Od švarcsystému po Muska. Jak si Česko zadělává na pořádný průšvih

Pamatuji si, jak jsem někdy na jaře roku 1990 četl v jakémsi na koleně vyráběném studentském časopise reportáž z Řecka. Mladí Řekové o podnikání příliš nestojí, stálo tam. Ani o zaměstnání v soukromém sektoru. Snem řeckého studenta je získat diplom a díky němu stálé a dobře placené místo ve státní správě. Místo, které je spojeno s dlouhou dovolenou a dalšími sociálními výhodami.

Podnikání? To je dobré jen pro ty, kteří se neučili tak dobře. V kontextu české polistopadové euforie se mi tomu nechtělo věřit. Řecko je snad kapitalistická země, tak proč takové nadšení pro práci ve státním sektoru?

O dvacet let později, když jsem psal první článek o řecké finanční krizi, jsem to konečně pochopil. Osmdesátá a devadesátá léta byla obdobím, kdy socialistický premiér Andreas Papandreou rozdával sociální výhody plnými hrstmi, aniž by se staral o budoucnost.

Rok 1990 byl vyvrcholením této éry s rozpočtovým schodkem 13,2 procenta HDP. Stát žil na dluh, státní zaměstnanci byli králové, podnikatelé byli podřadná kasta. Tedy, s výjimkou těch největších a nejlépe propojených se státem, samozřejmě.

Není podnikatel jako podnikatel

V normální, zdravé ekonomice existuje rovnováha mezi počtem zájemců o podnikání a o zaměstnání. Zaměstnanců je za normálních okolností víc, neboť ne každý zvládne riziko a nepohodlí s podnikáním spojené. Mnohá odvětví jsou také natolik kapitálově náročná, že je mimo možnosti jednotlivce se v nich pustit do podnikání; určitě si neotevřete novou automobilku nebo továrnu na výrobu čipů, nanejvýše tak autosalon nebo prodejnu počítačů.

Podíl podnikatelů na celkové zaměstnanosti v rámci průměru OECD kolísal během posledních deseti let na hodnotě poblíž 16 procent. Existují však značné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Bohaté země severozápadní Evropy mají méně podnikatelů než Itálie či Řecko. USA, země s pověstí podnikatelského ráje, má pouze 6,3% podíl ekonomicky aktivních osob, které zaměstnávají samy sebe. Méně podnikatelů má v rámci vyspělých zemí pouze Norsko (4,6 procenta).

Podnikání je pro růst Česka klíčové, ale mladí se vidí jinde, říká miliardář Bouška

Světový průměr podílu podnikatelů na pracovní síle je dokonce 48 procent a průměr mezi těžce zadluženými chudými zeměmi (Heavily Indebted Poor Countries) je dokonce 80,1 procenta. Světový rekord patří Nigeru, kde podnikatelů je 94 procent z celkového počtu pracujících. Následuje Středoafrická republika, Čad, Sierra Leone, Jižní Súdán a desítky dalších zemí z Afriky a dalších chudších částí světa. První „západní“ zemí, kterou v tabulce tříděné od nejvyšší hodnoty najdeme, je Řecko (37,1 procenta podnikatelů).

Nyní to začíná dávat smysl. Když se řekne podnikatel, máme tendenci představit si mladého sebevědomého „startupistu“ s dobrým vzděláním, vysokým sebevědomím a ambiciózním byznys plánem. Někoho, kdo počítá v milionech a v miliardách a v ložnici má portrét Elona Muska.

Jenomže typický podnikatel ve většině částí světa vypadá jinak. Vypadá jako pouliční prodavač, majitel stánku s levným jídlem nebo drobný řemeslník. Počítá spíše v tisících rupií nebo podobných měnových jednotek a jeho byznys plán je jednoduchý: přežít další den nebo měsíc.

Oproti tomu typický západní zaměstnanec žehrající na korporátní byrokracii, nechápající šéfy, nudné porady, pomalejší kolegy a klevetící kolegyně, si ani neuvědomuje, jak se má vlastně dobře.

Postoj mladých k podnikání

Jistě, všichni máme občas z různých důvodů nutkání stěžovat si na arogantní korporace, ale málo platné, jejich existence je příčinou vysoké životní úrovně západního světa. Navzdory různým nepopiratelným nešvarům jsou mnohem produktivnější a inovativnější než stovky milionů drobných prodavačů a řemeslníků, které tvoří těžiště zaměstnanosti takzvaného globálního Jihu.

Nicméně každou korporaci musel někdy někdo založit. Na začátku musel vždy být někdo, kdo měl odvahu a schopnosti pustit se do podnikání. Téměř každý velký podnik začínal jako startup, v jehož čele stál někdo, kdo měl odvahu, vizi a schopnost získat kapitál: Musk, Gates, Bezos, Jobs a Wozniak, Page a Brin, Jack Ma a mnozí další. (Mezi výjimky patří dejme tomu Volkswagen, jehož zakladatele raději nebudeme zmiňovat, ale byla to jiná doba a zcela jiné podmínky.)

Ekonomika, jíž se nedostává odvážných zakladatelů, může fungovat nějakou dobu díky pouhé setrvačnosti. Anebo může dělat subdodavatele či rezervoár levné a kvalifikované pracovní síly pro velké nadnárodní korporace. Rozhodně to ale není cesta plnohodnotného rozvoje.

O to svízelněji vyznívá nedávný průzkum společnost Deloitte, který zkoumal názory mladé generace na podnikání. Pokud jde o Českou republiku, v rámci generace Z (lidé narození v rozmezí 1997-2012), označilo podnikání za společensky prospěšné 34 procent respondentů. Ve světě v rámci téže generace to bylo 50 procent. Mezi mileniály (1983 až 1994) je nedůvěra ještě silnější: v pozitivní význam podnikání věří jen 26 procent z nich ve srovnání se 47 procenty ve světě.

Z jiných mezinárodních statistik (třeba z výše citovaných dat OECD) vyplývá, že Češi jsou poměrně podnikaví, a to dokonce i v kategorii do 30 let. Nicméně v perspektivě švarcsystému (který není žádnou českou specialitou) je patrné, že máme mnoho OSVČ, ale málo skutečných podnikatelů; je skvělé mít teplé místečko ve veřejné správě anebo aspoň v nějaké korporaci.

Jinými slovy, nálada veřejnosti se začíná stáčet k situaci, jaká vládla v Řecku začátkem 90. let: podnikání sice přináší určité výhody, na druhou stranu se vám nikdo než vy sami nepostará o pohodlné kancelářské křeslo, dovolenou si platíte sami, a tak dále. To v onom korporátu máte své jisté, svoji pohodu a hlavně... neriskujete podnikatelský neúspěch! Ten bývá v naší společnosti vnímán jako něco ostudného, jako důkaz nedostatečných schopností či píle.

Chybami se člověk učí

Strach ze selhání nás často paralyzuje a brání nám vystoupit z komfortní zóny. Přitom neúspěch je přirozenou součástí každého učení a růstu. malé dítě se naučí chodit jen tak, že mnohokrát upadne. Vědec dojde k převratnému objevu až po sérii neúspěšných experimentů. Stejně tak i v podnikání platí, že cesta k úspěchu vede přes překonávání překážek a poučení se z vlastních chyb.

Namísto stigmatizace neúspěchu bychom ho naopak měli přijmout jako cennou zkušenost. Měli bychom oceňovat ty, kteří měli odvahu něco zkusit, i když to nevyšlo. Měli bychom se ptát „co jsi se z toho naučil?“ spíš než „kdo za to může?“ Měli bychom vytvořit prostředí, v němž je přiznání neúspěchu bráno jako projev síly a odhodlání růst, nikoli jako ostuda. A ve školách by se mělo vyučovat, že chybovat je normální a že důležité je poučit se a jít dál. V médiích by se pak měly prezentovat příběhy úspěšných lidí včetně jejich nezdarů a slepých uliček.

Představte si, jaký potenciál by se uvolnil, kdybychom přestali mít strach z neúspěchu. Kolik lidí by zkusilo realizovat své sny a nápady, místo aby hráli na jistotu. Kolik převratných inovací by vzniklo, místo aby zůstaly zapomenuty v šuplíku... Mohli bychom zažít hospodářský i společenský rozkvět postavený na odvaze a kreativitě.

Příkladem může být Izrael. Tento stát je známý svým jedinečným přístupem k podnikatelskému riziku, který se značně liší od přístupu v České republice. Tento přístup je dán kombinací kulturních, historických a geopolitických faktorů. Tolerance rizika je v rámci izraelské společnosti značně vysoká. Selhání v podnikání není stigmatizováno, ale spíše vnímáno jako cenná zkušenost a příležitost k učení. Tato kulturní norma podporuje inovace a experimentování.

Možná je na čase trochu změnit přístup a myšlení. Prozatím bychom pravděpodobně vyhráli zlatou medaili ve světovém šampionátu v hledání důvodů, proč něco nejde. Jenže nezískáme: určitě bychom totiž bleskurychle našli důvod, proč takový šampionát nelze uspořádat.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Že jsou daně krádež? Je to ještě horší, ale nic s tím nenaděláte

• Proč školství nereflektuje potřeby byznysu? Vždyť to už jsme tu jednou měli!

• Noční můra pro celé Česko. Krach autoprůmyslu je neodvratný, tak neseďme s rukama v klíně

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu

Je sport dobrý byznys? Bezpochyby. Když ale je řeč o olympiádě, není to tak jednoznačné. Pořadatelská města totiž stále víc a víc prodělávají. I miliardy dolarů.

Zdroj: Finmag

SPORTEM K BYZNYSU

Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem

BYZNYS JE HRA

„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu

Koupit Finmag