Vzpomínky podnikatele aneb poučení z Andora Jakaba
Andor Jakab nechce doma v Maďarsku zaměstnávat lidi, protože státu musí za každého zaměstnaného občana vyplatit nájemné vyšší, než bude činit mzda onoho občana. Jeho rozhodnutí vzbudilo vášně i v Česku. A to nám po Maďarech nic není. Co potom vzbudí zpráva o nákladech na zaměstnávání v Česku?

Už je to dávno. Na svou tehdejší lehkomyslnost dnes vzpomínám s moudrým úsměvem rozvážného kmeta, kterého vítr praktické ekonomiky za ta léta ošlehal natolik, že každodenní záchvěvy bezcenné existence vnímá už toliko jako neškodné bezvětří.
Bylo to někdy v lednu roku 2012, když jsem si na serveru Peníze.cz (to je ten web, jenž v roce 2018 pohltil kdysi největší portál Seznam [na Finmagu vyšel taky a četlo ho tu víc lidí, pozn. red.]) přečetl článek maďarského blogera Andora Jakaba Proč vás nezaměstnám. Byl jsem mezi těmi, kteří Andora Jakaba, pohoršujícího se nad nesmyslností maďarského systému, podezírali ze zaujatosti a ze zbabělosti. Psal, že jako perspektivní podnikavý mladík by mohl prodat byt a utržené peníze investovat do podnikání, ale přesto to neudělá, a mně se zdálo, že se jedná o přestrojeného frustrovaného státního úředníčka, který jen hledá výmluvy, proč nepodnikat, a z nedostatku příležitostí a talentu kolem sebe dští síru a nenávist.
- Andorovi J. se nelíbí, že z nákladů na zaměstnance je v Maďarsku mzda ta menší část. Platit státu za pronájem občana víc než občanovi na mzdě?
Proč vás nezaměstnám - Andor J. se kaje, vysvětluje, vypráví traumata z dětství.
Nikoho nezaměstnám. Jsem asociální? - Michal Kašpárek cupuje Andora J. Podnikání si představuje jak Hurvínek válku!
Proč vás doopravdy nezaměstnám? Protože jsem kecka!
Startuju byznys
Na podnikání a zaměstnávání lidí přece nemůže být nic tak zdrcujícího, říkal jsem si. Zrovna jsem rozjížděl vlastní byznys. Naučil jsem se žít nad poměry, protože jsem neměl skoro žádná vydání a ve firmě, kde jsem už několik let pracoval, jsem měl pohádkový příjem. Nadnárodní společnost si své zaměstnance uměla hýčkat a nikdy nezáleželo na nějaké tisícovce zaplacené v restauraci za oběd s obchodními partnery nebo víkendový tenisový turnaj v resortu pár kilometrů od Prahy. Jenže vlastní firma je vlastní firma a já se rozhodl konečně do toho praštit. I Andoru Jakabovi navzdory.
Všichni kámoši se v té době spíš snažili najít si zajímavé místo v některé z firem poskytujících služby státu nebo přímo ve státním aparátu, který na nějaké statisíce nehleděl, já byl ale příliš hrdý na to, abych se nechával dál zaměstnat. Výpověď dohodou jsme se zaměstnavatelem uzavřeli velice brzy a vlastně jsme se rozešli v dobrém. Na rozloučenou jsem dostal šest měsíčních platů, tedy zhruba 400 tisíc korun. Nerozjet s takovým kapitálem vlastní podnikání by byl hřích.
Tehdy bylo moderní mít reklamní agenturu. Prakticky bylo jedno, jaké zkušenosti máte, důležité bylo, že jste měli relativně reprezentativní prostory a dostatečně velký „tým“, před kterým by si klient sedl na zadek, svěřil mu nějakou zakázku, kterou považoval za důležitou, a bez debat proplatil fakturu, jen tak podstrčenou mezi prezentací. Byl jsem ještě docela mladý a svižný a svět balíků peněz na mě čekal s otevřenou náručí.
K tomu jsem měl pár dobrých známých a několik klientů, pro které jsem pracoval ještě jako student a pak je přivedl k firmě, v níž jsem se uplatnil po studiu. Nebylo těžké je přesvědčit, aby byli dál mými klienty – nabídl jsem jim lepší ceny a slíbil vstřícnější přístup, a protože moderní tehdy bylo i vypisovat každou chvíli nějaký tendr, rázem mohli od mého dřívějšího zaměstnavatele přejít ke mně, aniž komukoli bylo něco podezřelé.
Švarc? U mě se hraje podle pravidel!
Hned co jsem založil eseróčko, mohl jsem se vydat na obhlídku prostor. Tehdy byly nájmy docela nízko, takže se mi podařilo v podstatě za pakatel – za nějakých 30 tisíc včetně služeb – pronajmout asi 120 metrů čtverečních ve vile na Hanspaulce. Ty prostory byly docela důležité, protože v mé původní firmě už netrpělivě čekali dva kolegové, kteří ke mně od zaměstnavatele přešli.
