Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Začínali za „socíku“, krámy objížděli trabantem. Dnes jsou paličky Pellwood pro bubeníky pojem

Petr Toman
Petr Toman
22. 1. 2024
 25 005
Podnikavé Česko

Do podnikání se Vojta Pelíšek nehrnul. Až když mu táta oznámil, že skončí s výrobou proslulých paliček pro bubeníky Pellwood, protože se chystá do důchodu, začal řešit dilema: Má se vzdát nesvobodné jistoty v korporátu a živnost po tátovi převzít? „Táta byl přesvědčený, že jeho firma s jeho odchodem končí,“ vzpomíná dnes mladý Pelíšek.

Začínali za „socíku“, krámy objížděli trabantem. Dnes jsou paličky Pellwood pro bubeníky pojem
Vojta Pelíšek ve výrobě věhlasných paliček Pellwood / Zdroj: Petr Toman
Paličky PellwoodPaličky PellwoodPaličky PellwoodPaličky PellwoodPaličky PellwoodPaličky Pellwood
Další fotky
v galerii (21)

Před třiceti lety jsem hrál na bicí. Bez hudebního sluchu, citu pro rytmus a špetky talentu. Do „škopků” jsem mlátil hlava nehlava, většinou mimo rytmus, k zoufalství celé kapely, která neměla ani jméno. Byli jsme takoví „grungeři”, akorát ne ze Seattlu, ale ze Strakonic.

Sedět za bicími mě ale bavilo. Rok před maturitou jsem si dodal odvahy a nakráčel do lidové školy umění. Ivan Pelíšek mě kupodivu přijal. Pro můj výrazný talent to jistě nebylo.

Hrát v „lidovce” byla jiná liga. Správný posed za bicí soupravou, správný úchop paliček a do zblbnutí opakovat paradiddle. Ivan byl nekompromisní. Za bicími seděl jako pravítko. A když hrál, mizel v meditativním rauši. Paličky držel jazzovým způsobem, který se na rock zdánlivě nehodí – v truhlárně si totiž poranil ruku a musel tomu přizpůsobit držení.

Vojtěch Pelíšek (40)

Vojtěch Pelíšek, PellwoodPetr Toman
  • vystudoval ekonomiku a řízení podniku na ČVUT v Praze
  • pracoval ve firmách Bosch a Rohde & Schwarz, kde získal zkušenosti a vhled do fungování korporátů
  • Před sedmi lety převzal po svém otci firmu Pellwood, která v šumavských Česticích vyrábí špičkové paličky pro bubeníky

Kromě toho, že nám, bubenickému potěru, kteří jsme trávili celé prázdniny na brigádách, abychom si mohli dopřát vlastní bicí, předával Ivan své znalosti a zkušenosti, taky nám dost šetřil kapsu. Čas od času totiž přivezl krabici plnou paliček. A my si mohli nabrat dosytosti. Paliček Pellwood, které pedagog, truhlář a bubeník Ivan Pelíšek vyráběl ve stodole své fary v šumavských Česticích. Paliček, se kterými běžně hráli bubeníci těch nejzvučnějších světových kapel.

Před sedmi lety firmu, respektive živnost, převzal po tátovi Vojta. Potkávali jsme se v hudebce, na což jsem já už dávno zapomněl, ale Vojta ne. Za několik týdnů jsme seděli ve stínu zahradního altánu na Pelíškovic faře. Po třiceti letech jsme se pozdravili i s Ivanem, který si na mě „matně vzpomínal” a smál se dotazu, jestli ještě hraje: „Dalších dvě stě let za bicí nesednu.”

Vojto, hraješ ještě na bicí?

Málo. Bubeničina je strašná dřina a skloubit hraní s rodinným životem je dost na hraně. To jsem si zažil s tátou a netoužím po tom. Občas si zahraju sám pro sebe, to mi stačí.

Říkal jsem si, jestli se ti hraní neznechutilo, když máš teď na starosti firmu.

To ne, mezi bubny jsem vyrůstal, pořád se mi líbí, ale taky mám čtyři děti a musím fungovat pro rodinu.

Před dvaceti lety hráli s paličkami z Čestic bubeníci z Guns N' Roses nebo Metalliky. Platí ještě jejich světovost?

Platí. Jen se mění jména hráčů. Nedávno mi přišla fotka od Pavla Valdmana, bubeníka, který hrál s Ewou Farnou nebo Jankem Ledeckým. Odešel do USA, kde v Bostonu vystudoval Berklee College of Music a dnes hraje po celém světě. Patří mezi bubenickou elitu. A Pavel mi poslal fotku pellwoodek z Opery v Sydney. Takže ty naše paličky z Čestic se do světa podívají a z toho mám radost.

Proč si elitní hráči vyberou právě pellwoodky?

