Řezat, řezat, řezat, jinak to nejde. Jak český brašnář-samouk porazil i mazáky z USA

Milan Heitmar není vyučený sedlář. K řemeslu přičichl tak nějak náhodou, ze záliby k vojenské historii. Chtěl si obstarat výstroj pěšáka na rekonstrukci slavné bitvy tří císařů u Slavkova.

I ta nejobyčejnější stála přes padesát tisíc, Heitmar tedy nelenil a rozhodl se vyrobit si ji sám. Časem se do práce s kůží zamiloval tak, že z ní udělal hlavní zdroj své obživy. Že udělal dobře, potvrdil titul Živnostník roku 2022 Olomouckého kraje.

Než se do sedlařiny pustil, vystřídal řadu profesí; po vystudování zemědělky pracoval v IT a naposledy u pražské policie. Talent a cit pro řemeslo měl ovšem v genech. „Jako dítě jsem chodil na lidovou školu umění, na užitou kresbu a malbu. Můj děda vypaloval do dřeva, byl šikovnej na ruce. No a můj praděda byl koňák,“ vypočítává Heitmar.

V jeho osobě se pak všechna ta nadání propojila. Maloval rostlinné motivy, které hojně na svých výrobcích využívá, a s jejich přenášením na kůži začal úplně od píky. „Dělal jsem sice nějaké věci na vojenskou historii, ale hlavně jsem si chtěl udělat pouzdro na nůž. To byl takový prvotní úkon. A tak jsem se ho naučil,“ vzpomíná na své začátky.

Světové renomé

Jako fanouškovi westernu mu později učarovala bohatě zdobená sedla z dob „Divokého západu“. Začal proto zkoumat různé vzory a postupně se učit. „Objednal jsem si první sadu ze Států, tedy nože a raznice, a začal jsem razit, řezat… Každou volnou chvíli do každého kousku kůže. Pořád dokola. A když jsem něco nevěděl, napsal jsem klukům do USA a ti mi poradili.“

Píle a touha se zdokonalovat ho neopouští. „Pořád to zlepšuju. Teď jsem se například začal zabývat regionálními styly, tak jsem psal panu Taka Otsukovi do Japonska, kde vznikla obrovská nová komunita uměleckých sedlářů, a třeba i Jimu Linnellovi do Států, který se tím taky zabývá. To abych se do toho dostal trošku víc,“ ilustruje sílu svého odhodlání.

Zlaté české ručičky. Sedlář ze Žipotína uspěl v nekompromisní světové soutěži

Americké regionální řezby totiž mají svá specifika. „Je to něco jako u nás kroje: každý region to má nějak. A asi by se jim nelíbilo, kdyby to někdo začal dělat jinak. Bylo by to podobné, jako by nám někdo začal na Moravském Slovácku malovat domky na fosforovo,“ vysvětluje umělecký sedlář. „Prostě je to nějaká jejich kultura, navíc spojená i s našimi osadníky,“ dodává.

Profesionálně se oboru začal věnovat až v roce 2016, za pouhých osm let si v něm ale dokázal vybudovat slušné jméno. „Hlavní odbytiště mám v Česku, ale jelikož věci na zakázku i posílám, myslím, že zákazníky mám prakticky na každém kontinentu. Na druhou stranu, moje věci nejsou pro každého, nedělám je pro masy,“ říká Heitmar s tím, že by rád zapracoval na marketingu.

„Já to PR prostě neumím. Umím vyrábět věci, to je můj hlavní cíl. Zkouším, nedělám to, co jiní brašnáři. Jsem cíleně jenom řemeslník, ale s přidanou uměleckou hodnotou,“ říká s tím, že na Facebooku ho sledují tisíce lidí, ale zákazníci se stanou jen z minima.

„Předtím jsem si každou neděli nabral práci na další týden a sotva jsem stíhal, to se po covidu a energetické krizi změnilo. Větší objem zakázek bych teď přivítal,“ dodává s tím, že covid „dal pěknou ránu“ jemu, zatímco energetická krize spíš klientům. „Určitá část zákazníků mi zmizela, klesl odbyt. A jak já neumím to PR a marketing, je to pro mě těžké,“ říká.

Sám se bez elektřiny obejde: „Dílnu mám na Baťově principu, takže dělám ve stoje za denního světla. Když mi vypne elektřina, nevadí; jsem schopen pracovat i bez ní.“

Neúspěch jako motivace

Když v roce 2022 získal ocenění Živnostník roku Olomouckého kraje, na jehož pomezí tvoří, dostal chuť porovnat svůj um s nejlepšími mistry oboru. Loni v květnu se proto zúčastnil celosvětové soutěže řezbářů do kůže v Sheridanu v USA. Wyomingský veletrh se koná každý rok a pro sedláře a brašnáře z celého světa je to taková malá olympiáda.