Zaměstnávání na živnostenský list, což se už tehdy, stejně jako dnes, nazývalo švarcsystém, bylo od začátku toho roku penalizováno vysokými pokutami a svou mladou společnost jsem hned při startu rozhodně nechtěl zatěžovat nějakými škraloupy, takže jsem jim nabídl pracovní smlouvu. Eva, všestranná produkční, souhlasila s 1,2násobkem tehdejší průměrné mzdy, tedy 30 tisíci hrubého. S Honzou, account manažerem, jsem se dohodl na 35 tisících. Sobě jsem se rozhodl nějaký čas mzdu nevyplácet, měl jsem ještě nějaké úspory, a protože jsem byl svobodný a obýval byt po rodičích, nepotřeboval jsem toho moc.
Pronajaté prostory sice byly hned na začátku zbytečně velké, ale už zanedlouho jsme se museli rozrůst, protože klienti byli zvyklí na servis, a pokud se nás na schůzce s nimi nesešlo alespoň pět, měli pochybnosti, jestli budeme schopni pro ně pracovat. Přijal jsem tedy krátce po Honzovi a Evě ještě Andreu, asistentku (brala podprůměrný plat, tj. 20 tisíc hrubého), a grafika a copywritera v jedné osobě Jakuba. Vlastně jsem na něm ušetřil, protože jsem nemusel najímat dva lidi. Jakub toho zastal víc a jeho požadavky byly stejné jako požadavky Evy. Část kanceláře jsme používali na všechno možné – někdy si tam Eva zaparkovala kolo, na kterém přijela do práce, občas jsme tam skladovali materiál na výrobu reklamních předmětů pro klienty, časem jsem do kanceláře pořídil rotoped, protože si zaměstnanci přečetli o tom, jak to chodí v Googlu, a relaxační koutek si v podobě kompromisu demokraticky odhlasovali.
Počáteční náklady
Do firmy jsem při založení vložil celkem půl milionu. To byl tehdy na eseróčko docela balík, protože povinný základní kapitál byl 200 tisíc. Záhy se ukázalo, že to bylo předvídavé, stejně bych musel hotovost dříve či později doplnit. Všichni jsme totiž potřebovali počítače s legálním softwarem – podnikání s cracknutým photoshopem už rozhodně nebylo tak sexy. Každý musel mít minimálně Office od Microsoftu (klienti vyžadovali stoprocentní kompatibilitu a kompatibilní jsme chtěli být i my mezi sebou) a Jakub ještě balík grafických programů od Adobe. K tomu jsme pořídili nějaký nábytek – každému stůl a židli, dvě skříně s policemi a konferenční stolek se čtyřmi křesílky – a také kancelářské potřeby. Počáteční náklady tedy vidíte v tabulce:
Počítače | 5 ks | 75 000 Kč |
Telefony | 5 ks | 2 000 Kč |
MS Office | 5 ks | 20 000 Kč |
Adobe CS5 Premium | 1 ks | 45 000 Kč |
Nábytek osobní | 5 sad | 50 000 Kč |
Nábytek společný | 5 ks | 20 000 Kč |
Kancelářské potřeby |
| 10 000 Kč |
Technika |
| 10 000 Kč |
Ostatní |
| 10 000 Kč |
Celkem |
| 240 000 Kč |
V počítačích (pořídili jsme notebooky) byly samozřejmě pevné disky. K nim jsme koupili ještě dva zálohovací velkokapacitní disky, nějaké flashky a asi 100 DVD na vypalování prezentací. Důležitou položkou v technice byla tiskárna. Za tato zařízení a média jsme zaplatili PHE (poplatek za historická elektrozařízení). A také autorské poplatky jakémusi sdružení OSA za to, že si na DVD budeme vypalovat vlastní data, jelikož Ochranný svaz autorský předpokládal, že zřejmě budeme pořizovat pirátské kopie hudby a filmů a uplatňoval presumpci viny. „Výpalné“ dělalo všehovšudy asi 800 korun, takže jsem nad tím v celkovém rozpočtu vlastně jenom mávl rukou.
Prvních 240 tisíc, tedy 48 % vstupního kapitálu, tedy vyletělo oknem jakoby nic. Byly to ale koneckonců prvotní náklady, žádné pravidelné výdaje, a bez ohledu na to, co mělo přijít, kancelář byla vybavena.
Měsíční náklady
Horší to bylo s pravidelnými náklady. Záhy se ukázalo, že tou nejvýznamnější položkou na straně DAL budou platy. Součet hrubých mezd ve firmě dělal 115 000 Kč. Všichni čtyři zaměstnanci ale brali dohromady necelých 88 tisíc čistého. K jejich hrubému platu bylo třeba přičíst ještě zdravotní a sociální pojištění, které firma jako zaměstnavatel musela odvádět – zatímco solidární zdravotní systém spolkl měsíčně devět procent hrubé mzdy, ještě solidárnější systém sociální si řekl o dalších 26 procent.