„These sticks are the best out there.“ To mi řekl Russell Gilbrook z Uriah Heep, když jsem se ho ptal.

Že jsou to ty nejlepší paličky široko daleko… to je takové hodně obecné.

Russell zmiňoval „consistency” – že jsou ty paličky pořád stejné. Může se spolehnout, že kdykoliv je vezme do ruky, tak budou mít stejnou váhu. Nemusí si na ně zvykat.

Vyrobit dřevěné paličky, které mají stejnou váhu, je problém?

Tak to je přesně to, v čem se odlišujeme od konkurence možná na celém světě. Naše paličky mají v dané kategorii garantovanou konstantní hmotnost. Každý významný výrobce paličky váží, ale my jsme v tom asi nejdál.

Nahlédněte do výroby věhlasných bubenických paliček

Paličky PellwoodPetr Toman
Paličky PellwoodPetr Toman
Další obrázky v galerii (21)

Jak to vlastně celé začalo?

Táta byl umělecký truhlář a zároveň hrál na bicí. To bylo ještě za socíku, kdy tady byl nedostatek paliček, vyráběl je snad jen pan Rektořík, který na to měl povolenou živnost. Tak začal experimentovat s habrem a javorem a dělal si paličky pro sebe.

To jste byli už v Česticích?

Z Prahy jsme odešli na faru v Dolánkách u Doksan. Tam jsme byli čtyři roky, ale fakt to nešlo, bylo tam šílený prostředí a celkově tuhý život. My děti jsme byly pořád nemocné, hlavně brácha, o kterého se doktoři strachovali, že by to pro něj taky nemuselo dobře dopadnout. Tak se hledalo něco lepšího.

Z fary na faru. Mají ve vaší rodině nějaký speciální význam?

To ne, táta se prostě pohyboval v křesťanské komunitě, kde se o takových objektech vědělo. Přišli jsme sem rok před revolucí a to fara už dávno jako fara nesloužila, poslední farář tady zemřel tuším v roce 1985. Po církevních restitucích jsme ji odkoupili, ale byla v dezolátním stavu, takže jsme museli rekonstruovat.

Firma Pellwood vznikla až tady?

Ano. Táta pracoval v Česticích v obecní truhlárně, když přišla revoluce. Paličky bylo pole neorané, tak neváhal a vyřídil si živnost. Neměl ani pořádný soustruh. Sestavil portfolio patnácti paliček, které jsou s minimálními obměnami v nabídce dodnes. Byly dost nadčasové.

Tou dobou mi bylo čtrnáct let. Takže pamatuji, jak věci fungovaly a vůbec si neumím představit, jak se řešila distribuce nebo nabízení paliček na trhu.

Starým trabantem objížděl krámy, párkrát vyrazil do Německa a na veletrhy po Evropě. Objednávky se vyřizovaly telefonicky, diktovaly na záznamník nebo posílaly faxem. Kancelář byla v obýváku, kde jsme byly ale i my děti a bývalo tam dost rušno. Občas došel ve faxu papír nebo z něj vypadla rulička papíru a zmizela pod radiátorem, kde jsme ji objevili až za čtrnáct dní. Tak se objednávka odbavila se zpožděním. Nikdo z toho nedělal vědu.

Ty jsi jako dítě vyřizoval objednávky?

To bylo úplně normální. Táta byl buď v práci, někde bubnoval na koncertě nebo učil v hudebce, takže kdo byl zrovna u telefonu, zvedl ho a vyřídil objednávku. I pětiletý Matěj. Všichni jsme se nějak podíleli na chodu firmy. Já měl od devíti let na starosti vození dřevěného odpadu ze stodoly na faru, kde se jím topilo. Dvě káry za auto denně. Až do patnácti, kdy jsem začal být nespolehlivý.

O Pellwood.com

Firmu Pellwood založil otec Vojtěcha Pelíška Ivan v roce 1990, ale výrobou bubenických paliček se zabýval už od roku 1969. Na verandě si udělal soustruh, motor byl z pračky a ostatní části dřevěné. Opravdový soustruh nikdy předtím neviděl. Paličky dělal pro sebe a pro další bubeníky ve svém okolí.

Profesionální výrobu firma zahájila okamžitě po samotové revoluci. Tehdy Ivan Pelíšek navrhl 15 druhů habrových paliček, které jsou v sortimentu firmy dodnes. Aktuálně mají v nabídce už 60 druhů paliček a metliček a používají dva druhy dřeva. Paličky vyvážejí do 29 států po celém světě. Vojtěch Pelíšek firmu převzal po svém otci v roce 2017.

Nastoupila pubertální revolta?

Potkal jsem svou budoucí ženu.

V patnácti?

