív Čína a Rusko a teď tohle. Proč se Česko snaží zbavit závislosti na EU

Nejprve jedna důležitá otázka. Proč se vlastně stát snaží český vývoz podpořit, když se vývozcům daří docela dobře? Odpovědí je, že stav českého exportu není ideální. Z pohledu politiků, ekonomů a vlastně i některých exportujících firem, které by rády získaly informace o možnostech vývozu, záruky na pojištění či pomoc s otevřením dveří na cizí trhy.

Politici a stejně tak část jejich voličů se navíc domnívá, že vývoz do zahraničí je sám o sobě dobrá věc. Proto chtějí export podporovat. Z pohledu firem je přitom mnohem důležitější zisk a je jedno, zda přichází z domova, či ze zahraničí. A to i když je domácí trh přirozeně menší, což může znamenat v součtu menší zisk než prodej na větších trzích v zahraničí.

Z makroekonomických a politických důvodů se zároveň stát snaží podpořit diverzifikaci exportu, aby se vyváželo do různých zemí a nebyli jsme závislí jen na několika klíčových trzích. Jak se říká: není radno dávat všechna vejce do jednoho košíku.

A nakonec je tu snaha vyvážet co nejsofistikovanější věci, produkty s co nejvyšší přidanou hodnotou. To aby „doma“ zůstal co největší zisk, a také – pokud možno – high-tech výroba.

Všechno tohle má pomoci zařídit i koncepce podpory exportu. Jenže: daří se nám to?

Česko si snížení objemu vývozu nemůže dovolit. Jsme extrémně otevřenou ekonomikou...

Český export drží ekonomiku

Samozřejmě, něco zařídit zkrátka nelze. Třeba masivně posílit vývoz, protože by to znamenalo zdanění domácí výroby a spotřeby, což by brzdilo celou ekonomiku a zdražilo zboží a služby všem.

Ostatně, představa, že země má mít aktivní obchodní bilanci, tedy převahu vývozu nad dovozem, a že z toho plynou nějaké výhody, je sama o sobě legrační. Bilance mezinárodního obchodu se jednou musí vyrovnat, za vývoz do cizích zemí dostáváme cizí měnu a tu musíme opět nějak použít k nákupu či k investicím v zahraničí. Je tedy jen otázkou času, kdy se bilance vyrovná, či otočí.

I představa, že vyvážíme nějaké to „české národní stříbro“, je spíš směšná. Část českého exportu dávno není tak úplně česká: výrobce škodovek vlastní německý Volkswagen, PPF investující po celém světě má oficiální sídlo v Nizozemsku...

Na druhu stranu, Česko si snížení objemu vývozu nemůže dovolit. Jsme extrémně otevřenou ekonomikou, v níž podíl vývozu zboží a služeb na HDP dosahuje víc než sedmdesáti procent. To je nad průměrem Evropské unie jako celku, která se v podílu exportu na HDP pohybuje kolem 55 %.

Export navíc stále roste a v současné situaci, kdy lidé šetří a klesá spotřeba i investice, je jedním z důvodů, proč naše ekonomika nemá záporný růst a plácá se kolem nuly. Bez vývozu bychom si tedy žili výrazně hůř a nevypadá to, že by se v budoucnu jeho význam snížil. Má tedy určitou logiku vývoz usnadňovat, třeba radami a informační pomocí exportérům, aby se nezadrhl.

Našimi hlavními obchodními partnery jsou stále země Evropské unie, zejména Německo, Slovensko, Polsko a Francie.

Nový svět oddělených bloků

Je ovšem otázkou, zda by se stát měl snažit nějak ovlivnit to, kam se vyváží. Pokud tedy nejde o vyloženě nepřátelské země či státy, na které je z nějakého důvodu uvaleno ekonomické embargo. A vypadá to, že momentálně na to Česko rezignuje. A je to dobře.

Česká republika se dlouhá léta snažila o diverzifikaci vývozu a jeho posílení do zemí, které jsou mimo Evropskou unii, speciálně třeba do Ruska a Číny. Jenže neúspěšně.

Například Exportní strategie České republiky pro léta 2006 až 2010 označovala za prioritní země Rusko, Čínu, ale také USA či Kanadu. Další exportní strategie chtěla zvýšit objem českého vývozu do zemí mimo EU v korunovém vyjádření o padesát procent a zvýšení počtu exportérů mimo EU o čtvrtinu.

A výsledek? Našimi hlavními obchodními partnery jsou stále země Evropské unie, zejména Německo, Slovensko, Polsko a Francie. Dnes se navíc globalizovaný otevřený svět drobí do vzájemně se uzavírajících bloků: z Ruska se stal agresivní stát a mezinárodní vyvrhel a čínské úřady stále častěji zasahují proti soukromým podnikatelům.

Bez nadsázky si tak dneska můžeme si říci: Zaplať pánbůh, že jsme tam nevyváželi víc.

Je třeba koktejlu složeného z chytrých, vynalézavých a vzdělaných lidí, kapitálu, a taky trochy štěstí a optimismu.

Recept na české Silicon Valley

Nová exportní strategie pro léta 2023 až 2030, kterou minulý týden schválila vláda, je ovšem jiná. Neurčuje, kam vyvážet, ale chce podporovat sofistikovanější výrobky, než jsou jen polotovary či dokonce surový materiál. Jak píše ministerstvo: chce podpořit vyspělé národní šampiony vyrábějící zboží s vysokou přidanou hodnotou a pomoci jim stát se mezinárodními.

Jenže jak toho dosáhnout? Vždyť podobná líbivá slova o přerodu naší ekonomiky na takzvanou ekonomiku znalostní jsme už slyšeli mnohokrát.

Y Soft

Muchna: Českému státu chybí odvaha i vize, dělá všechno a přitom nic

Odešel ze školy, aby se plně vrhl na podnikání. Václav Muchna, zakladatel a CEO softwarové a hardwarové společnosti Y Soft, se pro Finmag.cz rozpovídal o nedostatku vizí v české politice i o tom, co je špatně na digitalizaci. A co odhalila o českém státě pandemie.

Předně, je potřeba vytvořit podmínky, aby u nás nějaké ty high-tech firmy vůbec vznikaly. Aby stávající podniky inovovaly. A aby se na vývoji a designu výrobků podílely ty nejchytřejší mozky. Zkrátka, aby v Česku vznikla třeba obdoba amerického Silicon Valley nebo izraelské líhně start-upů. Či se zopakoval vývoj amerického Detroitu, kde na přelomu 19. a 20. století vznikaly soupeřící automobilové firmy, z čehož vznikly společnosti jako Ford či General Motors.

Něco takového ale těžko zařídí exportní strategie. K tomu je třeba koktejlu složeného z chytrých, vynalézavých a vzdělaných lidí, kapitálu (který ovšem u nás je), dobrého prostředí pro podnikání a rozvoj nových technologií a taky trochy štěstí a optimismu. Základem pak musí být dobrá ekonomická politika vlády a komplexní podpora podnikání. A to už od toho drobného, aby inovativní podniky vůbec vznikly a vyrostly.

Teprve pak může pomoci státní podpora vývozu. Zejména tím, že včas dodá firmám informace o exportních příležitostech a případně že jim pomůže s financováním a pojišťováním vývozu do některých zemí.

To všechno náš stát umí, byť z historie víme, že ne úplně dobře. Snad se to nyní zlepší. Je to nutné, protože to dělají všichni. A naši výrobci by měli mít stejné podmínky jako jejich zahraniční konkurenti. Spása pro Česko to ale není.

Finmag.cz

Kam dál? Marek Hudema na Finmagu:

• Marná snaha Fialovy vlády. Zvlčelou byrokracii jen pár škrtů nezkrotí
• Hausnumera na druhou. Schodky i škrty vlády vycházejí z nereálných odhadů
• Pomohli jsme, tak plaťte! Stanjura hájí zdanění firem argumentačním faulem
• Zakázat inflaci zákonem? Plán ekonoma Havránka není tak bláznivý, jak se zdá
• Zelená ropa a cigarety pro matky. Jak firmy „bělí“ svou pověst

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag