Stanjura už mluví skoro jako Babiš. Kam se vypařilo reformní úsilí?

Dost jsme se nareformovali, teď se budeme starat o to, abychom si to s voliči nerozházeli. Tak se dají vyložit výroky Zbyňka Stanjury, který oznámil, že na druhý poločas vlády, v níž zastává klíčový post ministra financí, se nechystají žádné velké změny ani reformy.

Stanjura zněl skoro jako Andrej Babiš, když vysvětloval, že „to neodpovídá logice volebního cyklu“ a také „zájmům a volání voličů“. Chyběl už jen slib nějakého volebního dárku načasovaného na předvolební časy. Že by se teprve chystal?

Není divu, že na síti X schytal Stanjura kritiku. Třeba od Miroslava Kalouska.

Kabinet se holedbá tím, že dává do pořádku státní finance a snižuje deficity rozpočtů. Příliš pomalu, zatímco státní dluh roste příliš rychle. Zatímco loni dosáhly náklady na dluhovou službu 68 miliard korun, letos vystřelí na 95 miliard a v příštím roce patrně nad 110 miliard.

Našla by se přitom spousta oblastí, kde by vláda mohla přitlačit, aby budoucí dluhy výrazněji zpomalila. Významně by to pomohlo i českému byznysu. Namátkou:

Kolik hlav zbývá setnout dotační hydře?

V dotačním systému státu by mohla a měla následovat další výrazná opatření. Pravda, vláda dotační hydře utnula několik hlav. V roce 2024 sníží dotace oproti loňsku o 45,6 miliardy a pro rok 2025 je redukovala o dalších 8,8 miliardy, což představuje 54,4 miliardy vůči roku 2023. Je to hodně nebo málo?

Záleží na úhlu pohledu. Poměřováno celkovou výší dotací, která má v roce 2025 dosáhnout 527 miliard, to je příliš opatrná redukce, byť nelze přehlédnout, že polovina dotací míří do školství a další podstatná část do sociálních služeb.

Důležité bude každopádně i to, aby se neopakoval příběh známý z řeckých bájí, kdy hydře za každou useknutou hlavou narostly dvě nové, a aby nevznikaly nové dotační programy, v nichž by se daňoví poplatníci skládali na zisky soukromých firem, což se v této zemi stalo v minulých letech špatným zvykem.

Stát se přitom nemusí vzdát podpory byznysu. Není třeba to ale dělat nevratnými dotacemi, jejichž využití není schopen kontrolovat a které udržují při životě neperspektivní zombie firmy. V odůvodněných případech může poskytovat třeba záruky na úvěr, nebo také přímou finanční pomoc, kterou je firma povinna splatit.

Penzijní reforma. Je to jako čekat na yettiho

Penzijní reformu zařadil Petr Fiala mezi priority své vlády. Slyšeli jsme o ní, ale dosud jsme ji neviděli a nejspíš ani neuvidíme, bude to s ní stejné jako s yettim.

Nastupující premiér mluvil o „reformě komplexní“. Místo reformy, která by obsahovala také změnu financování důchodů, však vláda upravila jen několik parametrů zmírňujících dopady deficitního systému na státní rozpočet.

Nejvýraznější změnou přijatou za této vlády je kromě zpomalení růstu penzí proražení stropu, který omezoval maximální věk odchodu do důchodu na 65 let. S ním vláda paradoxně ve svých plánech původně ani nepočítala. Vzpomínáte, jak se Fiala dušoval, že jeho vláda důchodový strop zachová, nezvýší – a tečka?

Zvýšila. A byl to krok správným směrem. Bez něj by s nástupem Husákových dětí do penze nebyly důchody ufinancovatelné. Jenže ani se změnou, která odchod do důchodu naváže na věk dožití, se důchodový účet nevymaní ze schodků – tím spíš, když se do něj jako díry navrtají výjimky umožňující pracovníkům některých profesí odejít do důchodu dřív.

Proto se dá předpokládat, že nynější záměr garantovat 21,5 roku v důchodu se v budoucnu neudrží a odchod na penzi se posune blíž ke kremaci.

Nemocnice šité na míru c. k. monarchii

Neudržitelný je nejen systém penzí, ale také financování zdravotnictví. I v něm se musí počítat se stárnutím populace s vyššími náklady.

Ekonomika Helena Horská upozorňuje, že už nyní výdaje v této oblasti rostou vysokým tempem. Za posledních 11 let se téměř zdvojnásobily a podíl veřejných výdajů, z nichž 71 procent pochází ze státního rozpočtu, je v Česku nejvyšší z celé Evropské unie.

Zvykli jsme si, že zdravotní péče je zdarma pro všechny, na špičkové úrovni, kdykoli a také kdekoli. Máme jednu z nejhustších – ne-li nejhustší – síť nemocnic v Evropě.

Za Rakouska-Uherska, kdy se vozili pacienti na koňských povozech, to mělo opodstatnění. Vzdálenost do nejbližší nemocnice musela být taková, aby pacienti měli šanci přežít bez kvalifikované péče. V době, kdy pro ně jezdí rychlé sanitky vybavené v podstatě jako jednotka intenzivní péče, ztrácí tak hustá síť opodstatnění a její údržba vysává peníze.

Vláda však nedala najevo, že by se chystala nemocnice razantně spojovat, potažmo rušit. Před krajskými volbami se tomuto tématu patrně bude vyhýbat, stejně jako debatám o návratu k regulačním poplatkům, anebo aspoň platbám za pobyt a stravu v nemocnici.

Vykynuté školství

Totéž, co o zdravotnictví, se dá v bleděmodrém napsat o školství. Náš vzdělávací systém kyne a stává se neudržitelným.

Sám Stanjura upozornil, že počet míst ve školství za poslední čtyři roky vzrostl o 20 dvacet procent, což je trojnásobek přírůstku žáků. A na středních školách připadá jeden učitel na deset žáků ve srovnání s dvanácti v Německu.

Také tady by kabinet přes odpor odborů mohl škrtat, rušit malé školy, spojovat…

Zakousne se vláda aspoň do některých zmíněných témat? Anebo, jak naznačil Stanjura, se bude řídit „logikou volebního cyklu“?

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• A dost, zvyšování daní stačilo. Teď je čas škrtat ve výdajích

• Udělejme průvan jako za Stoibera! Česko si říká o pořádný antibyrokratický balík

• Hrozí Česku detroitský scénář? Sázka na autoprůmysl se nám může šeredně vymstít