Byl jsem v prváku na gymplu a ona ve čtvrťáku, takže jsem začal žít spíš život maturanta a následně vysokoškoláka. Sice jsem byl často pryč z domova, ale o firmě jsem měl pořád povědomí. Taky jsem s tátou jezdil na vyhlášený veletrh Musikmesse do Frankfurtu, což byla perfektní příležitost poznat osobně nové zákazníky. Dnes už ten veletrh nemá valný smysl, ale tenkrát tam vznikly kontakty, které fungují dosud.

Dlouho jsi hrál na bicí. Dalo se tedy předpokládat, že firmu jednou převezmeš, že k ní budeš mít vztah.

Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to táta někdy přestal dělat. Byl v dobrý kondici, měl mladou manželku a tříletou dceru, takže mě to ani nenapadlo. Že chce skončit, nám oznámil jen tak mezi řečí na procházce: „Za rok jdu do důchodu, tak začnu firmu pomalu rozpouštět.” Pro mě to byl docela šok.

Rozpouštět? Táta nechtěl, abys pokračoval?

Ne, vůbec o tom nepřemýšlel, takže mi to ani nenabídl. Já měl tou dobou kariéru vedoucího nákupu v německé firmě ve Vimperku, což pokrylo moje profesní ambice, o nějaké změně jsem vůbec neuvažoval. Chtěl jsem se věnovat dětem, rodině a být v klidu.

Co rozhodlo, že jsi změnil názor?

S jedním obchodním partnerem jsme se zakecali u kafe a on, protože náš příběh znal, se mě zeptal, co táta, a jak mu jede výroba. Říkal jsem mu, že nevím, jestli bych měl firmu převzít, že si to nějak neumím představit. Ale je mi zároveň líto, že by mělo skončit něco, čemu věnoval kus života. „Tak pane Pelíšku, hodinu jste mi tady vyprávěl jen o paličkách, měl jste při tom jiskřičky v očích, vy jste dávno rozhodnutý. Tak to přeberte vědomě a učiňte rozhodnutí.“

Tyhle příběhy s osudovými setkáními mám stejně nejradši.

A víš, co je na tom nejlepší? Že ten pán, který mi otevřel oči, se shodou okolností jmenoval také Pelíšek.

Byl táta nakonec rád, že jsi firmu převzal?

Jestli byl rád, to nevím, on nedává emoce moc najevo. Ale snad jo, každý chlap je trochu ješitný, a když třicet let něco buduješ, tak asi chceš, aby to pokračovalo. Každopádně mi to rozmlouval, ať neblbnu, že mám dobrou práci, kariéru, rodinu. On byl vážně přesvědčený, že jeho odchodem firma skončí.

Co tvá žena, schvalovala ti odchod z jistoty na volnou nohu? 

Byla jistě ráda, že budu víc doma, ale zároveň měla obavy, jestli nás uživím. Měli jsme malé děti, ona byla na mateřské… Živnostenské podnikání není vždycky jen výhra.

Jak probíhalo předání firmy?

Připravovali jsme se poctivě. Firma byla ve skvělé kondici, podle táty dokonce v té nejlepší, takže jsme nemuseli řešit žádné velké problémy. Na vše jsme najednou byli dva, to, co dříve dělal měsíc, bylo hotové za dva týdny. Do důchodu odešel v červnu 2017, to mu bylo třiašedesát, a od té doby nebyl v dílně.

Fakt? A nemluvil ti do toho? Proč to děláš takhle, když on to dělal takhle a fungovalo to…

Ne. Vůbec. Předal mi štos papírů, které si od devadesátých let o firmě psal, a tím to pro něj skončilo. Když jsem od něj za měsíc ještě něco potřeboval, tak už nevěděl, úplně to vymazal z hlavy.

Patří mezi světovou elitu aneb Pellwoodky očima bubeníka

Jsem jazzový bubeník. Nehraju agresivně, takže paličky nelámu a vydrží mi klidně celý rok. Ale hodně hraju na činely a tam se pozná kvalita paliček: Jestli jsou stejné, mají stejnou váhu a tvar. Gramy mohou hrát skutečně roli. A to mi na pellwoodkách vyhovuje, že v prémiové řadě je palička pokaždé stejná. Kluci na to dávají obrovský důraz. Jakmile něco nesedí na sto procent, jde palička do druhé třídy X-line: ale i ty jsou natolik dobré, že s nimi občas hraju koncert.

Dlouho jsem hrál s těmi nejlepšími paličkami na trhu. ProMark, Vic Firth, Zildjan… Teď hraju s podpisovými hikorovkami 8C Branko Križek, které mi Ivan před několika lety vyrobil na míru. Mají posunuté těžiště a dříve se jim zužuje krček, to mi umožňuje hrát rychleji, uvolněněji a ve větší pohodě. Paličku měním až když má rozdrobenou hlavičku, protože pak má činel hnusný zvuk, ale nevzpomínám si, kdy jsem naposledy nějakou zlomil.

Takže s klidným svědomím mohu potvrdit, že pellwoodky patří mezi celosvětově nejlepší paličky.

Branko Križek, který hraje latinu a jazz a je jedním z nejlepších bubeníků v Česku

Docela zírám. Většinou slýchám opak, že odstřihnout se není jen tak.

To si musí ten „fotr“ srovnat v hlavě. Mám kamaráda, který firmu sice předal synovi, ale pořád jí mentálně šéfuje a nefunguje jim to. U nás určitě hrálo roli, že firma byla ve skvělé kondici, i díky tomu bylo vše klidnější.

Žádné „přečůrávání” patníků se tedy nekonalo?

Táta prostě odešel do důchodu a tím to pro něj skončilo. Vůbec neměl potřebu ty moje patníky přečůrávat a říkat mi, co dělám blbě, takže jsme díky tomu neměli v tomhle směru problémy. Párkrát možná zaznělo od zaměstnanců: „S Ivanem jsme to dělali jinak,” ale to je normální.

Ne každá změna se ale ukáže jako rozumná, někdy jsem chtěl něco změnit a nebylo to dobře, někdy zas naopak… Když třicet let děláš něco jedním způsobem, tak začneš trpět selektivní slepotou.

Měl jsi představu, kam by Pellwood pod tvým vedením měla směřovat?

Ty paličky byly fakt na vysoké kvalitativní úrovni, nic na nich nebylo potřeba výrazně měnit. Můj nástup do firmy byl spíš o „střetu kultur”, protože jsem přišel z velkých korporátů s prakticky neomezeným rozpočtem a najednou ze mě byl živnostník, který musí každou investici hodně a dlouze odpřemýšlet. Musel jsem se naučit víc plánovat, šetřit zdroje a ještě je ždímat na maximum.

Z korporátu na živnostňák… To jsou dva rozdílné světy.

To jsou, ale vyhovuje mi to. Živnostenské hospodaření je jako rodinné hospodaření s omezeným rozpočtem, také se snažíš využít všechno do posledního drobečku. Když ustřihnu A4 papír na půlku, tak tu druhou schovám na příště. To je perfektní přístup a umožňuje ti to být navíc maximálně ekologický – každý karton nebo obal, ve kterém něco přijde, využijeme zase dál.

Obrovskou výhodou živnostenského podnikání je svoboda a rychlost rozhodování. Chceš jiný lak? Tak šup a během sekundy máš jiný lak. Samozřejmě musíš zvážit, jestli to zákazníci ocení a pocítí pozitivně, protože každá změna má své plusy i minusy, ale tahle svoboda mě baví.

Korporát je jako tanker: dlouho mu trvá, než zatočí. Než se všechno zváží, připomínkuje a rozhodne, tak uplynou tři roky jako nic.

Na druhou stranu tam máš nějakou jistotu příjmu a čistou hlavu.

Ano, mohl jsem dál dělat osm hodin a slušně živit rodinu, mít čistou hlavu, ale bylo by to jiné. Byla to nesvobodná jistota, kterou jsem vyměnil za svobodnou nejistotu.

Samozřejmě jsem měl velký strach odejít, protože být tátou od čtyř dětí je obrovská odpovědnost, ale měl jsem jednu berličku. Před odchodem mi ředitel řekl: „Pane Pelíšku, chápu a respektuji vaše rozhodnutí. Ale kdybyste cokoliv potřeboval, neváhejte se mi ozvat.“ To byla velká úleva.

Umíš si představit, že by ses někdy vrátil?

Asi by to šlo hodně blbě. To je jako s tou Platónovou jeskyní: Dokud jsi v ní, tak to jde, ale jakmile z ní vylezeš a vidíš okolní svět, tak se ti do ní nechce vrátit.

Dnes jsem svým pánem a pracuji na tom, abychom se dostali do třetího stádia: svobodné jistoty. Směřujeme k tomu, ale pořád jsem opatrný.

Takže nelituješ, že ses zbavil nesvobodné jistoty?

Živnost určitě není pro každého, ale já se v tom našel. Vyhovuje mi, že dělám v domácím prostředí, nevadí mi, že mám kolem sebe pořád děti, hulákají tady do rozhovoru, každou chvíli některé z nich marodí a pořád mě vyrušují od práce. Jasně, že je to někdy fuška a s mou ženou, která je učitelka, což je náročné povolání na psychiku, máme naloženo fakt hodně, ale ničeho nelituji.

Myslím, že je to skvělé.

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Otazník

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie... Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud navíc sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

Jaké dřevo používáte k výrobě?

Evropský habr a americký hikor. Habr bereme z černínských lesů od Chlumce nad Cidlinou. Koupíme ho čerstvě nařezaný v prknech, tady na dvoře zpracujeme a necháme rok atmosféricky schnout. Pak ho ještě dosušíme v sušárně.

Hikor je americké dřevo, které se k nám dováží jako vysušené řezivo a je výrazně dražší. Má ale tu vlastnost, že v něm jsou dlouhá vlákna a díky tomu se na rozdíl od habru neláme křehkým lomem. To znamená, že se palička při hraní časem zužuje, začne pružit a bubeník ví, že je třeba vzít si novou. Ale nenechá ho ve štychu. Habr je v tomhle zákeřnější.

Pokud habr ochotněji praská, tak proč se z něj dělají paličky?

Je milosrdnější k nástroji i rukám, protože přenáší méně vibrací. Má nižší měrnou hmotnost, paličky jsou tedy lehčí, což ovšem snižuje jejich životnost. Jsou bubeníci, kteří na habr nedají dopustit a přitom hrají poměrně tvrdě. Třeba Mika Ronos je z habrových paliček nadšený a neměnil by, i když jich má větší spotřebu.

Experimentujete i s jiným dřevem?

Dříve se dělalo i z javoru, ale dnes už se dřevem neblbneme. Nebylo by to efektivní. Habr a hikor známe do detailu, víme, že paličky musí být perfektní, jinak je nemá cenu vyrábět, takže do soustruhu jde jen špičkový materiál. Pokud není perfektní, dáme ho stranou a zužitkujeme na ozvučná dřívka nebo vytápění sušáren.

Známí čeští bubeníci, kteří hrají s paličkami Pellwood

  • Martin Houdek (Monkey Business)
  • Jiří Pátek (Visací zámek)
  • Mika Ronos (Lucií Bílá, Marpo)
  • Branko Križek (Eva Emingerová trio, Tereza Krippnerová & The Masters, Jára Bárta New Trio, Miro Ochotnický Band)
  • Pavel Valdman
  • Jan Frohlich
  • Dominik Kopečný

Má habr z černínských lesů nějaké specifické vlastnosti?

Spíš jde o to, že habr se v celkové lesní populaci vyskytuje řídce, tak ve dvou až třech procentech. Většina majitelů firem, které dřevo těží, mu nevěnuje pozornost a prodává ho na palivo. Ale černínský lesmistr hraje sám na bicí, tak chápe moje požadavky a vychází mi vstříc.

Jak staré dřevo používáte?

Těm stromům bude kolem šedesáti let. Musí být vyzrálé.

Procházejí paličky ještě nějakou evolucí, nebo se už jen optimalizuje jejich výroba?

Pořád je co zlepšovat. Za těch třicet let doznaly paličky strašně moc změn: v povrchové úpravě, kvalitě obroušení, výběru materiálů a hlavně v jakosti. Velikou zásluhu na tom mají naši dva zaměstnanci, zejména Kája, který sice vypadá, že „jen“ točí klikou na soustruhu a vyrábí paličky, ale on je taková neposedná povaha, která neustále přemýšlí, co by šlo udělat lépe. On je japonskou metodou kaizen ve své naprosté přirozenosti.

Zmiňoval jsi jakost. Paličky se vyrábí v různé kvalitě?

Dříve se to vůbec neřešilo, protože v našem oboru pro jakost neexistuje žádná norma. Američané je míchají dohromady, zatímco my v Čechách děláme první – prémiovou kvalitu, pak druhou – ekonomickou a jako třetí jakost se berou paličky, které nejsou určené k hraní. Ty se používají třeba pro marketingové účely: Bubeník si na ně natiskne logo a pak je dává fanynkám. Byla by škoda rozdávat neohrané prvotřídní paličky.

Ještě se vraťme k té hmotnosti paliček, o které jsme mluvili na začátku. Jak jí docílíte?

Jak strom roste, mění se hustota jeho dřeva – na krajích je větší než uprostřed, rozptyl může být až sto procent. Takže my ze dřeva vyrobíme poměrně přesné polotovary, zvážíme je, roztřídíme podle hmotnosti a potom používáme pro konkrétní typ paliček jen jednu hmotnost dřeva.

Běžně se to ale dělá tak, že se vyrobí velké množství paliček a ty se k sobě párují podle hmotnosti. Jedna palička pak váží třeba pětačtyřicet gramů a druhá sedmdesát.

I pět gramů rozdílu hraje nějakou roli?

Pět gramů je třeba deset procent z hmotnosti paličky, a to je už znát. Jsou bubeníci, kteří to neřeší a hrají perfektně, a pak jsou bubeníci, pro které to bude zásadní. Záleží na technice hry, na žánru, stylu, fyziognomii, na očekávání, národnosti…

Umíte vyrobit i paličky na míru?

O tom právě mluvím. Bubeník hraje třeba s paličkami 5A, ale chtěl by zkusit, jak by se mu hrálo, kdyby byly o pět gramů těžší. My laboratorně určíme, z jakého dřeva (hustoty) je máme vyrobit, vyrobíme je a ještě na ně natiskneme jeho logo.

Co je Doklidu

Doklidumag
Petr Toman

Doklidu je obsahová platforma o živnostnících a řemeslnících, kteří své zkušenosti předávají dalším generacím.

Více příběhů najdete na www.doklidumag.cz.

 

Říkal jsi mi, že Češi jsou ve výrobě paliček velmocí. Jak je to možné?

Je tu malý trh a hodně výrobců, tedy velké konkurenční prostředí. V Čechách jsme tři větší výrobci, víme o sobě a trochu se pereme o pozornost zákazníků. Díky tomu se zlepšuje kvalita. Když to srovnám s USA, tak naše paličky jsou kvalitativně úplně jinde. Oni ale mají obrovský trh a peníze na marketing, tak je nic netlačí ke zvyšování kvality.

Jste s českými výrobci v kontaktu? Funguje mezi vámi sdílení informací?

S jedním z nich máme vcelku přátelský vztah, občas se zastaví na kafe, když jede kolem. To třeba Turci, kteří jsou špička ve výrobě činelů, to mají jinak. Výrobci tam sídlí v jedné ulici a oni si klidně u čaje povypráví, na jakou novou vychytávku přišli a za dva týdny ten zlepšovák používají všichni. Nenechávají si to pro sebe.

Já k tomu přistupuji tak, že jedna věc je know-how, které může někdo napodobit, ale třicet let zkušeností napodobit nejde. Takže jsme poměrně v klidu a když má někdo zájem vidět náš provoz, na rozdíl od konkurence mu klidně vše ukážeme.

Je v Čechách hodně bubeníků?

U nás je obecně hodně kapel, hodně klubů, takže i dost bubeníků.

Takže je po paličkách poptávka?

Bubnování je v kurzu a je dostupné. Když začínal táta, tak pořídit si bubny nebyla žádná legrace, stály majlant a nebylo z čeho vybírat. Dneska když chce desetiletý klučina začít hrát, koupíš mu soupravu za deset tisíc. A když mu to jde, tak se soupravou za dvacet tisíc už může jezdit po koncertech.

Daniel Plavecký, Studio Plavečky
Petr Toman

Oprášil zapomenuté řemeslo. Vývěsní štít je vaše vizitka, říká písmomalíř

Rozhodl se obnovit písmomalířské řemeslo a změnit tak podobu českých ulic. Daniel Plavecký maluje cedule a nápisy na kavárny, hospody a knihkupectví, protože věří, že estetika veřejného prostoru každého z nás silně ovlivňuje. Mimo jiné říká, že kdyby zmizely nápisy „krach cen“, lidé by měli hezčí den. „A třeba by pak i ve volbách volili trochu jinak,“ říká v rozhovoru pro projekt Doklidu.

Jaký je zájem o vaše paličky za hranicemi?

Vyvážíme prakticky do celé Evropy. Anglie, Holandsko, Německo, Španělsko, Portugalsko, Polsko, Finsko… Spousta z těch vazeb vznikla ještě za táty a vydržela dodnes.

Třeba Darren Noden z UK, to je skvělý příběh. Přijel k nám na faru někdy v devadesátých letech, protože chtěl na vlastní oči vidět, jak to na tom divokém východě funguje. Myslel si, že jsme tady sto let za opicemi. To jsme mu maličko splnili, protože fara byla teprve před rekonstrukcí, takže docela koukal. Nakonec se zamiloval nejen do paliček, ale i do Čech. Uhranula mu ta naše svoboda, líbilo se mu, jak tady na vesnici pulsoval život, jak se lidé bavili a chodili na koncerty. Od té doby se sem vrací každý rok alespoň na týden.

On má v Londýně nějaký obchod, kde je prodává?

Nemá, bubeníci k němu jezdí napřímo nebo využívá místní kurýrní sítě. Žije v Manchesteru, respektive nedávno se přestěhoval na venkov, což je mimochodem důsledek toho, jak si zamiloval venkovský život u nás. My jsme pro něj celkově dost inspirativní, třeba si koupil fiskarsku a motorovou pilu, aby si taky mohl sekat dřevo na ohníčky, jak to viděl tady. Prý je to lepší než ty jejich grily.

Líbí se mi, že nejde jen o anonymní prodej dřeva v hudebninách, ale že u vás fungují osobní vazby a příběhy.

Jo, to mě taky. Táta firmu budoval od začátku na osobní bázi, potkat se, popovídat, a já se snažím, aby z toho ten osobní duch nezmizel ani dnes. Znám se se spoustou zákazníků a distributorů, jsme přátelé. Přijedou, narazíme sud, sedíme tady u ohně a mudrujeme, jak by vše mělo být.

Což ovšem neznamená, že mi odpustí kvalitativní chybu, akorát to řešíme na kamarádské úrovni a ne soudy nebo vyhrožováním. Když máš přítele, se kterým tvůj táta pracoval patnáct let, tak takový vztah bereš smrtelně vážně a neohrozíš ho tím, že bys udělal něco záměrně špatně.

Jak se dnes noví bubeníci dozvědí, že existují nějaké paličky Pellwood?

Nejvíc nám funguje doporučení mezi bubeníky. Vidí, že kolega hraje s našimi paličkami, tak si je vyzkouší a ve třech případech z pěti s nimi bude hrát dál. To je slušná účinnost. Často nás taky osloví samy kapely nebo školy, že se jim líbí produkt nebo náš příběh a rádi by s námi spolupracovaly.

Takže elektronická komunikace, e-marketing, sociální sítě… nic?

Neřekl bych, že nic, ale tu osobní komunikaci on-line nenahradí. Navíc nejsem expert na sociální sítě, moc to s nimi neumím a svým způsobem to za mě dělá Darren Noden, kterého jsem zmiňoval. Sice to dělá trochu toporně, ale má velký dar – dokáže lidi strhnout svým nadšením.

Měl Brexit nějaký vliv na prodej paliček pro bubeníky?

Obrovský! Britské kapely nemají kde hrát. Je jich tolik, že jim v Anglii nestačí počet klubů ani návštěvníků, tak jezdily hrát do ciziny. Myslím ty malé kapely, které hrají za pět set eur, pivo a párek. Jenže aby mohly hrát v cizině i po Brexitu, tak si potřebují vyřídit pracovní povolení, seznam všech lidí a vybavení, což je byrokracie, na kterou se vyprdnou a radši přestávají hrát.

Velkých kapel se to netýká, ty mají na papírování člověka, ale musely zdražit koncerty třeba o dvacet tisíc liber. Nás ale živí ty malé kapely.

Ještě jste nemrkli na galerii? Tady máte poslední šanci

Paličky PellwoodPetr Toman
Paličky PellwoodPetr Toman
Další obrázky v galerii (21)

To by mě vůbec nenapadlo. Asi je problém paličky za „Kanál“ i vyvážet, ne?

Celý vývoz se zkomplikoval. Doprava do Anglie je dražší o sto procent. Dělá ji méně kurýrů, protože ne každá společnost má celní deklaranty a musí jejich služby outsourcovat. Já se to sice naučil, na celní deklarace mám všechna potřebná oprávnění, ale jedna vysoká škola na to nestačí. Když jsem volal na helpline, tak mi bylo divný, že telefon zvedl pokaždé stejný člověk: Prý jsem jediný živnostník, který si to dělá sám. Nakonec jsem se na to vykašlal, to bych nedělal nic jiného, a platím si celního deklaranta.

Covid se na prodeji paliček také projevil?

Naprosto šíleně, protože se přestalo hrát. A když se přestane hrát, tak se přestanou prodávat i paličky, protože bubeníci a muzikanti obecně nemají příjem a hrají se vším, co najdou zatoulané pod gaučem ve zkušebně, a najednou jim to stačí. Paličky jsou zbytná věc – k životu je nepotřebuješ, respektive nové paličky nepotřebuješ. Ty se kupují na koncerty a festivaly.

Takže vám dva roky stála výroba?

Bral jsem to tak, že každá krize jednou skončí, proto je dobré jí využít a vrátit se silnější. Okamžitě jsme přešli na krizové řízení, utáhli všechny kohouty, které bylo třeba utáhnout a některé, jako reklamu, jsme nechali dál otevřené.

A ten čas jsem využil, aby se udělaly věci, které jsem pořád odsouval: nové logo, přípravu nového e-shopu nebo jsem koupil mašinu na potiskování paliček, abychom už nemuseli outsourcovat. Rozpustily se v tom nějaké rodinné úspory, ale ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí.

Jiří Valášek, KovosdílnaPetr Toman

Vedl firmu, svařil ponorku. Špona v oku? Horší jsou kuličky, říká osobitý svářeč

Dokázal svařit ponorku, několikrát zkrachovat a znovu povstat. Jirka Valášek, svářeč, kotelník a propagátor řemesla, bez kterého se lidstvo ještě dlouho neobejde. Miluje železo a tvrdí, že doba železná ještě neskončila, protože lžičkou z titanu si kafe nikdo míchat nebude.

E-shop funguje? Koupí si někdo jeden pár paliček přes e-shop?

Funguje skvěle. Pro mě není žádný zákazník příliš malý, nemáme minimální objednávkové množství. Občas se to sice vymstí, protože když si někdo objedná dřívka za sedmdesát korun a kvůli poštovnému má najednou zaplatit dvě stě dvacet, tak balík odmítne převzít, ale to k tomu prostě patří.

Kde vidíš Pellwood za pět let?

