Inflace dvě procenta jako nedostižný cíl? Už dávno jsme níž, jen to málokdo vidí

Ve skutečnosti je tomu už jinak. Meziroční údaje inflaci zkreslují. Zahrnují historii posledních dvanácti měsíců, která nemusí mít vztah k vývoji v poslední době.

Pokud bychom tak počítali inflaci za rok 2023 (bez ledna, který byl – jako obvykle – zkreslen administrativními změnami), došli bychom k číslu 1,64 procenta v ročním vyjádření.

Ano, počínaje letošním únorem už Česká národní banka (ČNB) plní svůj dvouprocentní inflační cíl. To zajisté není špatný výsledek, ovšem meziroční počítání jej účinně zatemňuje.

Peněžní zásoba mezi zářím 2019 a 2021 rostla ročním tempem 13,45 procenta. To je jen těžko slučitelné s 2% inflačním cílem.

Přehlížená Popelka

Mezitím stále ještě probíhají diskuse, zdali ČNB provozuje dostatečně restriktivní měnovou politiku a jestli úrokové sazby nejsou stále příliš nízké. Velmi málo pozornosti jde ale tím směrem, který je skutečně důležitý: jak se vyvíjí množství peněz v oběhu.

Je to peněžní zásoba, která je z hlediska budoucí inflace podstatným ukazatelem. Jak kdysi zdůraznil Milton Friedman, cenová inflace závisí na množství peněz a na rychlosti jejich oběhu.

Množství peněz (měřeno likvidní peněžní zásobou M1) pokleslo od svého vrcholu v září 2021 o 6,16 procenta. To zdánlivě nevypadá jako velké číslo, ve skutečnosti ale jde o nejtvrdší peněžní restrikci od měnové krize v letech 1997-98.

Kdyby peněžní zásoba měla mediální pozornost, jakou by si zasloužila, plnila by tato informace novinové titulky už řadu měsíců. Jenže neplní. Extrémně důležitá peněžní zásoba je přehlíženou Popelkou.

Když jsme ale řekli A, je třeba říci i B. Peněžní zásoba během září 2019 až září 2021 rostla ročním tempem 13,45 procenta. Toto dvojciferné tempo je jen těžko slučitelné s 2% inflačním cílem.

Sérii lockdownů se centrální banky prakticky všech zemí světa snažily „zachránit“ velmi uvolněnou měnovou politikou.

Inflace na cestě z normálu

Skutečnou chybou ČNB tedy nebyla příliš mírná restrikce během posledního roku nebo 18 měsíců. Skutečnou chybou byla nekontrolovaná peněžní expanze v předchozích letech. Na ni si ale nikdo (nebo téměř nikdo) nestěžoval.

Peněžní expanze je příjemná. Ekonomika roste, což pomáhá držet ceny na uzdě. Úvěry jsou levné a snadno dostupné. Snad jen zájemci o koupi bytu žehrali na vysoké ceny, neboť produktivita ve stavebnictví tradičně není schopna držet krok s růstem peněžní inflace: objem peněz roste rychleji než objem nové výstavby. A ceny rostou.

Samozřejmě také nelze opomenout hlavní událost let 2020/2021: pandemii covidu. Série lockdownů měla nepříznivý vliv na objem produkce zboží a služeb. Centrální banky prakticky všech zemí světa se snažily situaci „zachránit“ velmi uvolněnou měnovou politikou.

Tento učebnicový přístup by pravděpodobně fungoval v případě finanční krize (jak bylo už ukázáno během let 2007/2008), za podmínek pandemie však o žádné stimulaci nemohla být řeč. Centrálním bankám se podařilo stimulovat pouze ceny.

Na svém vrcholu v srpnu 2022 cena plynu přesáhla 339 eur (asi 8 230 Kč) za MWh. A v Moskvě si možná mysleli, že Západ už dlouho nevydrží...

Zuřivý Fed, umírněná ČNB

V tomto směru připadá lví podíl na americký Federální rezervní systém (Fed), který dokázal zvýšit objem likvidních peněz o více než 45 procent počínaje únorem 2020 a konče březnem 2022, kdy americká peněžní expanze vyvrcholila. Od té doby Spojené státy prožívají kvantitativní peněžní restrikci, podobně jako Česko, jen s poněkud jinými čísly.

Během zmíněného časového úseku americký Fed vyprodukoval více likvidních peněz než za celou svoji existenci až do konce roku 2008!

V tomto srovnání byl přístup ČNB v covidové éře ještě celkem umírněný. Objem likvidních peněz v Česku vzrostl ve stejné době „jen“ o necelých dvacet procent. I tento růst byl proinflační, z hlediska světových cen (zejména komodit) byl však nevýznamný.

Ceny komodit samozřejmě souvisejí i s největší tragédií dnešních dní: ruské invazi na Ukrajinu. Už v létě 2021 Rusko začalo používat „komoditní zbraň“ proti Západu v podobě postupného škrcení dodávek surovin, zejména zemního plynu.

To je překrásně vidět na grafu cen zemního plynu v Evropě. V červenci 2021 přesáhla cena plynu 40 eur (asi 972 Kč) za MWh. Na svém vrcholu v srpnu 2022 cena přesáhla 339 eur (asi 8 230 Kč) za MWh. A v Moskvě si možná mysleli, že Západ už dlouho nevydrží...

Evropané ale našli alternativy a cena plynu tak postupně klesala až na poslední hodnotu ve výši 31,5 eura (765 Kč) za MWh. To je cena srovnatelná s červnem 2021.

Vzestup cen energií během roku 2022 se ovšem samozřejmě promítl i do cen výrobců a do spotřebitelských cen. Pokles od srpna 2022 se také už promítá, ovšem se zpožděním.

Hovoří-li současná opozice o „Fialově drahotě“, je to stejný nesmysl, jako když bývalá opozice používala termín „Babišova drahota“.

Kdo může za vysokou inflaci

Hledáme-li tedy viníky inflace, zde jsou: světové centrální banky v čele s americkým Fedem (konkrétně jejich ne zcela optimální odezva na covid) a samozřejmě kremelský vůdce. Zapomněli jsme na něco?

Ano, ještě jsme se nezmínili o rozpočtových politikách českých vlád (v množném čísle!) v době covidové i pozdější. Názory ekonomů na důležitost jednotlivých faktorů se mohou lišit, avšak rozpočtová politika pravděpodobně hrála méně významnou roli než covid nebo Putin.

A ještě něco. Veřejnost, včetně odborné veřejnosti, má tendenci klást přílišný důraz na meziroční historii na úkor aktuálnějších údajů. Na druhé straně je zde sklon vinit z neúspěchů toho, kdo je právě u vesla (ať už ve Strakově akademii, nebo v oné monumentální bankovní budově na Příkopech).

Ve skutečnosti ale všechny současné potíže či úspěchy jsou jen výslednicí činů nejrůznějších subjektů během řady let. Hovoří-li tedy současná opozice o „Fialově drahotě“, je to stejný nesmysl, jako když bývalá opozice používala termín „Babišova drahota“.

Spotřebitelské ceny se ovšem nevrátí na původní úroveň. K tomu by bylo zapotřebí silné deflace, jakou zažili naši předkové...

Ještě lepší vyhlídky? To nechcete...

Současně se ukázalo, že pokusy poručit trhu nebývají úspěšné. Leckdo během loňského roku velebil Viktora Orbána za jeho direktivní řízení cen. Jenomže maďarská inflace přes veškeré politické úsilí není nižší než česká. O potupné vstřícnosti Maďarska vůči Kremlu se raději nebudeme zmiňovat.

Celkem vzato, inflační vyhlídky nejsou nyní tak špatné, ať už hovoříme o inflaci české, americké nebo v rámci eurozóny. Měnové restrikce na obou stranách Atlantiku fungují, ceny komodit se uklidnily, tolik obávaná inflační očekávání se zmírňují.

Spotřebitelské ceny se ovšem nevrátí na původní úroveň. K tomu by bylo zapotřebí silné deflace, jakou zažili naši předkové naposledy během Velké hospodářské krize ve 30. letech.

A můžete si být jisti, že něco takového zažít nechcete.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Kam dál? Ekonom Pavel Kohout na Finmagu:

• Zrušme konečně zbytečné úřady. Je tu nová šance, jak upgradovat Česko
• Presumpce viny v moderním věku aneb Jak stát zametá s podnikateli
• Pozor, co sdílíte na sociálních sítích. Berňák vám to spočítá
• Kamarádíčkování po česku. Proč jsme po Rusech druzí nejhorší na světě
• Paradox zaměstnanosti. Krize nekrize, kvalitní zaměstnanci v Česku došli