Jako jednatel jsem ale musel brát odměnu tak jako tak, protože stát nechtěl připustit, že by byl někdo ochoten dělat něco zadarmo. Myslím, že tenkrát šlo ale především o to, dostat i od lidí, co nesou svou kůži na trh, a navíc bez nároku na honorář, alespoň nějaké platby na pojištění. Za funkci statutárního zástupce jsem se tedy rozhodl vyplácet si z firemních peněz polovinu minimální mzdy, rovné čtyři tisíce. Výhodou bylo, že z této částky nebylo potřeba odvádět nemocenské a důchodové pojištění, nemocenské se neodvádělo vůbec, důchodové až od vyšší částky. Zdravotní pojištění ale bylo třeba odvádět.
Mé čtyři tisíce hrubého tedy firmu stály 4 360 korun, já jsem z nich po odečtení zdravotního pojištění dostal 3 820 Kč. Protože jsem ale nedosáhl minimálního vyměřovacího základu, platil jsem si ze svého za zdravotní a sociální pojištění celkem 3 373 korun. Bral jsem tedy 447 Kč. S pýchou jsem při pohledu na své měsíční příjmy vzpomínal na Františka Koudelku z Jáchyme, hoď ho do stroje, který v autoservisu pobral za jeden měsíc, co měl fakt krizi, pět padesát.
Vyjmenujme si jednotlivé zaměstnance pěkně podle abecedy – a jak je vidět (ó, jaká náhoda!), i podle výše platů:
Jméno | Čistá mzda | Hrubá mzda | Mzdové náklady |
Andrea | 15 850 Kč | 20 000 Kč | 27 000 Kč |
Eva | 22 740 Kč | 30 000 Kč | 40 500 Kč |
Jakub | 22 740 Kč | 30 000 Kč | 40 500 Kč |
Jan | 26 185 Kč | 35 000 Kč | 47 250 Kč |
moje maličkost | 447 Kč | 4 000 Kč | 4 360 Kč |
Celkem | 91 335 Kč | 119 000 Kč | 159 410 Kč |
Zatímco já jsem na zaměstnávání čtyř lidí (sebe nepočítám) obětoval přes 155 tisíc, aniž jsem si sám cokoli vydělal, oni brali jen 56 % z tohoto balíku (ať vás nelakuju, bylo to o něco, skoro o čtyři desetiny procenta, víc). Zbylých 44 % jsme každý měsíc poslali na všemožné účty státních institucí. A to aniž by jakákoli z nich nesla byť minimální riziko a jakkoli hnula kterýmkoli prstem. Pokaždé jsme jim ještě poslali hlášení, kolik jim to vlastně posíláme, aby si mohli peníze hezky přepočítat.
Mzdy ale nebyly jediné měsíční náklady, které provoz firmy ukrajoval. Vedle nájmu, který stál měsíc co měsíc zmíněných 30 tisíc včetně energií a služeb, jsem musel připočítat i faktury za účetnictví. Externí účetní ale naštěstí ohlídala vše, co bylo potřeba, takže jsem se nemusel zabývat malichernostmi a mohl se soustředit na podnikání. Další peníze jsem vydal (říkám já, ale byly to náklady firmy; jenže jsem byl dvojjediný, protože jsem byl jejím jediným hrdým majitelem – podnikatelem!) za telefony, internet a pojištění: povinné pojištění, které se nazývalo „zákonné pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání“ a platilo se České pojišťovně nebo Kooperativě, a dobrovolné pojištění profesní odpovědnosti. To první se počítalo sazbou z vyměřovacího základu a díky našemu oboru činnosti dělalo jen nějakých 2,8 promile souhrnu hrubých mezd. Takovou nepatrnou daň za zaměstnávání lidí v objemu výdajů ani nepocítíte. To druhé pojištění stálo víc a pojišťovna si účtovala kolem procenta z předpokládaného obratu, v dalších letech z obratu dosaženého. Jako perspektivní mladý podnikatel jsem naprášil očekávaný obrat tři miliony korun. Vyšlo to na 2 500 Kč měsíčně.
Položka | Náklad |
Zákonné pojištění | 322 Kč |
Pojištění profesní odpovědnosti | 2 500 Kč |
Účetnictví včetně mezd, daňových přiznání a účetní závěrky | 6 000 Kč |
Telefony | 8 000 Kč |
Internet | 1 000 Kč |
Nájemné | 30 000 Kč |
Režie | 5 000 Kč |
Ostatní (aby se dobře počítalo) | 2 178 Kč |
Celkem | 50 000 Kč |
Udělejme si malou rekapitulaci. Celkové měsíční náklady firmy s pěti zaměstnanci, z nichž jeden pracuje jen za vidinu světlých zítřků a k tomu dostává všimné ve výši necelých 4 000 korun, když předtím investoval půl milionu, dosahovaly zhruba 210 000 Kč.
Leckoho by možná už tahle čísla odradila... ale do pekel se má jet na pořádné kobyle. Slyšíme ji klapat podkovami v příštím týdnu.
Rando Kabaj
Autor je neúspěšný bývalý podnikatel, který na naléhání redakce Peníze.cz sepsal nyní, na sklonku roku 2019, svůj podnikatelský příběh.
Související témata
Nejčtenější články
Aktuální číslo časopisu

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu