Tulipány jí vydělávají na experimenty. Nejsem kytková rasistka, říká brněnská květinářka

Markéta Střechová není úplně ten typ podnikatelky, který člověku nutí lesklé magazíny. Nehoní úzkostlivě obrat a zisk, ale pouští se do věcí, které chce zkoumat a dávají jí smysl.

Třináct let provozuje v Brně oblíbené květinářství. Před čtyřmi lety si k tomu přidala pozemek, na kterém pěstuje vlastní kytky, kiosek, kde je prodává, pak další obchod s permakulturními rostlinami a semínky a teď chystá projekt komunitní zahrady. S pěti zaměstnanci kolem sebe provozuje malé podnikání s velkým dopadem.

„Stála jsem na vedlejším pozemku, který vlastní moje máma, koukala na totálně zarostlý sousední a říkala si, jaká je toho místa strašná škoda,“ vzpomíná Střechová na moment, který z ní udělal nejen majitelku obchodu, ale i pěstitelku. Což mimochodem nikdy předtím nechtěla.

Ženě, která má péči o rostliny vystudovanou, hrabání v hlíně nikdy předtím nepřišlo natolik sexy, aby se tím chtěla zabývat většinu svého pracovního dne. V několika týdnech před čtyřmi lety se to ale změnilo.

Pěstovat? Nikdy!

Pozemek o čtyřech tisících metrech čtverečních umístěný v zahrádkářské kolonii v brněnské části Královo Pole sousedí se zahradou její matky a dlouhá léta se na něm vůbec nic nedělo. Vlastnila ho čtveřice sourozenců, jenže se mezi sebou rozhádali, a tak pozemek ležel dvacet let ladem.

Pokud tušíte, jak umí za dvacet let vyrůst třeba strom, je vám jasné, co všechno se na místě stalo: půda zarostla trávou a nálety, které obestoupily původně vysázené stromy. Ze zahradních domků, kterých bylo na místě několik, se staly ruiny, čemuž výrazně „pomohli“ bezdomovci, kteří tam přespávali a nanosili nejrůznější haraburdí. Za léta, kdy si místa nikdo nevšímal, se z něj stala jedna velká neproniknutelná džungle, kam vlastně ani nikdo moc pronikat nechce, protože se bojí, co tam najde. Až na Markétu Střechovou.

„Bylo mi líto té půdy, chtěla jsem ji zachránit. Nejdřív to ale nebylo tak, že bych tam chtěla pěstovat kytky,“ vzpomíná Střechová. To, jak bude místo využívat, se průběžně vyvíjelo s tím, jak se snažila dostat k majitelům pozemku. Střechová začala postupně kontaktovat všechny čtyři rodinné příslušníky a přes počáteční odmítání si je přece jen získala.

Dřinu vyjednávací pak nahradila ta fyzická – místo nebylo k pěstování čehokoliv vůbec vhodné, nákladní auta musela navozit stovky tun ornice a Střechové létaly statisíce: za půdu, nářadí, sadbu, kontejner na uskladnění nářadí, agregát na elektřinu, která na místě dodnes není dovedená, a naposledy třeba za fotovoltaický skleník.

Rosebud

Rosebud

Další obrázky v galerii (4)

Nápad se ale chytnul. Zákazníci si oblíbili nejen kytky vypěstované kousek od jejich domova, ale i místo samotné, kam pro kytice hlavně na jaře vyrážejí. Jaro je tady, přirozeně, vůbec velký fenomén. Střechová si za tři odpěstované sezony vydobyla slávu hlavně svými tulipány – nakvétají postupně několik týdnů, mají různé barvy a struktury a dodává je i jiným brněnským prodejcům. Lidé si je kupují přímo s cibulkami, což má dva důvody.

„Kdybychom chtěli cibuli použít příští rok, potřebovali bychom květ ustřihnout patnáct centimetrů nad zemí, ať se správně zatáhne. Taky bychom museli čekat, nemohli bychom na pozemku pěstovat další letničky. Druhá věc je, že lidé berou cibuli jako takový malý dáreček navíc, můžou si ji pak zasadit doma,“ vypozorovala květinářka.

Květinovou romantiku nečekejte

Za dobu, co pozemek vlastní a hospodaří na něm, prošla i ona velkým vývojem. Původně si myslela, že bude moct pokrýt třeba 60 procent spotřeby obchodu květy vlastní produkce. Dnes už ví, že to není možné. Něco se „doma“ pěstovat nevyplatí, něco zase nevyroste v takové kvalitě, jak jsou ona i zákazníci zvyklí.

Rosebud

Majitelka květinářství Rosebud Markéta Střechová

„Tulipány jsou krásné, ale třeba plnokvětým hledíkům se u nás vůbec nedaří. A eukalyptus vypěstujeme, ale nevypadá tak, jak bych si přála, takže ho prodáváme spíš jako hrnkovku a ten do kytic raději nakoupím v Itálii,“ dává příklady květinářka, která sama o sobě říká, že není „kytková rasistka“: „Půda je závazek, záleží mi na ní. Chci to dělat s ohledem na přírodu, takže vozit růže z Keni mi nedává smysl, nakupuju v Polsku nebo Holandsku. Na druhou stranu, jen z vlastních zásob v Česku nejde vyžít, i skleníkové pěstování má obrovské náklady. Proto to kombinuju,“ líčí podnikatelka.

Stejně jako jiní, i ona se musí přizpůsobit potřebám a chutím zákazníků. U ní se k tomu ale navíc přidávají i přírodní podmínky. Žije v sezonách. Za sezonu má jeden pokus. Takže když je jí něco přes 40, má jich před sebou 20, možná 25, než půjde do důchodu. „To člověku dává úplně jinou životní perspektivu,“ zdůrazňuje.

Efektivní fungování na pozemku, jehož výsledkem mají být květy vhodné k prodeji, chce také promyšlený management. Střechová už ví, že některé květiny, třeba zmíněné tulipány nebo pryskyřníky, jí vydělávají na to, aby mohla experimentovat s jinými. Míň druhů, víc se na ně soustředit a produkovat je ve více barvách a typech. To je recept.

Vyplatí se hlavně ty křehké, protože na těch se nejvíc negativně projevuje dlouhý převoz ze zahraničí. A třeba traviny z téhle rovnice nevycházejí dobře. Na pár stébel se člověk nadře, musí je piplat od semínka a hlídat je stejně jako ty, které se pak v obchodě objeví s cedulkou sto korun.

Podle slov květinářky nad tím vším ale nejde sedět s kalkulačkou a úpěnlivě počítat. Jedna věc je výrobní cena, druhá to, co jsou lidé ochotní zaplatit. „Uvidíme, jak to půjde s trvalkami, které jsme vysazovali loni. Chvilku trvá, než vyrostou do podoby, v jaké je potřebujeme. Na zahradě navíc bojujeme s divokými prasaty, která čas od času přiběhnou a všechny rozryjí,“ přidává další dílek do mozaiky svého podnikatelského života.

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie... Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud navíc sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

Bez úvěrů

Ten sdílí s asi pěti zaměstnanci, z toho jedna z kolegyň má na starost čistě zahradu. Další se starají o kamennou prodejnu, ale když je potřeba, střídají se – přes zimu se toho na zahradě příliš neděje a naopak na jaře je na ní potřeba každá ruka. Doslova. Nehledejte tady žádnou velkou mechanizaci, robotizace nebo digitalizace tady vůbec nemá místo. Kvůli odlehlosti místa, kde není ani elektřina, je na zahradě vrcholem technologických možností fotovoltaický skleník. Ten produkuje tak akorát elektřiny, aby přes léto utáhl čerpadlo, jež tahá vodu ze studny na zalévání.

Správy skleníku se týká další velké téma. Investice v řádu statisíců se udála bez jakéhokoliv úvěru, Střechová raději vypověděla stavební spoření. „Nerada někomu dlužím, nechci úvěry. Zakládám si na tom, že věci kupuju, až na ně mám, a i dodavatelům platím včas. Chci mít čistý stůl,“ mluví o svojí filozofii, která ji před koncem minulého roku přivedla k tomu, že zavřela svoji druhou prodejnou. Ta se zaměřovala na sadbu, semínka a rostliny, které vídáte spíš v té zeleninové zahradě než v té květinové.

Farma Živina

Opustil svět IT, aby si splnil sen. Nejíst blbě je základ, říká majitel Živiny

Martin a Markéta Kuderovi se v době pandemie dočasně přestěhovali z Prahy na Moravu. Započala tím i jejich cesta ke společnému podnikání, které dnes zaměstnává nejen je, ale další desítky lidí. Stačila jim k tomu společná láska k dobrému a zdravém jídlu a vyladěný rodinný recept. Kudera si tím splnil svůj odvěký sen, kvůli kterému neváhal opustit ani obecně perspektivní svět IT.

„Měla jsem velké plány, ale už ne tu energii, abych to dotlačila tam, kam potřebuju,“ říká bez velkého sentimentu Střechová, která se mezitím pustila do jiného velkého budování. Po měsících přemýšlení a cestě do Berlína, kde se tohle prosazuje ve velkém, chce na pozemku vedle svojí zahrady rozjet spolu s lidmi z Vysokého učení technického komunitní zahradu. 

Pozemek je teď podobně zanedbaný, jako byl před lety ten její, ona už má ale vyzkoušeno, že dát ho dohromady zvládne. Kombinace jejího know-how, energie studentů a pedagogů a vytvoření sousedské komunity je něco, pro co je ochotná překonat i velké martyrium úředního povolování, které už běží rok a půl.

„Hodně lidí ve městech pěstuje různě věci v truhlících dvakrát dva metry, třeba ve vnitroblocích, ale to není reálné zahradničení. Z covidu si navíc kdekdo odnesl zkušenost, že není jednoduché nějaké plody získat, že to trvá dlouho. Já bych jim chtěla dát prostor ke skutečnému pěstování,“ zdůrazňuje.

Při tom všem ale nezapomíná pečovat o základnu svého podnikání, květinářství Rosebud, které generuje kapitál na to všechno. Loni mělo obrat kolem čtyř milionů korun, který by byl ještě vyšší, kdyby se do toho nepromítla rekonstrukce prodejny.

„Nevidím důvod, proč by mělo všechno hned být tržně zajímavé, ale vím, že abych to všechno ustála, musím měsíčně pokrýt náklady 200 tisíc korun. Každopádně nejdůležitější pro mě je mít pořád ten jeden základní stabilní podnik, kam se lidé rádi vrací, protože jim nabízíme kvalitní službu,“ říká žena, která by navzdory vší nejistotě a vydané energii podnikání doporučila každému.

Právě proto, že je to cesta k tomu dělat si přesně to, čemu člověk chce svoji energii dávat.

Máte snad tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme!

Finmag.cz

Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu

Je čas upravit slavný slogan Komenského. Alternativní formy vzdělávání v Česku bodují a soukromé školy často udávají směr i veřejným školám.

Zdroj: Finmag

ŠKOLA JE BYZNYS

Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?

BYZNYS JE HRA

Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?

Koupit Finmag