„Zajímalo mě, jak ti nejlepší na světě zhodnotí moje počínání. Neuspěl jsem a to mě hrozně nakoplo. Pro letošek jsem udělal projekt takzvaného pommel bagu, což je taková pozapomenutá věc z ranku příslušenství k jezdeckým sedlům, přesněji vak na hrušku sedla,“ popisuje Heitmar motivaci zkusit štěstí znovu.

Se zdobením pommel bagu si náležitě vyhrál, k dispozici měl při jeho výrobě dokonce i zapůjčenou originální historickou kostru sedla. Kombinoval hovězí useň a kožešinu z ovce vřesové, která kryje víka kapsáře. „Leather carving jsem vytvořil ve stylu Arizona a barevná kombinace je tvořena jen pomocí kombinace prostředků pro povrchovou vrstvu a antiq pasty. Spony jsou z lité mosazi,“ popsal na Facebooku. Tento výrobek mu v patřičné kategorii vynesl pro letošek zlato.

Nebylo to ale jediné ocenění. Kromě kategorie příslušenství pro sedla se účastnil i klání mezi zdobenými pouzdry na zbraně (takzvanými holstery). A za full flap holster pro Griswold & Gunnison cal. 36 bral ještě bronz. „Je zdobený řezbou stylu California, základ má v tabákové hnědé a zbytek je barevně upraven pouze kombinací antiq pasty a prostředků pro povrchovou úpravu,“ popisuje Heitmar.

Práce Milana Heitmara aneb Nahlédnětě mistrovi pod ruce

Custom Saddlery - Heitmar leather

Custom Saddlery - Heitmar leather

Další obrázky v galerii (7)

Pro ilustraci, s jakými mistry se v USA poměřil, pak dodává i jeden těžko uvěřitelný fakt: „Byl tam kdysi borec, který udělal z kůže celé kukačky. Jakože ty hodiny, chápete…?“ I když se do soutěže může přihlásit kdokoli, zisk ocenění je velká prestiž. „Je to pro mě obrovský úspěch.“

Nekompromisní zhodnocení

Na účasti na prestižní světové soutěži si nejvíc cení i nekompromisní zpětné vazby od poroty. „Každou kategorii hodnotí dva rozhodčí. Od nuly do sta bodů naprosto nekompromisně zhodnotí vaši práci. Zpracování, jistotu provedení, nápad. Dívají se zrcátkem zespod, z rubů, z lící, jdou do toho fakt ztuha,“ popisuje náročnost hodnotitelů. „Opravdu pak rozhoduje každý detail.“

Jelikož však do USA své soutěžní výrobky pouze zasílá – cestu by si prý rád užil, ale vyšlo by to na nesmyslné peníze –, dodnes nemá v ruce hodnotící list s konkrétní zpětnou vazbou. „Tam je uvedeno, co se jim líbilo, a co naopak ne. A kdo jiný by vlastně mohl optimálně hodnotit moji práci, než tady ty lidi – matadoři v oboru, kteří to dělají po X generací?“

I kdyby ale nebyla hlavní motivací světová soutěž, zmiňovaný vítězný pommel bag by si prý stejně vyrobil. „Byla by to taková moje chlouba, reklamní předmět, když ke mně přijedou zákazníci,“ říká s tím, že tento netradiční kus jezdecké výstroje, na který při své zálibě narazil víceméně náhodou, považuje za svou „srdcovku“. „Jsem hrozně rád, že jsem ho mohl vyrobit.“

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie... Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud navíc sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

K dobru mu v soutěži mohlo přispět i to, jak dbá na originalitu. „Veškeré motivy, střihy i stavbu těch věcí si dělám sám, nic nekopíruju.“ Na vítězném pommel bagu prý nechal kolem šedesáti hodin práce. A i když je s úspěchem na soutěži spojená i nějaká finanční odměna, v kontrastu s vynaloženou energií je zanedbatelná. „Je to spíš takové symbolické.“

Že by mu úspěch otevřel dveře na americký trh, ale Heitmar nevěří; konkurence ve Státech je podle něj tak vysoká, že si raději každý nakoupí tam. „Já tam samozřejmě věci posílám, mám tam pár zákazníků, ale nakoupit u místních sedlářů je pro mnohé zkrátka pohodlnější.“

Řemeslo upadá. Bohužel

I když se dnes už řemeslem živí, dotazy na ekonomické ukazatele, jako je obrat či počet zaměstnanců, odbyde jen pár slovy. „To dělá moje účetní. Já jen chci, aby to uživilo mě a moji rodinu. Nemám ambice na něco obrovského, jen chci zkrátka nějaký odbyt, abych zaplatil, co mám, a k tomu něco vydělal. Čísla mě jinak moc nezajímají,“ říká.

Že v řemesle nechává i kus sebe, dokazuje tím, že se snaží i o osvětu. Ve volném čase jezdí po školách, aby řemeslo propagoval u dětí. „Třeba to některé z nich začne bavit. Sedlářů je méně a méně,“ říká s tím, že i v dílně zůstává sám, i když v minulosti zkoušel zaměstnat dva lidi. „Jenže to nefungovalo, ta věc prostě musí být přesně podle mých představ, já na to dávám štempl.“

Ze stejného důvodu nechce jít do masové výroby ani v budoucnu. „Dělám individuální věci pro individuální lidi. Co si zákazník vymyslí, to udělám. A čím dál víc mě baví obtížnější a obtížnější věci,“ prozrazuje. „Protože ty, co už umím, mě už nenaplňují.“

Definovat proto nedokáže ani svého typického zákazníka. Pro jednoho nyní vyrábí například speciální brašny na motorku, hodně poptávek dostává od vyznavačů trempinku či country. „Taky dělám hodně pro lidi kolem westernové komunity, ale třeba i pro nožíře, který chce mít ke svým nožům originální pouzdra,“ vyjmenovává. „A různými motivy zdobím i lebky zvířat.“

A jak se mu v Česku podniká? Je snad něco, co by rád změnil? „To je pro mě složité. Já jsem řemeslník, ne podnikatel. Ale možná by se stát mohl víc věnovat tomu, aby tady nemizela právě ta řemesla. A nemyslím teď finančně, ale třeba nějakou osvětou,“ říká s tím, že když se dnes baví s dětmi ve školách, řemeslo je pro většinu z nich něco, co dělat nechtějí. „Není to cool.“

Nový cil? Stipendium

Jako další projekt si Heitmar nyní vzal výrobu sedla z druhé půlky 19. století, které patří k těm náročnějším na výrobu. Na jediné takové sedlo podle něj padne kůže z celého býka. Při své práci využívá takzvanou třísločiněnou hovězí useň, což je prý jediný typ kůže vhodný pro vyřezávání a ražení. „Do ničeho jiného to nejde,“ říká s tím, že materiál zatím odebírá přímo v Česku.

„Teďka budu zkoušet Hermann Oak Leather, což je jedna z nejstarších amerických koželužen. A podle toho, co píšou ostatní, má být pro řezbu do kůže nejlepší – tak uvidíme,“ naznačuje možnou změnu do budoucna.

Aktivně sleduje i nové trendy v sedlářství, mezi ty nejvýraznější patří pestré zdobení různých předmětů do domácnosti. Jako příklad uvádí bohatě zdobená sedla či držáky na sklenky a lahev whisky. Čeští zákazníci jsou ale podle něj spíše konzervativní. „Tady je všecko černý nebo hnědý. Pokud ale posílám do zahraničí, tam už se toho trošku víc nebojí, což mě baví.“

Po nebývalém úspěchu na světovém klání si už ale vytyčil nový velký cíl; rád by získal stipendium americké asociace Traditional Cowboy Arts Association, která sdružuje ty největší mistry z různých oborů kolem westernového umění. „Jsou tam nejen sedláři, ale třeba i kovorytci, ti, co pletou ze surové kůže, a umělci typu sochaři a malíři… A je tam možnost udělat nějaký projekt a získat u nich roční stipendium,“ plánuje Heitmar s tím, že by se rád dostal k jednomu z top čtyř sedlářů na světě.

Máte snad tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme!

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• První nápoj skončil v kanálu, teď je Kitl hit. Na růstu je nejtěžší změnit sám sebe, říká majitel

• Jakub Voráček a jeho nový byznys. Jsem otevírač dveří, říká a láká i Pastrňáka

• Mouka, která přežila i komunisty. Oudoleňský mlýn dodnes sází na staré stroje

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu

Je sport dobrý byznys? Bezpochyby. Když ale je řeč o olympiádě, není to tak jednoznačné. Pořadatelská města totiž stále víc a víc prodělávají. I miliardy dolarů.

Zdroj: Finmag

SPORTEM K BYZNYSU

Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem

BYZNYS JE HRA

„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu

Koupit Finmag