Kvantifikované to nemám, poněvadž to bych pak mohl být frustrovaný. Důležité bylo přežít dvě krize, tedy Brexit a covid, válka je také znát, stejně jako nervozita na trhu, ale pokračujeme. Moje cíle jsou zvyšovat kvalitu, snižovat náklady a zvyšovat marži. To je jako kostra koně: Nemůže donekonečna růst, protože i kdyby vše rostlo proporčně, tak by se časem zhroutila. Kdybych chtěl stonásobně zvýšit produkci, tak bych už potřeboval nějakou halu a úplně jiné procesy.

Ale to není tvým cílem, předpokládám.

To není mým cílem. Máme potenciál zdvojnásobit produkci na objem se stávajícím mančaftem, vybavením a prostory, ale rozhodně nechceme být velký výrobce. To ať dělají jiní. My chceme být lokální dodavatel kvalitních paliček, který má přímou vazbu na své zákazníky.

Jste ale maličká firma, která je postavená na zkušenostech dvou zaměstnanců a na tobě. Není tahle závislost nebezpečná? Co když se někomu něco stane?

Už jsme to zažili, takže já se musel hodně rychle naučit celý proces. Jsem centrální počítač, který umí všechno. Sice to nedělám s lehkostí člověka, který pět dní týdně stojí osm hodin u soustruhu, ale jinak to nejde.

Když se stane něco s tebou, tak ale Pellwood končí, ne?

To by byl samozřejmě problém. V živnostenském podnikání všechno stojí a padá s jednotlivcem. To je rozdíl oproti korporátu, kde musí být stoprocentní zastupitelnost.

Znáte paličky Pellwood

Vychováváš si nástupce?

Zatím ne, ale myslím na to. Bohužel budeme narážet na problém s penězi, žijeme v příhraničí, kde je obrovský rozdíl mezi místní mzdou a příjmy lidí, kteří jezdí pracovat do Německa. Vím o několika lidech, kterým je sympatické, co děláme a mají zájem u mě pracovat, jsou schopní, ale také ambiciózní, takže logicky očekávají adekvátní ohodnocení.

Když shrnu naše povídání, tak mi vychází – a neber to, prosím, nijak zle – že původní Pellwood byla firma vybudovaná na takovém hodně lidském základě. Kdežto ty jsi přivedl víc byznys přístup. Cítíš to stejně?

Asi jo, něco na tom bude. Táta to měl tak, že ve firmě pracoval tři čtyři dny v týdnu a zbylý čas hrál nebo učil v hudebce, což mu generovalo další příjem. On byl hlavně bubeníkem a k tomu vyráběl paličky. Já to mám poskládané jinak, nicméně tu firmu mám rád, mám rád náš příběh a rád bych v ní udržel původní tátův odkaz. Hodně by mě mrzelo, kdyby to nešlo a museli bychom tady v těch prostorách dělat něco jiného.

A tátův odkaz bys popsal jak?

Jako lidský a srdečný. Dělej to, co máš rád a čemu věříš. Čísla a grafy, jak si firma stojí, jsou fajn, ale stejně mám vždycky radost ze zpětné vazby od spokojeného bubeníka. Russell Gilbrook hrával s paličkami světových značek a běžně zlomil tři páry za koncert. „Těma tvýma odehraju celý koncert jedním párem. A na další je vyhodím jen proto, že můžu.“ Zrovna on do toho řeže hlava nehlava, ale paličky to vydrží. To si pak říkám, jo, tak takhle to musíme dělat dál...

Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme! A třeba vám ho brzy naservírujeme podobně jako tento.

Podnikavé ČeskoFinmag.cz
Daňové přiznání online

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

Přišla zima a s ní i nový Finmag. Co v něm najdete?

Kam kráčí nakladatelé? Český knižní trh je v dobré kondici. Nulová DPH na knížky ale cenovky na pultech nejspíš nezmění. Co bude s ušetřenými penězi?

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

KNIHY JSOU BYZNYS

• Jak zacloumal knižním trhem nástup komiksu? • Proč si za sebe slavné osobnosti nechávají psát knihy? • Investice do knih se vyplatí, ale pro byznys se to dělat nedá.

BYZNYS JE HRA

• Než úspěšní podnikatelé zestárnou, musí vyřešit, co bude dál. Kdo převezme Pradu? • Hřbitovy mají problém: Velká poptávka nepřináší víc peněz. • Kolik platů stojí byt?

Ohodnoťte článek

-
23
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Petr Toman

Petr Toman

Novinář a fotograf. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie ITF v Opavě. Dokumentoval novodobé válečné veterány s poraněným mozkem, dopady Černobylské havárie, psychické následky Majdanu nebo válku na Donbase.... Více

Související témata

byznyshudební průmyslpodnikáníPodnikavé Českosuccess story
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo